1. mýtus: Všichni jsou podivínští samotáři
Pokud si mnohonásobného vraha představujete jako od společnosti separovaného podivína, je načase změnit názor. Masoví či sérioví zabijáci dokážou unikat spravedlnosti dlouho právě proto, že žijí příkladným životem, vycházejí dobře se svými sousedy a ochotně chodí na rodičovské schůzky svých dětí.
Příkladem může být Dennis Lynn Rader, který v Kansasu zavraždil deset lidí. Do historie se zapsal jako BTK zabiják (zkratka z prvních písmen "bind, torture, kill", tedy "svázat, mučit a zabít").
Při soudním procesu detailně a bez jakýchkoli emocí popisoval poslední minuty svých umírajících obětí. V civilním životě byl však příkladným otcem dvou dětí s vysokoškolským diplomem. Byl zaměstnaný jako úředník a mimo jiné vedl kostelní sbor.
Robert William Pickton, který se přiznal k tomu, že v průběhu dvaceti let zavraždil 49 žen, vlastnil prasečí farmu a dodával lidem v širokém okolí vepřové (podle jeho výpovědi v něm bylo ovšem přimícháno i maso jeho obětí). Byl ženatý, pravidelně chodil do kostela a doma nahlas předčítal z bible.
2. mýtus: Pocházejí z rozvrácených rodin
Zdaleka ne všichni zabijáci tohoto typu mají kořeny v rozvrácených rodinách, kde byli v dětství zneužíváni, byť takový obraz u veřejnosti převládá. Například sériový vrah Ted Bundy, který se přiznal ke znásilnění a zavraždění třiceti žen, vyrostl poté, co jej v jeho pěti letech adoptoval Johnny Bundy, ve spořádané metodistické rodině a dobře prospíval ve škole.
Ve svém posledním rozhovoru, který těsně před popravou vedl s psychologem Jamesem Dobsonem, Bundy uvedl: "Vyrostl jsem ve vzorné rodině. Měl jsem oddané a milující rodiče, pro něž byly děti středem pozornosti. Pravidelně jsme chodili do kostela. Moji rodiče nepili alkohol, nekouřili a jejich děti neznaly žádné hádky nebo neshody."
3. mýtus: Nemohou se zabíjením přestat
Také jste se nechali ovlivnit hollywoodským klišé o vrahovi, který je zabíjením tak posedlý, že nemůže přestat a vraždí, dokud ho geniální detektiv nedopadne? Tak to ale ve skutečném světě nefunguje.
Policejní psycholog Pat Brown, který napsal o mnohonásobných vrazích knihu s názvem Killing for Sport, uvádí, že stačí, aby se v životě zločince něco změnilo, a on se zabíjením přestane ještě dřív, než ho policisté dopadnou. Takovou okolností může být například změna rodinných poměrů (například smrt rodiče, který ho týral), zahájení partnerského vztahu a podobně.
Například už zmíněný sériový vrah Dennis Lynn Rader zabíjel v rozmezí let 1974 až 1991. Byl však dopaden až v roce 2005 a do té doby si už na své konto žádnou oběť nepřipsal. Vyšetřovatelům řekl, že zjistil, že stejných pocitů jako při zabíjení dosahuje při onanii, takže se zaměřil na sebeuspokojování.
4. mýtus: Jsou motivováni pouze sexem
Někteří ze sériových či masových vrahů jsou ke svým činům sexuálními pohnutkami skutečně motivováni, existuje však spousta jiných. Například v případě známého "washingtonského ostřelovače", který děsil obyvatele Washingtonu v roce 2002 a zabil deset náhodně vybraných lidí, existuje několik verzí objasňujících jeho motivy.
Podle jedné plánoval masový vrah John Allen Muhammad zastřelit svou manželku a ostatní vraždy měly sloužit jako krytí, podle jiných byl motivací zisk, protože na jednom z míst činů našli policisté vzkaz, na němž požadoval deset milionů dolarů za to, že přestane zabíjet.
Podle Pata Browna je důležitou motivací pocit síly a kontroly vraha nad obětí. Tato pohnutka je typická zejména pro vrahy, kteří byli v průběhu dětství zneužíváni.
5. mýtus: Jsou duševně chorými génii
Další z obecně vžitých mýtů říká, že většina mnohonásobných zabijáků je sice duševně nemocná, ale disponuje vysoce nadprůměrnou inteligencí, a právě ta jim dovoluje unikat před spravedlností tak dlouho.
Podle Pata Browna je to nesmysl. Jako důkaz uvádí své šetření spisů FBI a procesů s odsouzenými mnohonásobnými vrahy. Naprostá většina z nich měla IQ na hranici průměrných hodnot nebo mírně nad ní. Stejně tak byla potvrzena duševní choroba jen u minima odsouzených.
6. mýtus: Zabíjejí náhodně, bez důkladnějšího výběru
Není pravda, že mnohonásobní vrazi zabijí v podstatě kohokoli, na koho natrefí. Ve skutečnosti si většina z nich svou oběť důkladně vybírá a lidi, které zabijí, obvykle spojuje několik společných charakteristik.
Většinou jde buď o osoby, které představují snadnou oběť, nebo mají odlišnou sexuální orientaci, případně se v něčem podobají významnému člověku z vrahovy minulosti.
7. mýtus: Cestují na velké vzdálenosti, proto tak dlouho unikají policii
Další z oblíbených mýtů říká, že se mnohonásobným vrahům daří unikat policii tak dlouho proto, že cestují napříč kontinentem. Údajně navíc znají mnoho policejních metod, takže mohou účinně maskovat veškeré stopy.
Někteří skutečně mohou cestovat na velké vzdálenosti a vybírat si své oběti na velkém území. Podle Pata Browna však většina z nich působí na malém území a o policejních metodách má jen mlhavé znalosti.
Například sériový vrah Jeffrey Dahmer, který mezi lety 1978 a 1991 provedl minimálně patnáct sexuálně motivovaných vražd mladých chlapců (předpokládá se však, že ne všechny jeho oběti se našly), si své oběti vybíral výhradně v Milwaukee ve státě Wisconsin. Obcházel gay bary a hledal mladíky, kteří pracovali jako gigolo a u nichž byla minimální šance, že je bude někdo postrádat. Ty potom nalákal do své garsonky nebo domu, který zdědil po své babičce. Tam je opil nebo zdrogoval, potom zabil, jejich těla rozřezal a některé části snědl.
