Smutné dětské oči
Není snad větší africké klišé než to, které vytvářejí dojemné snímky malých černoušků, kteří mají oči hluboké jako studně a plné smutku, případně fotky odevzdaných výrazů, které se zračí v obličejích uprchlíků, obyvatel slumů a chudých domorodců.
Navštívil jsem chudinské čtvrti, slumy i uprchlické tábory. Ve slumech vyhrává hudba z všudypřítomných levných tranzistoráků, kypré černé mámy perou prádlo a u toho si prozpěvují nebo klevetí o životě, děti se popelí okolo chýší a hrají si s prázdnou duší od bicyklu nebo kusem klacku.
Jistě, život ve slumech není lehký (a vůbec ne komfortní), ale návštěvníka nečeká obraz hromadného utrpení. Chudí lidé jsou se svojí chudobou tak nějak smíření, jsou šťastní, když mají kus žvance, vlnitý plech nad hlavou a rodinu nebo kamarády okolo.
I jeden pracovník zahraniční humanitární organizace mi řekl: "Kdybychom je tady nechali být, ani si toho nevšimnou."
V uprchlickém táboře kousek od západokeňského Itiba se při naší návštěvě strhla spontánní přehlídka domorodých písní a tanců, všichni měli pusy od ucha k uchu a nakonec nás pozvali ke stanu z fondů OSN na kukuřičnou kaši. Ti lidé nic neměli předtím, než museli prchnout, a nemají nic ani teď, tak proč by se tvářili zkroušeně.
Samozřejmě, nechci zlehčovat problémy a strasti chudé Afriky, ale nedělal bych z nich ani žádné velké drama. Západní měřítka tu prostě neplatí.
V Africe je vedro a vrátíte se z ní opálení
Kdykoliv mě někdo uviděl poprvé po mém návratu z Afriky, uvítal mě výkřikem: Ty ses tam teda moc neopálil!
Nevím, proč ten údiv. Jako by snad byla Afrika předurčena jenom ke slunění a lapání bronzu.
Také samozřejmě neplatí, že v Africe musí být zákonitě vedro k zalknutí. V keňském Nairobi, které leží jen kousek pod rovníkem, žijeme ve výšce 1 700 metrů nad mořem a v zimě tu černoši chodí v bundě a kulichu. Zima tu panuje v tentýž čas, kdy je u nás doma léto, a v červenci a srpnu je tu běžně kolem patnácti stupňů.
Divoká zvířata tam žijí za humny
Představa, že se každý africký domorodec budí za řevu lvů a do chýše mu strkají hlavu žirafy, je velmi zcestná.
Divoká zvířata většinou houfně žijí pouze v národních parcích, kde zase mají zapovězeno žít domorodci a kam je vstup tak drahý, že na něj prostý africký občan nemá ani náhodou.
Takže obyčejný vesničan možná viděl hrocha leda tak ve slabikáři a o leopardovi slyšel vyprávět pěknou bajku od babičky.
Divokou africkou přírodu tak běžně reprezentují pouze polodomestikované opice, opelichaní psi a mrchožraví čápi marabu, vděční obyvatelé skládek a smetišť.
Mobily a internet v Africe neznají
Jsme na návštěvě v domorodé vesnici kmene Masajů, mnoho hodin cesty od nejbližšího města. Připláclé chýše z hlíny a kravího trusu, kolem dokola nic než širá buš a divočina. Všechno se tváří velmi neposkvrněně a tradičně.
Do té doby, než synovi náčelníka, urostlému chasníkovi zahalenému do červené deky, začne někde v hloubi roucha cosi zvonit a cvrlikat.
Na papouška to nevypadá, mladík, z něhož jinak stará Afrika jen sálá, provinile loví v záhybech deky a vytahuje... mobilní telefon. Nabíjet si ho prý chodí do několik hodin vzdálené školy.
Když už je výkřik moderní techniky provalen, vymění si s námi Masaj i e-mailovou adresu, ve škole ztracené daleko za obzorem prý mají dokonce internet a každý mladý Masaj ve vesnici už dneska ví, co je to zavináč.
Afričanky jsou porodní automaty a jejich muži nadsamci
Jak neodnosí správná Afričanka svému muži alespoň deset dětí, nedá se mluvit o pořádném potomstvu. Muž hned trpí historií zakořeněným pocitem viny, že není kvalitní "rozsévač", žena je obviněna, že není dobrou rodičkou.
Vysoká porodnost je samozřejmě v mnoha afrických zemích, zvláště na venkově, stále běžnou věcí a i v nejmladší generaci jsou obvyklé nezletilé matky, které plodí děti, dokud jim síly stačí. Ovšem lidé z měst, zvláště ti vzdělanější, se dokážou od tradiční politiky maximálního plození oprostit a jejich potomstvo už bez problémů sečtete na prstech jedné ruky.
Afrika? To je tradiční umění!
Trhy s africkým uměním a obchody se suvenýry nabízejí ve všech afrických turistických destinacích hromady zaručeně originálních, původních a tradičních artefaktů, jejichž význam a historii jsou obchodníčci schopni vychválit do aleluja.
V Keni takhle prodávají například Masajové své tradiční deky (zabalené do celofánu s cedulkou Made in Tanzania) nebo pěkné lakované cihlově červené rituální masky: když jsem na internetu pátral po jejich původu, zjistil jsem, že je na zakázku vyrábějí manufaktury v Číně, odkud jsou expedovány v kontejnerech do Keni.
Tady už je překupníci rozprodávají domorodcům, kteří je vydávají za produkt domácí tvorby. Pěkná kulišárna.
V Africe se zastavil čas: moderní kultura jí schází
Myslíte si, že Afričan v životě nenatočil film a že zdejší kultura za tou naší klopýtá a kulhá? Chyba lávky.
Nigerijská filmová studia, takzvaný Nolywood, jsou druhá největší na světě po americkém Hollywoodu. Chrlí dokonce více filmů a telenovel než vyhlášený indický filmový průmysl, i když se dá o jejich umělecké úrovni samozřejmě úspěšně polemizovat.
Další hvězdou Nolywoodu je herečka Grace Everly
Celkově je ovšem prostředí nové africké kultury velmi dynamické a kreativní, v keňském Nairobi například pravidelně probíhají velkolepé přehlídky nejnovější africké módy.
Navštívili jsme také mladého umělce, který tvoří vlastní autorské stříbrné šperky. Protože na stříbro nemá, krade příbory v blízkém hotelu Holiday Inn a vyrábí z nich velmi originální umělecké kusy.
Černoch je prostě černoch
Kdepak! Stejně jako jsou rozdíly mezi bělochy nebo Asiaty, jsou velmi odlišní i černoši. A tyto rozdíly mezi sebou poměrně citlivě vnímají.
V Keni je například 42 kmenů a zkušené oko prý podle fyziologie dokáže kmenové rozdíly rozpoznat.
Vezměte si třeba liliputské Pygmeje a srovnejte je s hřmotnými dvoumetrovými Nigerijci nebo Núbijci.
Odlišná je i barva pleti. Některé národy mají jemnou barvu kapučína, jiné jsou černé jako bota.
Stejně se liší i rysy obličeje, od jemných, až zženštilých tváří až po neandrtálsky silné lícní kosti, rozpláclé nosy a nízká čela.
Když na Afriku pořádali v objevitelských a koloniálních dobách nájezdy otrokáři, vybírali si pouze silné a urostlé jedince, kteří slibovali podat odpovídající pracovní výkon. Proto se otroci vyváželi pouze z některých oblastí, které byly na tyto fyziologické typy bohaté.
