Nesvéprávní důchodci a tupí Američané. Jak se bránit mediálním stereotypům

Důchodci jsou obtěžující a infantilní nostalgikové a Američané obézní nevzdělanci. Podobné stereotypy kazí život těm, proti nimž jsou namířeny, a deformují realitu ostatním. Můžeme se proti nim ale bránit. Kritický rozum a osobní zkušenost jsou nejlepšími pomocníky.

Od světa tak, jak ho podávají média, je na místě držet si kritický odstup | foto: Profimedia.cz

Jako by se jim média neuměla vyhnout. Jakkoliv si můžete všimnout, že se v novinách zabydluje politická korektnost, stereotypy nemizí. Na takzvané zažité pravdy se sází příliš často, od novináře ani čtenáře nakonec nepotřebují moc přemýšlení. Některé skupiny obyvatel mohou na slušné zacházení bez paušalizace zapomenout.

Své měsíce i roky slávy si užívají důchodci. Být starým člověkem znamená být zmatený až idiotský jako děda Abraham ze Simpsonů, ale od poslední volební kampaně taky bezohledná vyžírka a stalinistický nostalgik, kvůli jehož neochotě uskrovnit se bude mladá generace trpět.

Lépe na tom nejsou ani podnikatelé, ti jsou zase bezskrupulózními zbohatlíky v rychlých vozech a bez elementárního sociálního cítění.

A nemusíme zůstávat doma. Co třeba Američané? Aha, ti nesvéprávní lidé, co potřebují mít na mikrovlnce výstražnou nálepku, aby do ní nestrčili zmoklé kotě? Ti, co neznají mapu světa, jí u McDonalda, jsou tlustí a, samozřejmě, pořád se s někým soudí?

Vlastní zkušenost

Stereotypy ale nejsou tak mocné, abychom je nemohli porazit. První zbraní, kterou máme po ruce, je osobní zkušenost: Odpovídá vaše sousedka obrázku sobecké saně z Kauflandu? Vyžili byste s jejím důchodem? Jsou vaši prarodiče a prarodiče vašich přátel skutečně tak směšní? Jak se za pár desítek let budete ve zcela jiném světě plném nových technologií, v němž budou mít mobilní telefon a internetové komunikátory status dinosaurů, orientovat vy sami? A opravdu neznáte Američana či Američanku, kteří by měli rozhled, kvalitní vzdělání a nebyli obézní?

Přitom ale dávejte pozor, i vaše vlastní zážitky mohou být ovlivněny mediálními generalizacemi. Používejte proto kritický rozum. Stačí, že získáváme dost stereotypů z médií, nevytvářejme a neposilujme si proto vlastní.

Když vaše auto někdo třikrát ťukne na parkovišti a pokaždé je to blondýna, neznamená to, že všechny světlovlásky řídí blbě. Taková úvaha má totiž dvě mezery. Opomíjíte, že jste v garážích projeli kolem stovek či tisíců blondýn, které do vás nenarazily, a že jde matematicky vzato o náhodu, jaké se prostě stávají. Zkuste svět okolo vnímat méně jako místo fungující na neměnných pravidlech a více jako rej nahodilostí.

Nespokojte se s mainstreamem

Zdravý rozum naštěstí existuje. Jeden čas si lidé přeposílali jednoduché obrázkové srovnání Evropy a USA, až někomu došla trpělivost a v další koláži ukázal, že věci jsou složitější. Že na obou kontinentech žijí tlouštíci i štíhlouni, klaďáci i záporáci.

Ano, i tady platí, že je zdravé ověřovat si aspoň čas od času informace. Internet je plný statistik a dat, která snadno rozdupou klasické mediální šablony. Je technicky nemožné, aby dvacetistránkové noviny přinesly absolutně pravdivý obraz světa. Takže hledat musíte i vy sami.

Černobílému pohledu se přitom máte šanci vyhnout, nahlédnete-li občas i mimo hlavní mediální tok. Sledujte tolik alternativních médií, kolik vám čas dovolí. I když jste neznaboh, poslechněte si občas křesťanské rádio, a i když házíte do volební urny lístek pravice téměř automaticky, přečtěte si někdy nějaký radikálně levicový web. Rozšíří vám to obzory, minimálně získáte lepší (a hlavně své vlastní) argumenty.

Je škoda uzavřít se kvůli pocitu bezpečí do stereotypů a nikdy se je nepokoušet zpochybnit a ověřit v praxi. Na druhou stranu, nemá cenu každého přesvědčovat, aby byl tolerantní, otevřený a čtyřiadvacet hodin denně myslel kriticky.

Až bude vaše rodina nebo přátelé papouškovat nesmysly jako třeba ten o kočičím mase, z něhož vaří ve vietnamských bistrech, nemusí se z vás stát zapálený protestující proti stereotypům. Zeptejte se jich prostě, odkud to ví. Anebo ještě lépe. Pozvěte je do vietnamského bistra. Výtečná polévka bún ốc už rozpustila nejednu myšlenkovou šablonu a zbavila fobie spoustu xenofobů.

"Ne každý stereotyp je zavádějící"

Do zpravodajství se paušalizace vloudí daleko hůře, říká Kristýna Chmelíková, editorka brněnské přílohy MF DNES.

Jeden můj známý je přesvědčený o tom, že když je v novinách napsáno mladík, je to vždy Rom, zatímco mladý muž označuje bílého. Mají novináři kvůli politické korektnosti nějaký tajný kód?
Minimálně v naší redakci rozhodně ne. Co se oslovení mladík týká, známe-li věk pachatele, vyhýbám se označení mladík u každého, komu je víc než sedmnáct let. Ve většině kriminálních případů, nejde-li o reportáž z místa, se o trestné činnosti dozvídáme z policejních tiskových zpráv a v těch rasová příslušnost uvedena nikdy není. Pokud by se na ni redaktor zeptal, mluvčí by mu ji stejně neprozradil.

Není to ani podstatné, stejně jako není důležité, jestli má zločinec vlasy nadlouho nebo nakrátko, nejde o to, jakou má barvu pleti.

Snažíte se při editaci článků po redaktorech nějak upravovat stereotypy, které se do textu dostanou?
Největší problém jsou jazykové stereotypy a klišé, ze společenských stereotypů mě nic nenapadá. Jednak je to dáno tím, že u nás pracují hlavně studenti a absolventi společenskovědních oborů, zadruhé regionální příloze dominuje zpravodajství, kam se paušalizace protlačuje hůř. Zároveň si nemyslím, že všechno, co se dá označit jako stereotyp, je špatně, třeba stereotyp Moraváka spojený se sklípečky a vínem. Tady tím lidé opravdu žijí, proto o tom píšeme téměř každý týden.

Článek vznikl ve spolupráci se serverem psychologie.cz