Píše se rok 1994 a italská státní televize vysílá za peníze daňových poplatníků tým k italsko-slovinské hranici. Má vypátrat ztraceného anglického umělce Harryho Kippera, ale vrací se s nepořízenou, pohřešovaného nenašel. Ani nemohl, umělec Kipper totiž nikdy neexistoval, vše si vymyslela parta zlomyslníků z italské Boloni. Chtěla demonstrovat, jak jsou média snadno manipulovatelná.
Šibalové však měli ještě jeden motiv, který pro ně byl dokonce důležitější. Chtěli tak uvést v život Luthera Blissetta, "osobu", která fámu do médií vypustila.
A porod byl úspěšný. Zrodil se mýtus. Luther Blissett se stal na plných pět let kolektivním fantomem, za nímž se skrývaly provokace a díla stovek lidí po celé Evropě.
Všichni jsme Blissett
Luther Blissett tak několikrát napálil pravicového italského básníka Giuseppeho Gennu a Berlusconiho vydavatelství Mondadori, největší v Itálii, a rozšířil do světa módy zprávu o problémech Naomi Campbellové s celulitidou. V roce 1995 udělal poprask v Benátkách: bude v nich prý výstava obrazů šimpanzice jménem Loota, kterou vysvobodili členové Animal Liberation Front (Fronta za osvobození zvířat) z vivisektorské klece, aby se na svobodě stala malířkou. Zatímco síť ALF existuje a Benátky též, talentovaný primát ne. Švindl byl protestem proti pokusům na zvířatech.
Tím ovšem grandiózní fabulační jízda neskončila. Luther Blissett konstruoval komplikované kauzy, vymýšlel si své vlastní kritiky a odpůrce, celé propojené sítě "důkazů", zástěrek a zápletek. Jeho častým terčem byly moralistické paranoidní kampaně konzervativních kruhů, třeba jejich tažení proti satanismu.
Skupina psala do deníků zděšené dopisy čtenářů: na boloňských ulicích, parcích a parkovištích se přes noc objevují, hlásili pozorní občané, zvířecí vnitřnosti, zřejmé dílo satanistů! A podobně jako vyprodukovala parta větší a tlustší titulky lomící rukama nad existencí satanistů, pak poté, co se přiznala, injektovala do veřejného života zase naopak citelnou dávku kritického rozumu a pozornosti před mediální hysterií.
Média nechápala, co se děje: mluvila o kulturních teroristech, kontra-informační mafii, digitálních gangsterech, mediálních Robinech Hoodech.
Nepletla se tak docela, ale Luther Blissett byl především něčím jiným. Jak už jsme řekli, byl pečlivě konstruovaným mýtem.
Tři zdroje a prameny Luthera Blissetta
"Mýtus není lež, jak se často chápe, mýtus je příběh, který udržuje komunitu naživu a pohromadě," říká jeden ze členů kolektivu, který hromadnou identitu Luthera Blissetta vytvořil. "Bez toho, že bychom byli spojeni pouty příběhů, a mýty jsou příběhy s nejsilnější symbolickou vahou, bychom nebyli schopni interakce."
Spolu s lidovými mýty byla dalšími dvěma pilíři imaginárního Luthera Blissetta sovětská tradice agitace a propagandy a popová kultura. Jeho duchovní otcové byli a jsou fanoušky Star Treku, filmů s Brucem Leem, milovali komiksy, bojová umění, punkovou hudbu, fotbal. A taky hacktivismus, sci-fi a moderní informační technologie.
Stažená opona
Pokud vás napíná vzrušení a chystáte se provětrat Google, zadržte, skutečné identity autorů vám vyzradíme. Původní Projekt Luthera Blissetta tvořil Roberto Bui (dnes Wu Ming 1), Giovanni Cattabriga (Wu Ming 2), Luca di Meo (Wu Ming 3) a Federico Guglielmi (Wu Ming 4), před pěti lety kolektiv di Meo opustil, dnes je v sestavě naopak navíc Riccardo Pedrini (Wu Ming 5).
|
"Jsou velmi inteligentní a velmi zábavní, milují dobré jídlo a dobré pití," říká o nich anglický spisovatel Stewart Home, který se s reálnými, žijícími osobami, které Blissetta stvořily, v Itálii setkal. Ale nejen to: s oblibou vedou dlouhé debaty o Karlu Marxovi a proti-stalinistických levě komunistických teoreticích, jako je Ital Amadeo Bordiga.
Mottem téhle party s pestrobarevnou škálou zájmů, která si v roce 1994 přisvojila, bůhvíproč, jméno anglického fotbalisty Luthera Blissetta, bylo: Každý se může stát maskovaným hrdinou, stačí se k jeho jménu přihlásit, podepsat jím knihu, kterou jsem napsal, vtisknout jeho podpis pod provokaci, kterou jsem provedl, či skandál, který jsem spáchal. Luther Blissett je každý a nikdo.
A skutečně to tak bylo. Jak se jméno Luther Blissett šířilo tiskem a internetem spolu s fabulacemi, které lidé jeho jménem páchali, přidávali se další a další. Jen v samotné Boloni bylo jednu dobu kolem padesáti Blissettů a další desítky a stovky pod tímto pseudonymem psaly literární díla, pořádaly performance, manipulovaly média a vymýšlely skandály po celé Evropě, hlavně v Itálii, Německu a Španělsku. Mýtus sílil s každou zmínkou o LB na internetu či graffiti na ulici. Na to, co udělal Luther Blissett v jednom městě, navázal Luther Blissett jinde, na jeden skandál se odkázal jiný.
Otcové zakladatelé, kteří uvnitř celého toho labyrintu fungovali pod názvem Projekt Luther Blissett, mohli být spokojeni. Vyrostla kontrakulturní neviditelná armáda. "Mýty mají důležitou funkci, mohou podněcovat lidi k odporu," říkají. Ve svém manifestu se přihlásili například ke garantovanému základnímu příjmu pro každého člena společnosti.
Pak přišel rok 1999 a Luther Blissett spáchal symbolickou sebevraždu. Svou existenci ukončil hned po konci své první pětiletky ("Měli jsme pětiletku jako Sovětský svaz. Až na to, že ta naše byla úspěšná," uvedli pro magazín Time) Ale ještě předtím vyrazil dech literárním kritikům.
Překvápko jménem Q
O literárních ambicích Projektu Luther Blisset se vědělo, publicisté však čekali, že se parta drzých vtipálků, fascinovaná internetem a moderními fenomény, uchýlí ke sci-fi a sesmolí dílko plné hacktivismu či drog.
Fotbalista, jemuž Projekt Luther Blissett "odcizil" jméno, si s tím nedělal hlavu: "Nemám v plánu jim v tom bránit. Ono by to asi ani nebylo možné."
Naše knihy se dají číst buď jako politické alegorie, nebo prostě jako napínavé čtení.
Místo toho se čtveřice spisovatelů vydala proti proudu času do 16. století a čtenářům předložila knihu o 650 stranách. Zavádí je do světa rolnických bouří a heretických církví, chlubí se strhujícím dějem, množstvím nečekaných zápletek, v nichž vystupují historické osoby jako Jan z Leidenu či Tomáš Müntzer.
Dá se nahlížet z mnoha úhlů pohledu: jako fascinující průvodce ekonomickou historií peněz, úvěru, bankovnictví a vzniku kapitalismu, jako dokument o církevních reformátorech, nebo třeba jako napínavá detektivka. Byla přeložena do patnácti jazyků včetně češtiny, její postavy vstoupily do několika RPG her a bývá přirovnávána ke Jménu růže Umberta Eca (pravděpodobně pouze proto, že i Ecovo dílo je o kacířích a inkvizici, vysmívají se jim spisovatelé).
Po Q píšou autoři další kolektivní dílo 54, jemuž kraluje americká star Cary Grant a mafián Lucky Luciano či Jozip Broz Tito a které se hemží agenty KGB i MI6. A poté Manituana, rozkošatělý román z indiánské Ameriky druhé poloviny 18. století, z doby Posledního Mohykána. To už ovšem pod názvem Wu Ming, pod nímž vyjde i pokračování románu Q, jmenovat se má Altai. Provokatéři z Boloně se usadili pevně na mapě světové literatury.
Mimochodem, kvíz deníku The Guardian o italské literatuře začíná právě otázkou inspirovanou Projektem Luther Blissett.
Jak se píše kolektivně: je to rokenrol
Ta otázka musí hlodat v mnohých: napsat společně píseň, dobrá, to si lze představit, ale knihu, dokonce román o stovkách stran a plný peripetií a zvratů? Než imaginární Wu Ming prozrazuje, jak na to, odmítá jednu rozšířenou fámu: ne, opravdu nepíšou stylem jedna kapitola - jeden autor. Všichni píšou všechno a všichni všechno přepisují, manipulují s tím, co už bylo napsáno, mění dějové linky.
Krizí identity netrpím
Ten skutečný Luther Blissett se narodil v roce 1958 na Jamajce a živil se jako fotbalista. Hrál za Watford, sezonu 1983–1984 strávil dokonce v AC Milán, kde se mu však nedařilo tak dobře, jak klub čekal, takže ho poslal zpátky do Anglie. V letech 1982 až 1984 hrál za národní reprezentaci a fotbalu zůstal věrný i poté, co v roce 2007 odehrál svůj poslední zápas za Chesham United. Dnes trénuje klub Hemel Hempstead Town. O tom, že si jeho jméno vypůjčili nejprve boloňští provokatéři, aby je následovali lidé z celé Evropy, se dověděl v roce 1996. "Na mém jménu mi nijak zvlášť nesejde, ať si ho klidně používají, ať jsou kdokoli. Je to vlastně docela legrační," řekl listu The European v roce 1997 a dodal, že krizí identity kvůli „únosu“ jména netrpí: "Když se podívám do zrcadla, nevidím jiného Luthera než toho jako vždycky." V roce 2004 se k té srandě dokonce sám přidal. "Lutherem Blissettem se může stát každý, kdo přijme toto jméno," ocitoval fotbalista motto projektu v britské televizní show. "Jsem Luther Blissett!" volalo poté publikum.
|
"Lidi mají předsudky," uvedl jeden z mozků kolektivního autora listu The Guardian. "Myslí si, že každý spisovatel či spisovatelka má jen svůj vlastní hlas. My si myslíme, že každý autor, ať je individuální, nebo kolektivní, jich má víc."
Těží z toho, že jsou dlouholetými přáteli, ale kolektivní psaní vyžaduje neustálý kontakt: "Obvykle se scházíme každý druhý den." Kromě toho si píšou třicet až čtyřicet e-mailů denně, telefonují si. A po stovkách hodin brainstormingu, stovkách hodin psaní a stovkách hodin editace už nikdo neví, kdo vlastně napsal co. "Nikdy nejsem na psaní sám a nikdy jsem neměl tvůrčí krizi," popisuje výhody kolektivního psaní jeden z členů skupiny.
Kromě toho však všichni píšou pod svými pravými jmény vlastní sólo knihy a politické texty, jimž nelze upřít bystrost úsudku. Ten zatím poslední odmítá populistické hnutí Beppe Grilliho: je to jen Berlusconi, co prodělal příliš hodně faceliftingu, glosují Wu Ming. Podíleli se na filmu Pracovat pomalu o hnutí Autonomia v Bologni sedmdesátých let, jeden z členů kolektivu je členem legendární italské oi! skupiny Nabat.
Ačkoli svá společná díla podepisují kolektivním pseudonymem, nehrají si na konspirátory. Jejich anonymita není pózou, své pravé identity nakonec ani netají, jen víc myslí a tvoří jako jeden organismus, kolektivní autor. Jinak pořádají autorská čtení, chodí na debaty se čtenáři. Nejsou namyšlenou uměleckou avantgardou, která se cítila tím významnější, čím méně lidí ji chápalo. Naopak. "Čím víc lidí rozumí tomu, co děláme, tím jsme šťastnější," říká Wu Ming 1.
Copyleft: knihy volně ke staženíSoukromé vlastnictví je v populární kultuře protimluv, tvrdí Wu Ming a argumentují odhalením tajemství spisovatele Raymonda Carvera. Před pár lety se totiž zjistilo, že Carverovy rukopisy masivně seškrtával jeho editor Gordon Lish. Právě on tak vtiskl Carverovi minimalistický styl, za který byl ceněn. Ale nejen to, Lish též Carverovy příběhy svévolně ukončoval. Wu Ming 2 se ptá: Co kdyby pan Lish nebyl editor, ale jen Carverův přítel, třeba poštovní úředník? Co kdyby ho Carver potkal v baru, svěřil se mu se svým příběhem a úředník po panáku vymyslel lepší závěr? "My čtenáři bychom se o jejich konverzaci nikdy nedověděli. Nestalo by se nic zvláštního. Carver by byl pořád Carver a my bychom chválili strohé konce jeho příběhů." A má pár dalších dotazů. "Kolik spisovatelek se baví s poštovními úředníky? Kolik knih může být výsledkem konverzace mezi spisovatelkou a poštovním úředníkem? Kolik spisovatelek dostane nápad díky konverzaci s někým jiným? Může se spisovatelka uzavřít ve své věži ze slonoviny, aby si uchránila jen ´svůj vlastní hlas´? V tom případě by totiž neměla o čem psát, mohla by si nanejvýš vést deník o svém skleníku." Příběhy poletují všude kolem nás a originalitu z toho podle něj neuděláte, "originální" můžete být jen v tom smyslu, jak přefiltrujete a zpracujete to, co dostanete zdarma od své komunity. Tvrdí proto se svými kolegy, on by řekl soudruhy, že příběhy nikomu nepatří – nemají vlastníky. I proto si všechna jejich díla můžete na webu wumingfoundation.com zadarmo stáhnout – pokud je ovšem nechcete za účelem zisku. Pokud byste je chtěli prodávat, řeknou si Wu Ming o svůj podíl. |
