Podoba byla nepopiratelná, byl sice podstatně obtloustlejší než jeho slavný dědeček, ale jiskra v oku a neuspořádané, rozhárané vousy na slavného revolucionáře jasně upomínaly. A záliba v kouření doutníků také. Privilegia mu to však nepřinášelo. Ani onoho dne v roce 1991, kdy se chystal vystoupit se svou metalovou kapelou Mentalizer v havanském domě lidové kultury. Koncert rozehnala slzným plynem policie, a když se Canek hlásil ke guevarovské krvi, nakládačky ho to neušetřilo.
„Skočili na mě dva tajní policisté, tvrdili, že jsem zdrogovaný, donutili mě svléknout se a udělat dřep a v řitním otvoru mi hledali drogy,“ vypověděl. Ponižující zkušenosti jako tahle z něj udělaly kritika Castrova režimu a napověděly mu, že s ideálem komunistické svobody nemá tamní systém nic společného.
Che by byl na mě hrdý
Narodil se v roce 1974 dceři první ženy Che Guevary. Jeho babička nebyla v životě revolučního rebela nevýznamná, byla levicovou ekonomkou a právě ona seznámila mladého idealistického, zapáleného argentinského medika Ernesta Che Guevaru s bratry Castrovými a jejich soudruhy, kteří plánovali svrhnout kubánského diktátora Batistu. A kterým se to silou vůle a odhodláním v roce 1959 skutečně povedlo.
Canek Sanchez Castro žil s rodiči v honosné havanské čtvrti Miramar, kterou dříve obývali bohatí stoupenci Batistovy diktatury, ale také v Milánu a Barceloně. Zpátky do Havany se rodina vrátila v roce 1986. Vyrůstat s guevarovským cejchem nebylo snadné, stěžoval si. Režimu na něm záleželo, byl přece nejstarším vnukem samého komandanta Che! Jeho matka sice měla špatně placenou práci ve státním úřadu pro umění a propagandu a málokdo věděl, že je dcerou národního hrdiny, jeho ale lidé sledovali, měl pocit permanentního dohledu.
„Musíte být jako Che,“ vtloukalo se do hlav dětí ve školkách a školách – a tím silnější imperativ to byl pro kluka, který byl dokonce vnukem revolucionáře v baretu. „Pořád mi říkali, jaký mám být, abych dělal čest revoluci, a co dělat nemám,“ vzpomínal.
On ale korektním apelům nedělal radost. Když se potkal v roce 1991 s argentinským novinářem Andreasem Oppenheimerem, měl vlasy po ramena, náušnici, džíny a ruku plnou náramků. V pokoji mu visely plakáty metalových kapel jako Slayer, Kreator, Death. „Canek byl roquero, rocker,“ popisuje novinář.
A to mladému rebelovi, jehož jméno Canek znamená v mexickém jazyku Černý had, přinášelo problémy. Úřady se do jeho skupiny Mentalizer obouvaly jen proto, že zpívala anglicky. „V téhle zemi nemůžete dělat nic bez státní podpory. Vaši kapelu musí schválit dům kultury, musí vás nechat zkoušet ve svých prostorách, musí vám pomáhat převážet nástroje a vybavení, nechat vás vystupovat na svých koncertech. Jenže stát má zájem jen na podpoře hudebníků, co hrají salsu. Pokaždé, když chceme hrát, nás obviní z ideologických úchylek, yankeeovské infiltrace a pětadvaceti tisíc dalších hloupostí,“ popisoval, „a to jen proto, že zpíváme v angličtině.“ Všechno je na Kubě zpolitizované, stěžoval si.
Teenagerova rebelská duše narazila na odcizenou státní mašinerii. A nestačila se divit. Proč policajti otravují mladé lidi, kteří se poflakují po Malecónu, jen proto, že mají dlouhé vlasy a vypadají neupraveně? „Dokážete si to představit?“ ptal se řečnicky, „tato revoluce byla vybojována lidmi, co měli plnovousy a dlouhé vlasy do culíku. Sám Raoul Castro přišel z hor s culíkem. Teď jako by všichni zapomněli na svou minulost. Když policie potká na ulici někoho, jako jsem já, chce hned dokumenty. Když je s sebou náhodou nemáte, strávíte noc ve vězení.“
Odmítl se podřídit. Režim mu chystal kariéru vojenského důstojníka, on si však více cenil svobody nosit dlouhé vlasy a myslet si po svém. Jako zradu to rozhodně nebral. „Che by byl na mě hrdý. Byl rebel. To, co se stalo z jeho revoluce, by nikdy neschválil. Je čas na upřímnost: mladí rebelové, jakým byl Fidel Castro, by v dnešní Kubě nebyli vyhnáni do exilu, byli by zastřeleni,“ byl si svou věcí jistý.
S havanským režimem to nešlo dohromady, v roce 1996 proto v dvaadvaceti letech odjíždí do Mexika.
Absence individuální svobody
Jeho kritika režimu ale s tradičními odsudky castrovské Kuby neladila. Západní kritika kubánského režimu je plná ignorance, dezinformací, povrchností, už jen proto, že režim označuje za komunistický, napsal v roce 2004 v mexickém časopisu Reforma. Podle něj bylo vadou Kuby, že neměla s komunismem nic společného. Byla vulgárním druhem státního kapitalismu, tvrdil. „Revoluce zplodila buržoazii, represivní soustrojí, které začalo bránit samo sebe před vlastním lidem, a byrokracii, která se lidu vzdálila též,“ halasil proti režimu jako autentický revolucionář.
Revoluci podle něj zabili sami revolucionáři, z diktatury proletariátu se vytratil proletariát a zůstala jen diktatura, marxismus se stal nebezpečným státním náboženstvím a přestal být školou svobody, jak ho zamýšlel Marx. Jeho srdce evidentně tepalo nalevo. „Proč se o Kubě mluví jako o socialismu, když je to jen Fidelova monarchie?“ ptal se v jiném článku.
Zatímco jeho dědeček se kritice vyhnul brzkou smrtí, vše padalo na hlavu Fidela Castra. „Vše, co Fidel kritizoval na starém režimu, bylo v novém ztrojnásobeno. Vše, co napadal jako mladý, jako starý schvaluje. Fidel bojoval jako svobodný člověk, ale teď svobodu lidem upírá, stal se jedním z vládců, despotickým, cynickým, arogantním, není ani lepší, ani horší než Bush, Berlusconi nebo Putin,“ hřímal Canek Sanchez Guevara.
Jeho kritika byla cítit kontrakulturou, revoltou a anarchismem. Kubánská revoluce se podle něj odklonila od svých původních cílů, protože perzekuuje homosexuály, hippies, volnomyšlenkáře, odboráře a básníky. „Kriminalizovat někoho proto, že je odlišný, nemá nic společného se svobodou,“ psal.
Na Kubě mu scházela individuální volnost. „Jsem sobecká osobnost, která se chce stát svobodnou bytostí, egoista, který chápe, že egoismus je součástí nás všech a že moje svoboda platí jen tehdy, když platí ta vaše,“ napsal v roce 2006.
Aby toho dosáhl, zahodil všechny přísliby privilegií, které mu jméno a rodinná historie zaručovaly. „Stal se mužem, který byl hnán neustálým hledáním a velkou intelektuální upřímností,“ napsal v nekrologu jeho vzdálený strýc, „pro všechny Fidelovy kamarádíčky se stal vyvrhelem, jehož se stranili tím nejnechutnějším způsobem, protože byl punker a protože bez strachu následoval vnitřní pravdu, která vás může přivést k chybám i k originalitě.“ Canek Sanchez Guevara zemřel 20. ledna po operaci srdce.
