Narodil se v New Jersey, neúspěšně zkoušel vydělat jmění výrobou cihel v Missouri, nakonec mu ale jeho lékař doporučil, že jeho špatnému zdraví pomůže západní ovzduší.
Tak se John ocitl mezi zlatokopy a dobrodruhy v Coloradu. A právě tam našel štěstí. Nemělo však podobu blyštivých valounků, ale hrdé pokrývky hlavy, bez níž by obraz Divokého západu nebyl úplný.
Klobouk do nepohody
Označovat ale Johna Stetsona za jakéhosi Paula Gaultiera americké druhé poloviny 19. století není na místě. Stetsonova novinka se musela prosadit v drsném světě praktických mužů, které víc než harmonické linky jejich zevnějšku zajímalo, zda se dá do hučky na hlavě otřít pusa od fazolí.
A to se do páchnoucích kožešin z mývala, které v oné době letěly nejvíc, dala.
Bez chyby ale tehdejší modely nebyly, promokly, dlouho schly, v létě v nich bylo vedro. Proto si John vzpomněl na to, co se v mládí naučil v rodinné výrobně klobouků. Vzal bobří kožešiny a vařením, ochlazováním, sušením i hnětením z nich vypracoval voděodolný materiál. A z něj si ušil nezvykle velký klobouk.
Svých patnáct centimetrů do výšky ale neměla pokrývka hlavy jen pro parádu. Prostor mezi hlavou a kloboukem udržoval v zimě teplo, v létě naopak bránil zapaření. Úctyhodná střecha nepromokavého klobouku chránila jeho nositele před kapkami deště, ale i před dotěrnými slunečními paprsky. A bez problémů jste v něm donesli do tábora vodu z potoka a rozfoukali s ním oheň.
Praktické vlastnosti Stetsonova klobouku jeho parťáky ohromily a zanedlouho se stala novinka tématem hovorů u táborových sezení. Když však Stetson svůj prototyp prodával za zlatý kamínek v hodnotě pěti dolarů jednomu z drsných chlapíků, netušil, že se široký klobouk do jeho života ještě vrátí.
Nová profese, nová image
On sám si to roku 1865 namířil z Divokého západu do Philadelphie. V kapse stodolarovou bankovku, v hlavě plán zřídit si výrobu klobouků. Osud se ale nenaplnil okamžitě, nejdřív se Stetson prostě pokoušel trefit se do módy společnosti z východního pobřeží. Neúspěšně, neprorazil.
Až poté si vzpomněl na svůj zápaďácký klobouk, který prošel zkouškou tamního tvrdého života tak úspěšně. A teď už si s citem image-makera našel pro svůj produkt i příhodnou společenskou třídu: kovbojové. Sebranka lidí ze všech koutů světa, bez tradic bude jistě snadným terčem praktického doplňku, který jí dá kolektivní, svébytnou identitu.
A tehdy vsadil John Stetson vše na jednu kartu. Sestavil si kompletní seznam obchodníků s klobouky na Jihozápadě a každému z nich poslal po jednom kusu svého modelu nazvaného případně Pán plání. Zadlužil se a riskoval, ale vyhrál.
Během několika týdnů mu začaly chodit spousty objednávek, některé s hotovostí, aby se jim dostalo přednosti před ostatními. Klobouk od Stetsona přišel na deset, dvacet i víc dolarů, což byla v oné době pěkná suma, vydržel ale déle než chlapův život, což v době pistolníků nebylo vlastně až tak moc těžké.
Klobouk na louku, do baru i před kameru
Sláva širáku stoupala a Stetsonova firma rostla. Když v roce 1906 John Stetson zemřel, vyráběla jeho firma dva miliony kusů ročně a měla hodnotu sedmi milionů dolarů.
Továrna v Philadelphii chrlila Pána plání i další modely až do roku 1970, poté práva na jejich produkci koupila jiná značka.
Jméno Stetson jim už však nikdo neodpáře. Právem, protože John Stetson byl mužem, který dal kovbojům klobouk. A jemuž tak mají za co být vděčni i zpěváci country, američtí prezidenti objíždějící při volebních kampaních Texas a hollywoodské hvězdy.
