Podívám se na tachometr, 701 kilometrů. Vypínám ho, přesně po týdnu.
Poslední etapou jsem si vyžral to nejhorší, co jenom může jezdec na Segwayi zažít. Ta bolela.
Jediným pozitivem byla hejna čápů a stáda ovcí na beskydských svazích, ovšem to je jen útěcha slabá, tak slabá!
Začalo to včera v Příboru, Freudově rodišti, kde jsem nutně potřeboval na Frýdek a jediná reálná dráha byla po čtyřproudé silnici, kde svištěly náklaďáky třetí za druhým a druhý za prvním, každých dvacet vteřin další.
Tlačím se co nejvíc ke kraji, pravé kolo skáče přes díry, řidiči mě oprávněně považují za sebevraha.
Kdyby mě tak viděli policajti!
Vůbec nechápu, že mě za celý týden nezastavili a neposlali na léčení.
Občas jsem sice nějaké míjel, ale evidentně byli zmatení, nevěděli, jsem-li motorista, chodec nebo princ Koloběžka, a než si to stačili sesumírovat, já už byl za zatáčkou.
Ne, úplný sebevrah nejsem. Asi po třech kilometrech jsem raději odbočil z pekelné silnice na Hukvaldy, pro změnu rodiště Janáčkovo, tam vám je nádherně, tam bych se chtěl vrátit v lepších časech!
A obyvatelé jsou hodní. Když slyší, že mi docházejí prachy, dostanu stokorunovou slevu na luxusní podkrovní pokojík, takže mi ještě zbude na spásná husí játra s rýží. Nechám za to číšníka projet na Segwayi, je nadšený a jako všichni před ním haleká, že "stát tahle hračka dvacet tisíc, hned jdu do ní!".
(Při této vzpomínce mě, mimochodem, napadá, že cesta neměřila 701 kilometrů, ale zhruba o třicet méně. Dvakrát jsem si pobloudil a každý den svůj vercajk někomu půjčil na zkoušku, ať se vyblbne...)
Ležel v jámě bezedný...
V šest ráno budíček, ovšem já už jsem vzhůru dávno. Nervózně poslouchám kapky v okně: Přestane pršet? Zbytečná otázka.
No nic. Vzpomenu si na Amundsena, že mu u severního pólu taky muselo být všelijak, navléknu pláštěnku a za chvíli si uvědomím, že se tak jako tak vracím na svou černou můru, frýdeckou silnici, ale risknu to, přece nechcípnu teď, čtyřicet kilometrů před cílem.
"A jen sto yardů mi zbývá k Mary Anne," zpívám si s vztekle Jiřím Grossmannem, a to až do poslední sloky: "Tak ho našli za pár dní, ležet v jámě bezedný..."
U Třince mi cedule ukazují objížďku, ale můžu já si ji dovolit? Když bude delší než desetikilometrová, vyprázdní se mi baterie a k hranicím dojedu až v podvečer, po mnohahodinovém nabíjení. To vážně nechci, a tak to risknu přímou cestou na Jablunkov.
Silnice se opravuje, občas ji musím kopírovat po improvizovaných pěšinách z prken. Objíždím míchačky, náklaďáky a co já vím, co všechno potřebují silničáři k robotě, a najednou o nějaký jejich jehlan ve Vendryni škrtnu a hned ležím břichem a obličejem v hluboké louži. Nemůžu se hned zvednout, dvacetikilová krosna tíží, na nohy mi pomáhají vyděšení silničáři.
"Jste v pořádku?"
Jako bych vylezl z bazénu, ale jak se tak prohlížím, krev mi teče jenom z pravé dlaně.
"Jo, v pořádku jsem. Dostanu už se nějak klidně a bezpečně do Jablunkova?"
"A chcete jet po téhle hlavní, nebo po vedlejších?"
"Pokud možno po vedlejších."
"Jenže ty tady žádné nejsou, takže to budete mít zajímavé. Pořád kolem vás pojede spousta aut, ale vydržte, už jenom osm kilometrů."
Zle mi je.
Bystřice. Hrádek. Návsí. Jablunkov. Konečně.
V hotelu na náměstí čeká kolega fotograf:
"Čau, jsem si rozbil tlamu..."
"Vidím, že chodíš jako naprcaný kačer," vítá mě (pravděpodobně) ostravským přirovnáním.
Takové malé město, a hned u vedlejšího stolu sedí kolega Jiří X. Doležal z Reflexu, to mě vyvádí z míry.
Zdravíme se, on je vyplašený. "Vy sem jedete kvůli tomu samému?" ptá se záhadně.
To asi ne.
"Kvůli tomu, že chce starosta zrušit jediný místní klub?"
Ne, říkám mu. Myslím, že na schůzku se starostou zrovna nevypadám, ale toho místního úplnou náhodou osobně znám a vím, že sem jel JXD zbytečně, že zrovna starosta Sagitarius by kluby pro mladé zbůhdarma nerušil, vždyť je to rocker... Ale to ať si kolega vyřeší sám.
Horký čaj, míchaná vajíčka a přes jablunkovské náměstí jde v tom zšeřelém dešti stohlavý pohřební průvod.
Kvůli mně ne. Já přežil.
Za týden možná optimističtěji
Posledních sedm kilometrů na hranice, tam naprostá absence pocitů.
Tak jsem to projel, no.
Není tu, kdo by mě přivítal, kdo by mi přehodil přes hlavu věnec, jen jeden sešlý ovčák se psem, tak ho poprosím o společnou fotku, ať mám památku.
Blekotá něco polsky, ale asi bych mu nerozuměl ani v případě, že by mi bylo líp.
Byl to divný týden a divný rekord, který by chtěl překonávat jen hlupák.
Vrátím se do tepla jablunkovské restaurace, kde vyhodím mokré prádlo do odpadkového koše a už se soustředím jen na to, abych dostal Segway do dvou vlaků a před půlnocí dojel domů, přes Bohumín do Prahy, do Libně.
Třeba se mi všechno rozleží, třeba si uvědomím, že jsem něco dokázal. Že mi dá ta cesta něco do života, a nemyslím tím zápal plic.
Takže na závěr ještě reklama: Celou expedici popíšu v Magazínu DNES, který vyjde příští čtvrtek. A kdoví - tam už to může vyznít všechno optimističtěji.
Zobrazit místo Na segwayi Českem ze západu na východ na větší mapě
Za zapůjčení osobního transportéru Segway PT děkujeme oficiálnímu zastoupení - firmě GSI distribution s.r.o.
Staňte se fanouškem Magazínu DNES na Facebooku. Nahlédněte do zákulisí redakce a pište nám své náměty.
