Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Steve Jobs ze mě šílel, vzpomínal zakladatel firmy The North Face

  2:00aktualizováno  2:00
Milionář, horal, ekolog, vizionář. Velikášský, neústupný, arogantní. Douglas Tompkins, zakladatel značky The North Face a Esprit, skoupil kvůli ochraně přírody tolik pozemků jako nikdo na světě, přes odpor států, firem i místních. Zemřel stylově, na adrenalinové kajakářské výpravě v Chile 8. prosince 2015.

„Skončíme na písečné duně s potkany a šváby,“ líčil svou apokalyptickou vizi, kam svět dostane další rozvoj kapitalismu, Douglas Tompkins a dodával: „Tyhle bytosti, zdá se, přežijí.“ Dělal vše pro to, aby se svět jeho chmurné vizi vyhnul. | foto: Profimedia.cz

Ten bělovlasý muž, s duší dobrodruha a šílence, byl průkopníkem dnes tak moderního propojení outdoorové firmy s adrenalinovými aktivitami. Přesně v duchu motta „Never stop exploring“, jež vymyslel.

V posledních letech se však zároveň stal asi nejznámějším Američanem v Chile a Argentině. A také nejpodezřívanějším a nejkontroverznějším. Byl předmětem bezpočtu teorií, fám, dohadů, vyděšených, znepokojujících a rozhodně bizarních.

Onen gringo, který skupoval statisíce hektarů půdy, měl podle mnohých nejpodlejší a nejgrotesknější úmysly. Chystal se prý na svých pozemcích zřídit atomové bunkry, odčerpávat čistou vodu a vyvážet ji do Číny či Afriky. Podle jiných zvěstí chtěl nenápadně vybudovat druhý Izrael, realizovat ambiciózní sionistický projekt, podle dalších chtěl vyhubit místní dobytek a nahradit ho, v gestu nechutné kulturně-zemědělské imperialistické agrese, americkým bizonem.

Fotogalerie

Nesnižujme se však k vysmívanému tónu na adresu iracionálních fantazií některých gauchos. Důvod k obavám měli. Nešlo jen o to, že v regionu, který měl víc než dost zkušeností s americkou podporou pravicových diktátorů, převratů a teroristických skupin i s bezohledným kořistěním korporací, vzbuzoval neukojitelný polykač hektarů obavy prostě odůvodněně. Onen zaťatý pán se navíc choval mnohdy dost podivínsky a v komunikaci s místními lidmi a jejich potřebami nemotorně a rozporuplně.

Výnosný byznys s hippie příchutí

Douglas Tompkins se narodil v roce 1943 a svérázný ráz jeho pozdějšího života se dal tušit už podle dospívání. Od dvanácti lezl po horách, nedokončil střední školu, místo toho zdolával skály v Severní Kalifornii, Coloradu, slézal evropské Alpy, sjížděl řeky v Latinské Americe.

V roce 1963 ho na jedné z mnoha cest vzala jako stopaře do auta jistá slečna Susie, aby se na dlouhá léta stala jeho ženou a společnicí. To spolu založili v roce 1964 značku The North Face, která prodávala výrobky pro horolezce a kempování. Svět dobyla především průkopnickým stanem, v jehož středu nepřekážela opěrná tyč.

Jejich společnost byla spojením obchodu, vášně pro adrenalinové venkovní aktivity i hippie ducha oné doby: při otevírání firemní prodejny v San Francisku hráli Grateful Dead. A dařilo se, v roce 1969 značku prodali za 50 tisíc dolarů. Byznysu se ale nevzdali.

Začali s kamarádkou ještě jednou od základů, první dívčí oblečení vyráběné doma v kuchyni prodávali z autobusu Volkswagen. Jenže měli úspěch, z jejich nadšeneckého pokusu vyrostla vysoce zisková značka Esprit. V sedmdesátých letech zřídili pobočky v Německu a v Hongkongu, v roce 1986 vykazovala značka celosvětové prodeje ve výši 100 milionů dolarů.

Douglas ale nezahálel ani v jiných oborech. Dal například dohromady sbírku umění za milion dolarů, vlastnil Picassa i Balthuse.

V práci měl na starosti image značky a jeho svobodomyslné založení se opět podepisovalo i na firemním životě. Zaměstnanci jezdili na výlety na raftech, firma jim platila pobyty v Himálaji. A posílala je na přednášky radikální enviromentální organizace Earth First! (Země především!).

Zbohatl jsem prodejem nepotřebných věcí

Tompkins sice neměl maturitu, v osmdesátých letech se však začal zaníceně vzdělávat na vlastní triko. Objevil totiž knihy, díky nimž jeho láska k divoké přírodě přerostla v něco mnohem hlubšího. V neochvějnou potřebu bojovat proti destruktivním dopadům civilizace a moderních technologií na Matku Zemi. Pohltila jej kniha Hlubinná ekologie George Sessionse a Billa Devalla. Zhltl ji za několik hodin a přiznával, že na něj zapůsobila doslova jako zjevení. „Všechno najednou dávalo smysl,“ líčil později.

Četl Henryho Davida Thoreaua, Garyho Snydera, odhodlaně se upsal tezi Wendella Berryho, podle níž je třeba náš pohled na svět obrátit a začít se řídit tím, že co je dobré pro přírodu, je dobré i pro lidi, ne naopak. Enviromentalistickému proudu, v němž se našel, nešlo jen o povrchní, reformní opatření, šlo o hluboké převrácení hodnot, o odmítnutí fixace na neomezený růst a popření toho, že je vůbec možný.

Od činnosti firmy se začal vzdalovat, k jejím zájmům a plánům začal být odtažitý. Vždyť přece profitovala právě z diktátu zvrhlého kolečka neohleduplného spotřebovávání a nesmyslného nakupování, proti němuž hlubinná ekologie vznášela zásadní protest. Vždyť jeho vlastní výtvor podporoval konzumerismus, který tlačí nejen lidstvo, ale celou Zemi do slepé uličky, na jejímž konci je apokalypsa, vymírání druhů. Firemní pracoviště na dlouhé měsíce opouštěl, vydával se na horolezecké tůry či sjíždění řek, říkal tomu MBA (Management by Being Absent).

Potom se rozhodl pouta zpřetrhat úplně. V roce 1990 se se Susie rozvedl (dál však zůstali přátelé) a prodal svůj podíl ve firmě. Sebekriticky to bral jako akci s cílem „přestat lidem prodávat věci, které nepotřebují“. Díky svému startovnímu bodu však samozřejmě patřil mezi lidi, které vyslyšení vlastního morálního imperativu nepřivedlo ve společnosti, v níž vládne ekonomika, do sociální zkázy. Naopak, vyneslo mu to údajně 125 milionů dolarů. A během následujících let další velké peníze za odprodej podílů v pobočkách značky Esprit jinde ve světě.

Od škůdce Země k jejímu zachránci

Věděl přitom, co s nimi podniknout: bude skupovat půdu, aby ji ochránil před pustošením pro zisk nadnárodních firem, před ničením příliš extenzivního farmaření, aby ji uchoval jako nedotčenou, divokou přírodu. Měl své zkušenosti, už v roce 1979 vytvořil sekvojový park v San Francisku, poté pomohl koupit deštný prales v Argentině o výměře přes čtyři tisíce hektarů. V porovnání s nákupy, které měly přijít, to ale byly jen roztomilé menuety enviromentální filantropie.

Jeho druhá žena Kris s Douglasem Tompkinsem sdílela přesvědčení, že planeta se musí zachránit vyčleňováním přírody z dosahu lidí, jak jen je to možné.

Jeho druhá žena Kris s Douglasem Tompkinsem sdílela přesvědčení, že planeta se musí zachránit vyčleňováním přírody z dosahu lidí, jak jen je to možné.

Vše se mělo rozjet ve velkém. Tompkins souhlasil s imperativem norského ekosofa Arne Naesse, podle něhož je třeba od základů změnit lidskou společnost, kulturu, ekonomii, ideologii i technologii tak, abychom zasahovali co nejméně do přírody. Bývalý byznysmen si balíky peněz na svých bankovních účtech nechtěl nechat pro sebe. Chtěl za ně zachraňovat přírodu před dopady toho, čemu jeho hlubinná ekologie říkala průmyslovo-technologický komplex. Ještě dlouho předtím, než začali dávat miliardáři jako Bill Gates se vším halasem peníze na charitu, začal za své miliony pořizovat pozemky v Chile a Argentině.

Tak se svou druhou ženou Kris, někdejší výkonnou ředitelkou Espritu v Patagonii, založil v Chile park Pumalín o rozloze téměř 324 tisíc hektarů. Táhne se od Pacifiku k Andám, skrývá cenné deštné pralesy, vodopády a je na něm pětadvacet procent posledních stromů s názvem fitzroy cipřišovitá, přičemž některé z nich jsou starší tisíce let.

V roce 1997 koupili Tompkinsonovi přes 84 tisíc hektarů na jih od parku Pumalín a o deset let později přesvědčili tehdejšího chilského prezidenta Ricarda Lagose, aby k této půdě přidal okolní federální pozemky. Vznikl tak šestý největší chilský národní park Corcovado. V roce 2004 nadace manželského páru koupila údolí Chacabuco o 72 tisících hektarech. Kromě toho koupila Kris například 63 tisíc hektarů v Argentině, které daly vzniknout národnímu parku Monte Leon, jenž se stal azylem lachtanů, rypoušů i tučňáků.

Celkem Tompkinsonovi skoupili pro ochranu přírody skrze své nadace 890 tisíc hektarů půdy. I když kolem toho nedělali humbuk pro ukojení ješitnosti, nešlo to přehlédnout a ne každému se to líbilo.

Jsem potížista a jsem na to hrdý

Ochranářství ve velkém balení

Kris a Douglas Tompkinsovi skupovali pozemky ve velkém. Když za nimi přijela návštěva z amerického fondu Princeton Land Trust a zářila štěstím, že jejich organizace zachránila 40 hektarů půdy, Tompkinsovi lidé prý jen s jistým pohrdáním odtušili: „Super. Teď máte plac, kde venčit psy.“

Z jedné strany čelil Douglas Tompkins kritice ze strany institucí. Projekt Pumalín se nelíbil ani chilské katolické církvi, ani prezidentovi Edualdo Frei Montalvovi. Mimo jiné proto, že blokoval silniční spojení důležité pro dovoz zboží. Proti aktivitě Tompkinsových v údolí Chacabuco se zase stavěla a staví italsko-španělská energetická firma, která v údolí plánovala vybudovat obří vodní elektrárnu.

Na Douga Tompkinse vedla spis chilská policie, a aby měla jeho aktivity pořád na očích, vybudovala uprostřed jeho přírodního parku Pumalín světový úkaz. Uprostřed ničeho tam stojí kompletně opuštěná policejní stanice s posádkou. Muže, který se rozhodl zachraňovat planetu, sledovala i chilská armáda. Jeho park byl totiž příliš blízko hranic s Argentinou, takže byl citlivou lokací z hlediska národní bezpečnosti.

Jeho manželka v jednom z rozhovorů přiznala, že dostávali nenávistné e-maily, výhrůžky smrtí, na jejich budovách se objevovala výhružná graffiti. „Z postele se nám nevstávalo dobře,“ popsala strasti.

Doug Tompkins však rozhodně nebyl naivkou, který byl s klacky pod nohy nepočítal. „Rozhodli jsme se udělat pár dobrých věcí. Museli byste být však velmi naivní a mimo realitu, abyste si mysleli, že se vám jisté části společnosti nepostaví na odpor. Pokud nejste ochotni podstoupit politické rožnění, neměli byste se do hry o ochranu přírody, zejména v rozsáhlém měřítku, pouštět,“ uvedl. Jindy byl ještě přímočařejší: „Jsem potížista a jsem na to hrdý. Víme, co očekávat. Jedině ještě víc konfrontací, víc potupy, víc nedůvěry.“

Považoval to za dosvědčení toho, že je na správné cestě. Za obrušování radikality a vycházení vstříc zájmům velkých firem ostatně kritizoval zavedené enviromentální organizace, třeba Greenpeace. „Jsou to slaboši,“ uvedl, „stali se korporací. Luxují dary z celého světa a nic nedělají.“ Jejich „aktivisté“ podle něj jen sedí v londýnském ústředí a lobují u politiků. „Dnes je klíčem přímá akce a veřejnost stojí za námi,“ prohlásil tehdy.

Jenže život byl rozporuplnější, než si zelený filantrop s naducanou peněženkou myslel.

Potkali jste ho snad někdy u nás v obchodě?

Nenarazil totiž jen na odpor firem a státu, setkal se s přinejmenším nepochopením řady místních lidí. Srdce gauchos, farmářů, neplesala, když z někdejšího ranče v údolí Chacabuco rozprodal na 30 tisíc ovcí a 3 800 krav a odklidil na 645 kilometrů oplocení. Tohle má být změna k lepšímu, respekt k místní tradici? Nevěřili nebesky čistým úmyslům dalšího ze zahraničních investorů, který skoupil ohromné pozemky – a tvrdil jim, že to je pro jejich dobro, protože jejich vlastní vládě nelze věřit, že s nimi naloží dobře. Chápali, že v sázce je půda, která má význam jako pastviny i jako zdroj vody či větrné energie. A že teď patří gringovi.

Kromě firem, úřadů a státu čelil Tompkins i protestům obyčejných lidí v Chile. Vyčítali mu, že ve svém parku Pumalín nechává azyl pumám. V době největší protitompkinsovské hysterie mohly „jeho pumy“ za každou zabitou ovci v regionu.

Kromě firem, úřadů a státu čelil Tompkins i protestům obyčejných lidí v Chile. Vyčítali mu, že ve svém parku Pumalín nechává azyl pumám. V době největší protitompkinsovské hysterie mohly „jeho pumy“ za každou zabitou ovci v regionu.

A Douglas Tompkins netrpěl přílišnou sociální empatií. Nezaměstnanost je lepší než ničení přírody, dnes nejde o sociální spravedlnost, tvrdil. Hlásal, že lidstvo musí splácet dlužný nájem planetě, jenže se svými finančními jistotami zapomněl, že jiní mají na rozdíl od něj starosti s tím, jak zaplatit nájem vlastní.

Abychom mu nekřivdili, nezastíral, že podle svých pozdějších vlastních zásad zbohatl „nemravně“. „Nejsem hrdý na to, jak jsem vydělal peníze,“ přiznal, „vyráběli jsme touhy, abychom lidi přiměli koupit si naše produkty. Prodávali jsme jim bezpočet věcí, které nepotřebovali, vydláždili jsme cestu jiným nadnárodním společnostem.“

Jenže zapomněl na to, že pakliže se se svou vlastní minulostí rozešel morálně, finančně ne. S místními gauchos se mohl jen těžko dorozumět muž, který si pořizoval, byť pro bohulibé účely, pozemky tak jako stratovulkán Corcovado. „Proč si tohle místo nekoupíme?“ zeptal se prý jednou při přeletu soukromým letadlem nad Corcovadem svého společníka Tompkins. „No jo, proč ne?“ odtušil partner. A za chvíli ho měli.

Nešlo to prostě dohromady. „Jak může mluvit o místním patriotismu někdo, koho tady v Cochrane nikdo nezná?“ ptala se jednoho novináře majitelka kavárny v městečku na hranici údolí Chacabuco. „Nikdy tady nechodí do supermarketu. Přiletí ve svém malém letadle, jde do svého domu, potom letí do Santiaga, zůstane tam v hotelu, potom odjede z Chile úplně.“ Těch letadel měl samozřejmě několik.

Přinesu uvědomění světu

Doug Tompkins nemohl být se svou historií bez rozporů. „Kapitalismus nemá budoucnost, pravděpodobně není starší než pět se let a znovu a znovu dokazuje, že ničí svět,“ hlásal přesvědčeně, zatímco zapomínal, že sám je kapitalistou.

Ale jeho činnosti v Latinské Americe rušily i drobnější aspekty. Chtěl ctít místní ráz, jenže domy ve svém údolí Chacabuco projektoval jako velká, kamenná obydlí. Přirozeně vzbudily rozruch, domy tamních obyvatel jsou totiž obvykle jen dřevěné sruby o jedné místnosti. „Vadí mi, že tomu říkají Patagonský park, protože v tom není žádná patagonská identita,“ kritizovala projekt kavárnice z Cochrane, „díváte se na ty budovy – a vypadají, jako byste byli v Londýně. To není patagonské.“

Když s touto kritikou novinářka listu The Atlantic seznámila výkonnou ředitelku jedné Tompkinsovy nadace, progresivní žena s harvardským diplomem v zásuvce měla nekompromisní odpověď. „Turismus světové třídy vyžaduje světovou úroveň,“ vysvětlila, „není to tak, jak si někdo z Cochrane myslí. Nemyslím si, že by úspěch parku Yellowstone spočíval na tom, co si mysleli místní.“

Oněch rozporů je víc. „Jsi slaboch,“ křičel podle novináře Danyho McDougalla Douglas Tompkins na syna jednoho ze svých hostů v parku Pumalín, který se svěřil, že by pro něj bylo těžké zbavit se svého notebooku. „Je to boj až do konce. Musíš, musíš se odloučit od moci, kterou nad tebou mají technologie,“ citoval jeho apely novinář. A dodával, že hoch, který se sám pokládal za environmentalistu, se pod tíhou kritiky od svého idolu scvrkl v zahanbenou postavu.

Sám Tompkins jindy vzpomínal, jak dohnal k nepříčetnosti svého přítele Steva Jobse. Zatímco Jobs jej přesvědčoval, že počítače spasí svět, Tompkins přirozeně nesouhlasil. „Pořád mluvíte jen o asi pěti procentech věcí, které jsou na počítačích pozitivní, ale o zbylých pětadevadesáti negativních mlčíte,“ namítal prý. „Když jsem mu to řekl, šílel,“ popisoval Jobsovu reakci Doug Tompkins.

Jenže on sám se technologií nezříkal. A měl odpověď na to, proč notebook či satelitní telefony využívá, proč má nakonec i Jobsův Mac. Samozřejmě, ze strategických důvodů, aby mohl šířit své poselství. A v tom byl údajně rozdíl mezi ním a masou uživatelů otupených technologiemi.

Doug Tompkins v tom nerozpoznával rozpor. Mohl si to prý dovolit, protože jeho poslání bylo světodějné. „Pozvednu uvědomění světa,“ řekl jednomu chilskému listu.

Autoři: ,




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.