Narodil se v roce 1931 v extrémně chudé rodině ve Španělsku a tvrdí, že právě to z něj udělalo anarchistu. "Moc jsme trpěli. Chudoba mě ale obohatila. Ztratit respekt k systému, církvi, soukromému vlastnictví a státu bylo úplně přirozené," vysvětlil před dvěma lety na svém přednáškovém turné po Latinské Americe.
Skutečně se ale k politice dostal až ve Francii, kam utekl ve třiadvaceti před Francovým režimem vraždícím oponenty ve velkém. Jako mladý zedník se v Paříži stal členem mládežnické sekce tamní Anarchistické federace, seznámil se s André Bretonem a Albertem Camusem.
Jeho další osudy však nejvíc předznamenalo setkání s veteránem protifrankistického ozbrojeného odboje Francescem "El Quico" Sabatem, který se ve Francii skrýval, podobně jako řada dalších anarchistů před španělskou i francouzskou policií.
"Potkal jsem lidi z geril. A to mě posunulo na cestu přímých akcí a revolučního vyvlastňování," vzpomíná.
Od loupeží k padělání
Začal přes hranice podnikat ozbrojené výlety do Španělska, ale především loupil v bankách. "Chtěl jsem dělat něco víc než jen protestovat, chtěli jsme posílat peníze těm, kdo trpí pod Francovou diktaturou. A jiná možnost, jak si je opatřit, prostě nebyla," vysvětluje lakonicky. Peníze z přepadení dostávaly ilegální španělské dělnické organizace, další šly na ozbrojené akce na španělském území.
Lucio byl anarchista ze staré dělnické školy. Chtěl poškodit jen majitele bank, ne úředníky. Bál se, aby při ozbrojených přepadeních nezranil někoho nevinného, a tak dráhu bankovního lupiče pověsil na hřebík. V 60. letech si místo toho osvojil další zločinecké řemeslo, padělatelství. Falešné doklady pro uprchlíky před Francem znamenaly, že mohou cestovat a žít bezpečně v jiné zemi, říká.
Ve falzifikátorském oboru nakonec dosáhl takové zručnosti, že ve zločinném spiknutí s dalšími aktivisty zásoboval falešnými doklady mnohé gerilové skupiny po celém světě.
Padělání se pro něj stalo z nutného prostředku strategickou aktivitou, která mohla podkopat celý nenáviděný sociální řád. Nehleděl na to, že Castrův režim na Kubě zametl s tamními anarchisty nemilosrdnou rukou, a setkal se s Che Guevarou. Návrh mladého zedníka na oslabení USA masivním paděláním dolarů však kubánský ministr vnitra odmítl jako fantasmagorii.
Udělal chybu, jak nejen jemu ukáže Urtubia v roce 1977.
Zedník se zvláštním "koníčkem"
V onom roce se Urtubia rozhodl, že bude paděláním financovat skupiny odporu. Stal se hlavou organizované sítě, rozhodl, že zaútočí na největší bankovní instituci na světě Citibank, sám vyrobil padělky jejích cestovních šeků, přiděloval je a vybíral peníze.
Nebylo jich málo. Bylo to 20 milionů dolarů, podle některých odhadů ještě o něco vyšší suma. Nikdo z nás z šeků nezbohatl, tvrdí přitom Urtubia. Peníze šly podle něj na podvratné skupiny po celém světě. Inkasovaly Tupamaros, OPR - 33, Montoneros…
Citibank byla neznámému padělateli, který po celou dobu své zločinecké kariéry pracoval jako zedník, vydána na milost. Připravil ji o tolik, že musela pozastavit proplácení šeků, čímž zničila dovolené tisícovkám turistů. Její akcie na burze propadly.
Klec sklapla po třech letech, kdy byl Urtubia zadržen s kufrem plným falešných šeků. To ale neznamená, že by ve válce Citibank zvítězila. Padělatelské soukolí, které Urtubia tak dobře vymyslel, totiž funguje dál a banka čelí novým a novým padělkům.
Nakonec finančníci rezignovali a nabídli Urtubiovi dohodu: Hlavně nám dejte padělatelské pláty! Anarchista souhlasil, díky mimosoudní úmluvě opoustil vězení po pouhých šesti měsících, aby se zase vrátil ke své zednické profesi.
Život jako gangsterka
Případ Citibank byl Urtubiovým mistrovským kouskem, výčet jeho akcí tím ale nekončí. Životní příběh anarchisty, o němž francouzská média psala jako o "hodném banditovi", by vydal na několik životů obyčejných smrtelníků.
Bylo na něj vydáno pět mezinárodních zatykačů, účastnil se povstání v Paříži v roce 1968, v 70. letech spolupracoval s ozbrojenými protifrankistickými skupinami Movimiento Ibérico de Liberación a Grupos de Acción Revolucionaria Internacionalista.
Připravoval únos nacistického zločince Klause Barbieho z Bolívie, byl zprostředkovatelem při jednáních o propuštění španělského politika Javiera Rupéreze, jehož unesla baskická ETA, on sám se podílel na útěku jednoho z předáků Černých panterů z USA.
Ničeho nelituji
Dnes žije na pařížském předměstí a s trochou nadsázky říká, že navzdory všem svým aktivitám byl vždycky hlavně zedník. "Být bohém je snadné. Ale abyste mohli anarchistickou samosprávu zavést do praxe, musíte vědět, jak společnost uživit, musíte pracovat."
Ve svých osmasedmdesáti letech žádného ze svých skutků nelituje a ke zničení kapitalismu a státu se hlásí dál. "Jisté věci je dobře zničit, protože až potom místo nich můžete postavit nové."
Speciálně na banky má přitom spadeno pořád. "Banky jsou skuteční lumpové, vykořisťují vás, berou si vaše peníze a jsou důvodem všech válek," neodpustil si rýpnutí v Londýně v roce 2008, kdy finanční krize teprve začínala. Lucio vystoupil na veřejnosti při prezentaci filmu, který o něm natočili režiséři Aitor Arregi a José Goenaga.
