Vydáváte se na stodenní sólo jízdu hlavně po Středním východě. Co vás na tomhle projektu láká?
Je to výzva. Už jen ta samota, na ni nejsme, myslím, zvyklí. Pořád jsme na někom závislí, pořád někoho potřebujeme… Tady ale budu muset řešit problémy sám, a to ve zcela neznámých situacích a místech. Chci zjistit, kde mám hranice.
Jak přesně vypadá cestovní plán?
Evropskou část cesty projedu rychle – Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko a pak už začíná Turecko, Sýrie a Jordánsko, zpět do Turecka, dál do Íránu, hlavně do jeho východní části, kam se až tak moc nejezdí. Dál Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, pokusím se dostat do Číny, poté Kazachstán, Rusko, Ukrajina, Rumunsko a domů. Zpátky bych měl být na konci září.
Čeká vás setkání s jinou kulturou. Máte obavy, jak dopadne?
Spíš jsem zvědavý. Obecně si myslím, že normální lidi jsou normou všude na světě. Navíc dokážu s lidmi vyjít, dokážu se přizpůsobit. I když tady hrozí, že přestože mám něco o tamní kultuře načtené, můžu udělat chybu z neznalosti. Chci tenhle kout světa poznat. I proto mám docela volný cestovní plán. Těch sto dnů jsem si dal i proto, abych mohl někde, kam dorazím a to místo mě osloví, pár dnů zůstat.
Projíždět ale asi budete i skutečně nebezpečnými místy.
Ano, mým plánem je jet spíš odlehlejšími kouty. Žádná velká města, spíš vesnice, zapadlé cesty… Spát chci venku, jen jednou za pět dní si dopřát hotel, aby se člověk pořádně umyl. Ohledně bezpečnosti jde o to, dodržovat jisté zásady: Tam, kde to vypadá nebezpečně, nelez, když už tam lezeš, měl bys vědět, jak se v případě potřeby co nejrychleji vytratit, a když to nejde, starej se, aby ti nikdo moc neublížil. Každopádně, první rada, kterou jsem od cestovatelů dostal, byla: "Hlavně žádný křížek na krku!"
Jak se budete na cestě domlouvat s místními?
Ovládám takovou tu cestovatelskou angličtinu, ta mi tam prý bude k ničemu. (smích) Ale na severu to snad půjde, uplatním nějaké zbytky ruštiny.
Na cestě oslavíte padesátiny, víte už, kde přesně?
Nejdřív jsem chtěl v Pamíru, ale nakonec to bude v Íránu. Je tam krásná solná poušť, tak to vyjde asi tam. Je to muslimská země, takže jsem se vybavil sušeným vínem. (smích) Někde si tam prostě rozmíchám v PET lahvi prášek a dám si skleničku k narozeninám. Když si někdo bude chtít dát se mnou, pozvu ho.
Cestu absolvujete na BMW, upravoval jste ho kvůli ní nějak?
Ne, je to standardní motorka, enduro. Motorka, která je připravená na hrubší zacházení, nějaký ten pád vydrží.
Žádné speciální úpravy, vybavení?
Jen další kanystry. Potřebuji mít benzin aspoň na pět set kilometrů, takže kromě standardních kufrů jsou na BMW zavěšeny ještě pětilitrové kanystry. Jinak nic extra. Obyčejný stan, karimatka, tři trička, troje trenky.
Jenom?
To se dá dokoupit na cestě a samozřejmě si budu prát. Motorka je super sušák, při jízdě to na ní uschne za půl hodiny.
Sázíte na mapy, nebo na GPS?
Budu mít obojí, ale víc spoléhám na mapy.
Vezete si s sebou i Korán…
Narazil jsem na něj tuhle v antikvariátu. Nikdy jsem ho nečetl, tak jsem si řekl, kdy už by měla být vhodnější příležitost než na téhle cestě…
Kolik obnáší rozpočet na cestu, není-li to tajné?
Na cestu samotnou mám 100 tisíc korun. Ale to je s velkou rezervou, pro případ, kdyby bylo potřeba naložit motorku, dostat se alternativně domů a tak. Protože k bouračce může dojít. Jezdím opatrně, takové štreky jezdit, myslím, celkem umím, ale pořád platí: má to dvě kola, je to otevřené, stát se může cokoli. I když jezdit po Praze je možná nebezpečnější.
Zdravotní péče by v případě havárky byla na mnoha úsecích trasy asi dost velkou neznámou…
V případě nějakých zranění z pádů platí: maximálně zasádrovat a hned domů.
Blog Jaroslava Homolky najdete na adrese:
homolka.blog.iDNES.cz
