„O moment později jsem spatřil dvě nejvýjimečnější stvoření, která jsem kdy viděl útočit na impaly,“ líčí setkání s divokými psy na lovu Paul Raffaele v magazínu Smithsonian. „Připomínají šlachovité, svalnaté psy, ale mají dlouhé, štíhlé, super vymodelované nohy, široké hlavy a masivní čelisti, huňaté ocasy s bílým koncem a komické uši jako Mickey Mouse.“
Hned však dodává, že legraci s nimi oběť nezažije. Nejprve se sice dvojice kolem impaly jen tak klátila, jakoby mimochodem. Jenže pak se najednou ozvalo z křovin psí zaječení – a potom ticho. Divocí psi loví a zabíjejí mlčenlivě. Afričtí farmáři jim prý dodnes říkají Ďáblovi psi, kvůli jejich krutosti.
Jakmile si vyhlédnou terč a zaútočí, oběť prakticky nemá šanci. V osmi z deseti případů podlehne. To skóre dělá z afrických divokých psů mnohem úspěšnější zabijáky, než jsou lvi, těm v devíti případech z deseti sklapnou zuby naprázdno. Za své výsledky vděčí psi především jednomu, svému sociálnímu založení. Ve smečkách, v jejichž čele stojí dominantní pár, mistrovsky spolupracují.
Když si vyhlédnou kořist, nejčastěji právě skupinu antilop impal, obhlédnou ji a poté se k nim vrhnou, za jekotu, jako horda z pekla, to aby vyvolali paniku. Následně nastoupí podřízený pes a pokusí se nejslabší z antilop oddělit od stáda. Jakmile se mu to povede, ujímá se vedení dominantní pes a začíná smrtící závod. Psi běhají rychlostí 40 kilometrů v hodině, ale po dobu patnácti minut zvládnou až šedesátikilometrovou rychlost.
Nejpůsobivější je však jejich organizace. Smečka se při lovu rozdělí a jedna skupina se snaží nahánět v kruzích antilopu do náruče svých kolegů. Nepovede-li se to, svou oběť trpělivě a systematicky uštvou. Opět koordinovaně, ve štafetě, unavení psi se stahují, aby nabrali sil, a jejich místo vepředu zaujímají ti odpočatí. Antilopu neskolí elegantním zardoušením jako například lvi, obtěžují ji a oslabují okusováním nohou, břicha, zadku. Středně velká kořist jim zabere maximálně pět minut, uštvání velké může trvat až hodinu a půl. Když antilopa padne, pustí se do ní, ještě než vykrvácí.
I hodování je však spořádané. Předně je třeba zajistit, aby bylo nerušené a aby jim kořist neukradly například hyeny. Proto se z několika členů smečky stávají stráže, které pečlivě pozorují okolí. Hostina má předepsaný průběh, psi spolu při trhání masa nebojují jako lvi, nežerou chaoticky jako hyeny. Přednost mají mláďata, podřízení členové smečky jim mohou jen pomáhat trhat maso. Poté přijde na řadu dominantní pár a teprve po nich se k tělu oběti vrací zase řadoví členové smečky. Nezapomene se ani na feny, které zůstaly s mláďaty v doupěti a mladé, která ještě nedokážou trhat maso, feny pečovatelky jim po návratu kus spořádaného přídělu vytráví a nakrmí je.
Kosatky - fascinující lovci Dokáže spláchnout tuleně ze kry, udusit velrybu, imobilizovat žraloka, dokutálet se na pláž pro lachtana. Těží ze své chytrosti a lovecké techniky s pedagogickým nadáním učí potomky, chlubí se schopností spolupráce. Seznamte se s podivuhodnými loveckými technikami kosatek. |
Organizaci smečky popisuje Greg Rasmussen z Hwange National Park v Zimbabwe jako „perfektní sociální harmonii“. Společenství upevňuje řada rituálů a pohromadě ho drží pevná pouta. Pozorovatel a ochránce divokých psů Rasmussen líčí, jak smečka pečovala o svého člena zraněného lvem. Po tři měsíce. „Vyhradila jednoho psa jako pečovatele, lízal zraněnému ránu a dbal, aby měl jídlo,“ říká. Ďáblovi psi rozhodně nejsou sobečtí, není-li dost pro všechny, začíná lov znovu, aby se najedli všichni. Denně spořádá dospělý člen smečky až šest kilo masa, daří-li se. Oběťmi divokých psů se kromě impal stávají i gazely Thomsonovy, pakoně, lesoni či zebry.
Nezdolnost, kolektivita a lovecký um afrických divokých psů má protějšek i na asijském kontinentu. Tamní divocí psi žijí v klanech a i oni dobře vědí, jaké jsou výhody socializace. Ostatně, každému lovu předchází rituál, při němž se o sebe členové skupiny otírají čumáky a třou, sounáležitost si dávají najevo po heterosexuální i homosexuální spojnici.
A i oni loví promyšleně, vytrvale a štafetově. Na kořist obvykle doráží jeden či více psů, zbylí se drží zpátky a čekají, až bude potřeba unavený předvoj vystřídat. I oni se dokáži během lovu rozdělovat do skupinek, aby si oběť nadháněli do léčky. Oblíbenou taktikou je zahnání zvířete do vody. Rovněž oběť asijských divokých psů přitom čeká dlouhá smrt, ani jí se nedostane prokousnutí hrdla. Ve vhodném okamžiku jeden ze psů chňapne oběti po čenichu, ostatní ji složí k zemi kousáním do boku a zadku.
A i tady se nehoduje chaoticky, přednost mají ti nejmladší. Oběťmi psů, kteří váží od dvanácti do osmnácti kilogramů, se stávají tuři, kanci, jeleni, podle některých zpráv si však dovolí i na své predátorské konkurenty tygry a leopardy.
