"Když mě před dvěma roky přijali do konzultantské firmy, zdálo se mi to jako práce snů. Sice jsem pracoval denně dvanáct a víc hodin, na přesčasy se tady nehraje, ale nevadilo mi to. Stejně jsem byl svobodný, takže mě doma nikdo nečekal. Nové projekty mi připadaly jako výzva, měl jsem chuť se pořád učit něco nového a vůbec mi tenhle pracovní styl hodně vyhovoval," říká devětadvacetiletý Daniel.
"Jenže postupem času narůstal objem úkolů, za které jsem zodpovídal, a vyvrcholilo to nástupem krize. Firma musela hodně lidí propustit, měl jsem k dispozici mnohem méně lidí do týmu, ale požadavky jsme museli plnit na sto procent. Kvůli nedostatečným lidským zdrojům jsem dělal na několika projektech najednou, zodpovídal za všechny, ale ani jednomu jsem se nemohl věnovat pořádně. Děsil jsem se každého nového rána. Večer jsem nemohl spát, protože jsem myslel na všechny pracovní resty. Ráno jsem potřeboval několik hrnků kafe, abych vůbec sebral sílu jít do práce. Neustále mě bolela hlava, nemohl jsem se na nic soustředit, bolela mě záda, nedokázal jsem se přinutit něco dělat. Hodiny jsem v práci seděl a díval se na jednu otevřenou stránku dokumentu, aniž bych byl schopný pochopit z něho jedinou větu."
Ještě před nějakými třiceti lety by Daniel na své problémy dostal acylpirin, ale od sedmdesátých let má jeho problém jméno a jasnou diagnózu – syndrom vyhoření. Zjednodušeně řečeno jde o dlouhodobé emoční vyčerpání a naprostou ztrátu zájmu o zaměstnání, která je důsledkem dlouhodobého stresu a vypětí. Syndromem vyhoření trpí nejčastěji ti, kteří denně přicházejí do kontaktu a pracují s mnoha lidmi.
Učitelé a lékaři v ohrožení
Podle vědců jsou ale nejohroženější lidé ze zcela konkrétních profesí. Jde většinou o pracovníky, kteří jsou ve svém zaměstnání hodně angažovaní, motivovaní, mají vysoké standardy a idealistický náhled na svou práci. Obvykle jsou postiženi podnikatelé, kteří pracují s lidmi, učitelé, lékaři a zdravotnický personál vůbec, sociální pracovníci a kupodivu i sportovci.
"Obětí burn-out syndromu neboli syndromu vyhoření se může stát ale prakticky kdokoli," říká psycholožka Marcela Vojířová. "V podstatě jde o situaci, kdy už organismus a psychika nejsou schopny zvládat nepřiměřené nároky, které na ně kladete. Ráda bych však zdůraznila, že rozhodně nejde o pouhý stres. To, že člověk pracuje i několik let ve stresu a pod tlakem ještě neznamená, že se u něj nutně musí objevit syndrom vyhoření. A naopak, burn-out může postihnout zaměstnance například i po několika týdnech vypětí."
Většinou se syndrom vyhoření objevuje v týmech, kde chybí plánování, nejsou dostatečně stanovené priority a úkoly nejsou přiměřeně delegovány. Kritickým faktorem je velké pracovní nasazení bez jasně stanovených cílů, kdy zaměstnanec pracuje bez vidiny jakéhokoli posunu a navíc není jasné, jak dlouho bude tento stav trvat.
Syndrom vyhoření se také často týká lidí, kteří mají pocit, že jsou bezmocní a nemohou v rámci své práce změnit věci, které jsou pro ně důležité. Ohroženi jste také v případě, že jsou po vás soustavně požadovány výsledky, aniž byste měli odpovídající podmínky k práci. Posledním kritickým faktorem při vzniku syndromu vyhoření je rozpor mezi vašimi osobními hodnotami a hodnotami, které musíte zastávat a obhajovat v zaměstnání.
Apatie i agresivita
Obvykle se však nestává, že byste v pondělí přišli do práce v pohodě a v úterý se u vás objevil syndrom vyhoření. "Burn-out syndrom se většinou rozvíjí postupně a relativně pomalu postupuje od lehčích stádií až k těm nejtěžším, pokud není včas zjednána náprava. Platí však, že čím dále jej člověk nechá zajít, tím delší a obtížnější je náprava a návrat do normálního života. Vyplatí se proto nepodceňovat varovné signály, které upozorňují na riziko nastupujícího burn-out syndromu," varuje psycholožka.
I přesto, že si to řada lidí myslí, se syndrom vyhoření zdaleka neomezuje jen na psychické nepříjemnosti. Postižení trpí bolestmi hlavy, problémy se spánkem, žaludečními problémy, chronickou únavou či bolestmi svalů. Často se syndrom vyhoření spojuje s vysokým krevním tlakem a náhlým výrazným přírůstkem nebo naopak úbytkem hmotnosti.
K těmto nepříjemným zdravotním problémům přistupuje apatie, frustrace a deprese. Lidé postižení syndromem vyhoření mohou být agresivní, propadat záchvatům vzteku, jsou nervózní a předráždění. Přirozeně se špatně koncentrují, jejich výkonnost i motivace klesá, přitom však kvůli tomu trpí výčitkami svědomí a často mají pocity viny, že nedokážou pracovat tak, jak by si představovali.
Požádejte o pomoc
"Léčba burn-out syndromu je většinou složitá a komplikovaná a spočívá v odborné individuální terapii. Klíčové je při ní obnovení sebedůvěry člověka," říká psycholožka. "Lidé s burn-out syndromem mají obvykle problém požádat kohokoli o pomoc, mají na sebe neúměrně vysoké nároky a mají problém se sebepřijetím. Na těchto faktorech je potřeba pracovat v první řadě."
Jestliže se chcete ze syndromu vyhoření vymanit, musíte však také změnit pracovní návyky. V první řadě byste měli obměnit prostředí. Pokud nemůžete nebo nechcete vyměnit zaměstnání, dopřejte si alespoň co nejdelší dovolenou. Je nutné delegovat část úkolů na své kolegy, upravit si pracovní podmínky tak, abyste mohli dále fungovat.
"Pro osoby se syndromem vyhoření je typické, že jsou příliš citliví na potřeby ostatních lidí. Nedokážou odmítnout prosby a žádosti, a to ani v případě, že se tím sami dostávají do komplikací a mohou je splnit jen za cenu velkých obětí. Často mají pocit, že pokud někoho odmítnou, ztratí tak svou cenu," říká psycholožka.
Velkým nebezpečím syndromu vyhoření je skutečnost, že se dostavuje plíživě a dlouho si nemusíte vůbec všimnout, že s vámi není něco v pořádku. Čím později však požádáte o odbornou pomoc, tím déle a obtížněji se budete vracet zpátky.
