„Velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní u bosenských dobrovolníku Waffen-SS,“ píše se v dobové popisce k fotce z listopadu 1943. Duchovní na ní kráčí se zdviženou pravicí kolem řady vojáků v uniformách SS a s fezy na hlavě. Al-Husajní, který uprchl do nacistického Německa o dva roky dříve, byl sám členem SS a organizoval nábor slovanských muslimů do kvazivojenské složky SS.
Výsledkem jeho snažení bylo ustanovení 13. horské divize Waffen-SS „Handschar“, která čítala až jednadvacet tisíc Bosňáků, muslimů i křesťanů, a Němců. Jméno dostala podle arabské dýky chandžár a byla nasazována v brutálních operacích proti partyzánům na Balkáně. Do její historie však patří i protinacistická vzpoura, kterou podnikli muslimští i katoličtí poddůstojníci divize při výcviku ve Francii v roce 1943.
Další bosňácká divize Waffen-SS (23. horská) byla po pár měsících pro nenaplnění personálního stavu rozpuštěna do jiných jednotek. Na Balkáně ale vznikla také 21. horská divize „Skanderbeg“ sestavená z albánských dobrovolníků, pluk SS v srbském Sandžaku a celá řada dalších jednotek.
Převážná část jejich příslušníků samozřejmě ani náhodou nezapadala do esesáckého ideálu čisté nordické rasy. A to přesto, že šéf SS Himmler po svých černokošilácích požadoval prokázání árijského rodokmenu, před válkou v případě důstojníků dokonce až k roku 1750.
Mezi námi Germány
Himmler a jeho klika se potýkali s typickým dilematem mocichtivých fanatiků: co má přednost, když dojde na lámání chleba, ideologie, nebo pragmatismus? Zvolili druhý přístup. Ostatně, jak jinak by se v roce 1923 založená Hitlerova ochranka (Stabswache) rozrostla z několika rváčů v kolos kontrolující veškeré represivní složky a vlastnící stovku podniků včetně například Heinrich Mattoni AG?
Na straně spojenců muslimové, hindové, sikhovéPestré bylo však též složení vojenských sil na straně spojenců. V indické armádě, jejíž stavy se díky výzvám k rukování dobrovolníků rozšířily z pouhých 200 tisíc vojáků v roce 1939 na 2,5 milionu na konci války, sloužili hindové, sikhové, muslimové, mezi nimiž vynikali ti z Balúčistánu a Paňdžábu, tedy dnešního Pákistánu, podle některých zdrojů dokonce prý i buddhisté. Muslimové tvořili 40 procent indického vojska, ač měli v tamním obyvatelstvu pouze pětadvacetiprocentní zastoupení. Indové bojovali nejen v jihovýchodní Asii, ale i na Středním východě, Africe a v Itálii.  Do indické armády dobrovolně vstupovali bojovat proti nacistům i statisíce muslimů.  Severoafričtí vojáci bojující ve francouzské armádě, Normandie, prosinec 1944 Francouzská armáda zase těžila z obyvatel severní Afriky, v roce 1944 mělo v jejích řadách bojovat na přes 230 tisíc tamních muslimů, zejména z Alžírska, Tuniska a Maroka. Fascinující je příběh z Albánie válečných let. Byla to jediná země, kde pod přímou nacistickou okupací, v níž se během války zvedl počet Židů, na začátku jich žilo v zemi pouhých 200, na konci to bylo desetkrát více. Díky pomoci muslimů, kteří Židy schovávali a chránili před nacistickými raziemi, se země pro Židy stala bezpečným úkrytem. |
Himmler si také postavil vlastní armádu jménem Waffen-SS, kterou od jejího formálního založení v roce 1939 prošlo přes devět set tisíc mužů. Na sklonku války v jejích řadách sloužilo téměř šest set tisíc lidí, zatímco takzvaná Allgemeine SS, tedy „policejní“ část Schutzstaffel, měla v té době zhruba třetinový počet příslušníků.
Pro Himmlera totiž bylo klíčové nebýt za války jen vrchním policajtem a vykonavatelem holocaustu, ale také aktivně přispívat ke konečnému vítězství. Nechtěl skončit na vedlejší koleji jako Göring poté, co Luftwaffe nedokázala zlomit vůli Británie k odporu ani ubránit Říši před spojeneckými bombardéry. Jenže kde sehnat stovky tisíc válečníků, když jsou branci odváděni do wehrmachtu a odčerpávání personálu z Allgemeine SS, umrlčích lebek (SS-Totenkopfverbände) a policejních složek do bojových útvarů má své limity?
Rozhlédněme se tedy za hranice Říše, řekl si šéf hlavního úřadu SS (SS-Hauptamt) Gottlob Berger a začal verbovat takzvané Volksdeutsche neboli příslušníky německojazyčných menšin v obsazených nebo vazalských státech Evropy. Z Rumunska, Maďarska, Srbska či Chorvatska se jich do řad Waffen-SS během let přihlásilo – nebo v případě Alsasanů při odvodu do armády „bylo přihlášeno“ – přes tři sta tisíc. Ani to však Himmlerovi nestačilo, pročež mu Hitler udělil bezprecedentní oprávnění verbovat příslušníky severo a západoevropských národů, které nacisté považovali za také germánské.
Po obsazení Dánska a Norska tak byly z místních dobrovolníků sestaveny standarty (jednotky SS o velikosti pluku) „Nordland“ a „Westland“, které byly ještě v roce 1940 spolu s německou „Germania“ sloučeny do 5. tankové divize Waffen-SS „Wiking“. V jejích řadách sloužili také švédští, finští, estonští či švýcarští dobrovolníci, v posledních týdnech války i na našem území.
Za Hitlera bojovalo dohromady 7 800 Dánů, z nichž více než polovina za vůdce položila život. Do řad Waffen-SS vstoupilo také bezmála čtyři tisíce Norů, na čtyřicet tisíc Vlámů i přes dvacet tisíc Nizozemců. Himmlerova „pangermánská lidová armáda“ přesto ve válce nehrála významnější roli, ostatně každý pátý z těchto dobrovolníku Reichsführerovi-SS dříve či později službu vypověděl.
Nebuďme vybíraví
V červenci 1943 povolil vichistický režim nábor svých občanů do Waffen-SS, z nichž byl brzy sestaven celý pluk. O rok později narostl na celou brigádu, která sice utrpěla katastrofické ztráty na východní frontě, kterou však Himmler přesto v létě 1944 alespoň na papíře nafoukl na 33. divizi Waffen-SS „Charlemagne“ (francouzsky Karel Veliký). Sloučením s několika dalšími převážně francouzskými jednotkami dosáhla formace síly osmi tisíc mužů, což však nebyla ani polovina tabulkového počtu.
Vzhledem k nordické spřízněnosti byly řady SS v roce 1943 otevřeny také Baltům. V Litvě se však jen s obtížemi podařilo dát dohromady zárodek jednotky, která byla rozpuštěna poté, co muži odmítli přísahat na Hitlera. Vznikly dvě lotyšské divize Waffen-SS (15. a 19. granátníci), jejichž členové ovšem byli mnohdy zařazeni do služby pod záminkou nastoupení pracovní povinnosti. V různých složkách SS, policie a armády za Hitlera bojovalo dohromady asi 110 tisíc Lotyšů a téměř sedmdesát tisíc Estonců. Estonská 20. granátnická divize Waffen-SS byla jako většina negermánských jednotek nasazována převážně v protipovstaleckých operacích.
Francouzští esesáci dávají najevo, na které straně stojí. Rok 1944
Bosenští muslimové v uniformách SS se modlí při výcviku v německém Neuhammeru v listopadu 1943.
Hitlerovi sloužil celkem až milion bývalých občanů Sovětského svazu, a to především v takzvaných východních legiích (Ostlegionen) wehrmachtu. Na přelomu let 1943 a 1944 však byly mnohé neněmecké jednotky armády převedeny do řad Waffen-SS. Ta si proto svoje lidi začala kategorizovat na „opravdové“ esesáky, dále na Němce a Volksdeutsche, kteří kritéria pro službu v SS vlastně nesplňovali, a na negermánské příslušníky. Posledně zmínění přitom neměli právo nosit na límci Siegrunen SS, namísto kterých si na pravý Kragenspiegel našívali třeba stylizovaný chandžár.
Vlasovci, tedy Ruská osvobozenecká armáda (ROA), měli statut spojenecké armády podřízené wehrmachtu. Do jejich řad byli rekrutováni pouze Rusové, a to převážně váleční zajatci. Přibližně deset tisíc Rusů však obléklo i černou uniformu, z příslušníků různých pomocných policejních sborů (Schutzmannschaften) vznikla 29. a 30. granátnická divize Waffen-SS. Obě jednotky však byly považovány za nespolehlivé a ještě před koncem války je nacisté rozpustili.
Mezi mlýnskými kameny
Většina Rusů a mnozí Ukrajinci brali službu pod hákovým křížem jako jedinou záchranu z pekla nacistických zajateckých táborů. Příslušníci jiných národů Stalinovy říše jako Kalmykové, Ázerbájdžánci, Kavkazané, Arménci, Gruzínci či Tataři však bojovali za příslib svobody od rudého tyrana. Na to slyšely zejména pobaltské národy, jejichž země Sovětský svaz v roce 1940 anektoval na základě paktu Molotov-Ribbentrop. Místní lidé měli v živé paměti masové vraždění a deportace, kterých se sovětská moc dopouštěla, a nacisty vnímali jako osvoboditele.
Hladomor s třemi a půl miliony obětmi a další zločiny, jichž se sovětské síly v zemi dopouštěly, hnal do služeb okupantů ze západu i mnohé Ukrajince. Nastupovali do pomocných jednotek wehrmachtu a různých kvazipolicejních složek, a to někdy zcela dobrovolně. To dozajista platilo pro 84 tisíc mužů, kteří se přihlásili do služby v SS poté, co Hitler v reakci na porážku u Stalingradu dovolil Himmlerovi verbovat i mezi Ukrajinci. Přísnými kritérii, mezi která patřila služba otce v c. k. armádě, jich prošlo dost na sestavení 14. granátnické divize Waffen-SS.
Černé uniformy tedy oblékly nejméně dva tucty národností, pod křídla Waffen-SS byly v létě 1944 alespoň formálně převedeny dokonce kozácké oddíly pod velením Helmutha von Pannwitz. Zatímco rekruty ze severu a západu kontinentu lákala do řad Himmlerovy armády ideologická spřízněnost s nacisty a pangermánské fantasmagorie, těm z východu Evropy šlo hlavně o přežití. Převléci uniformu znamenalo únik z Dulagu či Stalagu, vždyť z 5,7 milionu zajatých rudoarmějců se 3,3 milionu nikdy nevrátilo domů.
Mnoho dobrovolníků ze Sovětského svazu a jím mezi válkami okupovaných zemí snilo o svobodě pro své národy, pro Hitlera však byli pouze kanonenfutr ve válce proti Stalinovi. Po konečném vítězství mělo obyvatelstvo východní Evropy beztak uvolnit místo německým kolonizátorům. SS vypracovaný Generalplan Ost předpokládal vyhladovění, zabití či deportaci více než třiceti milionů lidí a dosídlení prostoru od Warty po Volhu více než dvanácti miliony Němci. Jak začalo být jasné, že Hitler svoje sliby nikdy nesplní, začaly neněmecké jednotky Waffen-SS postihovat hromadné dezerce. Někteří jejich příslušníci naopak bojovali mimořádně fanaticky tušíce, co by je po pádu Třetí říše čekalo v jejich domovinách.
