Ale když se kolem vás sedmdesátkou řítí Adam Vágner, máte pocit, že není nic snadnějšího, než sednout za řidítka dvacetikilového stroje, pořádně to rozšlapat a užívat si opojného adrenalinového koktejlu.
"Tady to ještě nebylo nic extra náročného. Jel jsem i těžší závody," usmíval se v cíli vítěz z Jablonce jezdící za Cyklomax 4Ever Racing Team.
Adame, začneme zostra. Máte napsanou závěť?
Šmarjá, ještě to tak (zakucká se smíchy). Já jsem teprve měsíc ženatý a na takové věci nemyslím.
Gratuluju. Ale dobrou pojistku určitě máte?
Myslím, že je úplně standardní a ani nebylo nijak zvlášť těžké se pojistit. Jsem si jistý, že existují mnohem rizikovější sporty, než je sjezd na horských kolech.
Ale ve Velké Úpě jsem byl svědkem několika těžkých pádů. Co vy a zranění?
Tak ten rozhovor má fakt grády (usmívá se). Žádný velký úraz jsem zatím neměl, ale musím to zaklepat na dřevo. Před dvěma lety jsem si přetrhal vazy v rameni, ale zlomeného jsem kupodivu ještě nikdy nic neměl.
Co se vám honí hlavou, když jste zadržen na startu, protože dole pod vámi se stala těžká havárie?
V tu chvíli si přeju, aby se tomu dotyčnému nic nestalo. Ale je to o zvyku, v našem sportu jsou podobné věci naprosto běžné.
Popište váš nejtěžší pád.
Slabší chvilku jsem měl na mistrovství světa v Kaprunu. Na velkém skoku jsem možná na chvilku ztratil koncentraci a pak se dalších 20 metrů kutálel po zemi a přál si, abych se zvedl. Naštěstí se mi nic nestalo.
Souhlasíte tedy s názorem, že ve většině případů si za pád může samotný biker?
Určitě, ale je v tom háček. Když vás zradí technika, ani sebelepší pilot s tím nic neudělá. Ale asi v 80 procentech pádů je na vině závodník.
Vy jste se během dvou dnů na Portáškách nedostal do úzkých?
Ani jednou jsem nespadl, ale někdy to bylo na hraně. Už jsem ale jel náročnější závody.
A jaké?
Tak třeba letošní Světový pohár ve Švýcarsku. To byl jeden z nejtěžších sjezdů v historii našeho sportu. Trať byla tak strašně prudká, že někteří měli problémy to ubrzdit.
Rychlost je opojná záležitost. Jaký máte rekord vy?
V lednu se na bubnu skokanského můstku v Liberci jezdí mistrovství republiky v rychlostním lyžování. Zkusil jsem si to sjet na kole a udělal jsem lehce přes stovku. Paráda!
Řekněte mi tři věci, které by dobrému downhillerovi neměly chybět.
Je toho víc, ale asi dobré kolo, umění zvládat ho a nebát se.
Tomu ale někdy mohou přispět lehké drogy. Na Portáškách byla tráva cítit...
To je spíš záležitost diváků (smích). Já můžu sám za sebe odpovědět, že žádné drogy neužívám a nemám s nimi zkušenosti. Musím jezdit s čistou hlavou a navíc nejméně třikrát ročně chodím na dopingovou kontrolu.
A jsme u toho. Někdo říká, že cyklistika je dopingem prolezlá. Jaký je váš názor?
Tak s těmi lidmi bych zásadně nesouhlasil. V poslední době se hovoří hlavně o cyklistice silniční, ale i tam se dá jezdit na špičkové úrovni s čistou krví.
Jaká vlastně byla sezona 2007 pro Adama Vágnera?
Pohodová, ale je co zlepšovat. Vyhrál jsem republiku i pohár, byl osmý na Evropě. To jsou dobré výsledky, musím na ně však umět navázat. Proto se budu v zimě trošku hýbat. Běžkuju a někdy mrznu na kole.
Snad nepokoušíte rychlost i na sněhu?
Je fakt, že na sjezdovce mě lyžaři vidí neradi, člověk musí být nenápadný. Občas si zajedu do Bedřichova zkusit si pár skoků a otestovat překážky pro snowboarďáky.
|
Marosana aneb Jak jsem se nezabil Velká Úpa - Ráno jsem ještě měl cukání: vezmu si cyklistické tretry, rukavice, opráším chrániče, sbalím dres? Kolo a přilbu přece od někoho na chvilku vypůjčím. To jsem ještě měl chuť zkusit si na vlastní kůži akci Marosana 4down na Portáškách ve Velké Úpě, čili sjezd na horských kolech. Neudělal jsem to. A jsem rád! Mám se totiž rád. "Ty krávo, to byl ale hustej kreš! Kámo, zvedej se, co je s tebou? Horská služba sem, okamžitě!" překřikují se diváci, kteří se seběhli kolem bezvládného nešťastníka. Zkrátka, scéna jako vystřižená z béčkového hororu. Chlapík se svým celoodpruženým strojem nezvládl zídku se sedmimetrovým skokem a po nekonečně dlouhotrvajícím letu a tvrdém dopadu zůstává těsně před cílem nehybně ležet. Asi páteř, bleskne mi hlavou. Právě v tu chvíli jsem si ke svému rozhodnutí neexperimentovat se zdravím gratuloval poprvé. Ale ne naposledy. Marosana 4down totiž dostála své pověsti: "Ne každý dnes odejde po svých," přivítal mě hlas v reproduktorech pod prudkou sjezdovkou. Černý humor ostatně vyznává i většina ze 165 borců, kteří se postavili na start více než dvoukilometrového sjezdu. "Zlom vaz!" šklebí se borec skvostného biku zámořské provenience na soupeře, jenž se na startu mocně opírá do pedálů a během čtyř vteřin se ztrácí za horizontem. "Všichni kluci musí dopředu počítat s jistou dávkou rizika. Pár bouraček jsme tu měli, někdo to odnesl zlomenou klíční kostí, další si polámal pánev, ale nejvážnější byla páteř. Naštěstí bude v pořádku," usmívá se "otec" Marosany - guru českých downhillerů Michal Maroši. Zdaleka ne každý z rekordního počtu zúčastněných kaskadérů dorazí do cíle v čase podle svých představ či alespoň se všemi celými kostmi v těle, ale když se to umí, je to paráda. Sledovat jízdu vítězného Adama Vágnera, druhého Kamila Tatarkoviče a dalších profesionálů, to byla pastva pro oči. Ale po pořádku. Zmíněných 165 jezdců nejprve na technickou, ale zároveň nesmírně rychlou trať vyrážela po jednom v kvalifikaci. Pak už jak název 4down napovídá - startovali čtyři borci pohromadě. A to bylo to pravé maso! Kdo zaspal na startu, měl ještě pár možností jak se prokousat dopředu. Tou poslední byla již zmíněná zídka se skokem do prázdna. Do toho všeho v cíli duní ostrá muzika kapely s velice symbolickým názvem - americká partička si říká Suicidal Tendencies (sklony k sebevraždě). Snad za rok najdu odvahu, když potrénuju, říkám si při odjezdu. Ale kdo ví... |
 ZBĚSILÁ RYCHLOST. Adam Vágner si jede pro vítězství na Marosaně 4downu ve Velké Úpě, nestačí mu ani celkově druhý Kamil Tatarkovič. |
