Vězeňský kaplan: S nejnebezpečnějšími vězni mluvím přes mříž

Každý týden se vydává na místo, jemuž by se většina z nás vyhnula obloukem. Strach přitom prý necítí, spíš povinnost pomoci. Ten vězeň sice mohl zabít svou ženu, proč by ale útočil na mě? říká vězeňský kaplan Miloš František Převrátil, do jehož „rajónu“ patří kromě farnosti v Praze-Petrovicích i vazební věznice na Pankráci a věznice ve Vinařicích. S některými ze svých klientů přesto hovoří raději přes katr.

Proč za kaplanem vězeň vlastně přijde? Rozhodne se za mřížemi, že se chce změnit?
Motiv k tomu, aby mě vyhledal, není otázkou "chci se sebou něco dělat", ale "potřebuji s někým mluvit". Touhu být někým slyšen a moci někomu věřit má každý člověk. A my dodržujeme zpovědní tajemství, máme v očích lidí poměrně velkou důvěru.

Takže to nebývá tak, že za vámi přijde vězeň, který chce rovnou najít cestu k Bohu…
Hledání víry někdy nastává až po rozhovoru se mnou. Ale i tak to může být, že si někdo řekne "zkusím hledat u Boha". Jsou samozřejmě i lidé, kteří mají víru v Boha už při příchodu do věznice, i když třeba jen ve formě tušení. Většina lidí ji má připravenou v záloze, a když nastane období krize, najednou se začínají ptát.

Zkoušejí vás vězni? Říkají si, tak se na chvilku uleju, třeba to u něj nakonec bude legrace?
Oni se nemají z čeho ulejvat, jedině z nudy. Jsou lidé, kteří přijdou a myslí si, že si jen zazpíváme a pustíme si film. S takovými lidmi se setkám, a když nepřijdeme na společné téma rozhovoru, který by měl podle nich i podle mě smysl, už se nesetkáme. U jiných ale vnímám rozhovor jako velmi smysluplný a pokud je z jejich strany zájem, pokračujeme.

Jak se na věřící vězně dívají ostatní? Posmívají se jim?
Myslím si, že jedná-li se o hodně ramenatého vězně, nedovolí si, ale těm ostatním se posmívají. Od věřících vězňů je to projev určité statečnosti.

Nevzdávají to kvůli odstrkování kolektivu?
Každý je individuální. Nesnáze s tím spojené jsou navíc různě velké. Má-li někdo u ostatních respekt, žádná velká potíž ho nečeká. Když někdo přistupuje k návštěvě u duchovního jako k zábavě a zpestření času, nikdo se mu nesměje. Ovšem jestli to někdo myslí vážně a není to ten ramenáč, který si vydobude pozici, vytrpí si svoje. A ano, někteří to dokonce vzdají.

Vyšetřovatelé ze mě informace netahají

Pracujete ve vazební věznici na Pankráci a ve věznici ve Vinařicích, kde jsou kratší a středně dlouhé tresty. Liší se práce v těchhle dvou institucích?
Soustředím se hlavně na vazební věznici, kde lidé prožívají krizi z uvěznění a čekají na výsledky vyšetřování. Ten šok ze změny ze dne na den je pro některé obrovský. Člověk s nimi prochází obdobím, kdy jsou zoufalí, myslí na sebevraždu, bojí se o budoucnost svých vztahů a celého života. Na rozdíl od lidí, kteří už odsouzení jsou, je to akutní práce.

Jsem tak trochu dobrodruh

Ze začátku se věnoval sociální práci s postiženými lidmi. "Nemám moc problém s překračováním bariér a nikdy jsem se nebál jít do neznámého prostředí nebo subkultury. Dá se říci, že jsem tak trochu dobrodruh," říká kaplan Převrátil.

Práce s vězni jej oslovila hned po první návštěvě. "Pocítil jsem, že se jedná o opravdu smysluplnou práci. Navíc v kontrastu k tomu, že i mnozí lidé, kteří ve vězeních pracují, nevidí jiný smysl své práce než v represi a izolaci člověka. Dodnes si myslím, že má smysl s vězni pracovat a směřovat je ke změně. I když se ta možnost zdá malá.

Recidivisté se zřejmě s realitou vězení vypořádají snáze.
Ano, ti tu situaci znají a vyrovnají se s ní docela snadno. Ale pro ty, co jsou uvězněni poprvé a jsou navíc přesvědčeni o své nevině, je to obrovský šok.

Snaží se i vás přesvědčit o tom, že jsou za mřížemi omylem?
Samozřejmě. Mezi těmi, kteří se mě snaží přesvědčit a jsou vinní, a těmi, kteří opravdu nic nespáchali, je ale velký rozdíl. Chovají se jinak. Můžu se mýlit, ale dá se to tušit.

V čem ten rozdíl spočívá?
Jeden bojuje za to, aby měl co nejnižší postih a aby se mu vyhnul, přestože si ho zaslouží. Ten, který nevinný opravdu je, to prožívá jinak. Je zoufalý. Když vám okolí nevěří a vy nevinný skutečně jste, což se může stát, to je velmi těžká situace. Často si nejsem jistý, ale když si připustím, že by to tak mohlo být, že ten člověk o tolik přichází a je snižována jeho důstojnost… je to strašná představa.

Měl jste někdy s vězni problémy? Cítil jste se v nebezpečí ať už fyzickém, nebo psychickém?
S lidmi jsou vždycky problémy. Tak jako všude i ve vězení jsou lidé různé mravní a inteligenční úrovně. Někdo chce, abych ho bavil nebo mu vyhověl v nějakých požadavcích. Když mu ochoten vyhovět nejsem, protože se sebou nenechám manipulovat a nechci dělat něco nelegálního, zlobí se, říká hulvátská slova… ale tihle lidé pro mě nikdy neznamenali problém.

Setkal jste se s fyzickým násilím?
Za těch mnoho let, co věznice navštěvuji, na mě ještě nikdo nezaútočil. Ti lidé k tomu nemají důvod. On sice zabil svoji ženu, ale proč by útočil na mě?

Máte s sebou ostrahu?
Ne. Když je vězeň hodně nebezpečný a ví se to o něm, je to vedeno vězeňskou službou v patrnosti. S takovým člověkem mluvím na katru, chráněn za mříží.

Zmínil jste se o zpovědním tajemství. Nesnaží se ho z vás dostat třeba vyšetřovatelé?
Nejsem s nimi ve styku. Nikdy jsem s žádným nemluvil. Na chodbě se pozdravíme, ale to je tak všechno.

Náprava může vyjít třeba až po několikáté

Za dobu své činnosti ve věznicích jste musel vyslechnout hodně strašných věcí. Netrápí vás to potom, přemýšlíte nad tím?
Každý den slýchám, co mají lidé v srdci. A nemusí to být jenom důvěrné sdělení o tom, z čeho je ten člověk obviněn. Může to být i rozhovor o dalších důvěrných věcech. Je toho hodně, co ti lidé udělali nebo vytrpěli. Často je to oboje u jednoho. Dotyčný toho hodně vytrpěl a udělal i velké chyby. Já to s nimi nesu. To patří ke kněžství, pomáhat lidem nést jejich trápení.

Věříte v nápravu lidí?
Každý člověk má možnost dalších a dalších rozhodnutí a může si vybrat svoji cestu. Mezi lidmi, s nimiž pracuji, jsou tací, kteří dělají opakovaně špatná rozhodnutí, a přesto někdo může po čtyřiceti, padesáti letech života hodit výhybku a dát se na lepší cestu. Samozřejmě to potom nemá lehké, možná proto, že to lehké neměl celý život a nikdo mu moc lásky nebo dobrých rad nedal. Přesto to někteří s pomocí Boží a dobrých lidí dokážou. Jiní by naopak dost dobře mohli a nerozhodnou se dobře, protože se jim zalíbilo žít lehce.

Navštěvují vás po propuštění? Vyhledávají vás i mimo celu?
Já mám práce dost a klienty na sebe nechci vázat. Zvláště proto, že pracuji ve vazbě, a to je průchoďák. Je to prostředí, v němž není vidět stabilní trend člověka. Já je za ten rok, rok a půl nemusím dost dobře poznat, proto je do své farnosti většinou nezvu.

Takže se happy endy a la setkání duchovního s napraveným klientem nekonají?
Jistě, jsou i lidé, kteří se tady objevili, hezky jsem si s nimi popovídal a třeba žijí dobře. Mám dokonce jednoho takového člověka na Slovensku, kterému jsem byl za svědka na svatbě. Takové zkušenosti vedou k přesvědčení, že ta práce má opravdu smysl.

Miloš František Převrátil

Pokřtít se nechal v osmadvaceti letech, osm let nato začal studovat teologii. Dnes je duchovním správcem farnosti v Praze-Petrovicích. Od roku 2000 navštěvuje každý druhý týden věznici ve Vinařicích u Kladna, na půl úvazku je zaměstnán jako vězeňský kaplan ve pražské pankrácké vazební věznici.