Jeho pradědeček byl stavitel, děda teolog a táta grafik. Už v první třídě chtěl dělat design interiérů. "Pořád jsem něco stavěl, lepil si modely, znal jsem všechny stavebnice," říká. A dodává, že ho k jeho současné profesi přivedl i druhý koníček z dětství, sci-fi.
Jak se student architektury vlastně dostane k projektování budov do kosmu? Pozemská obydlí vám přišla příliš fádní?
Já se díval na architekturu vždycky svrchu, proto jsem se dostal až do vesmíru. Pracoval jsem ve studiu v Praze, v Paříži, dělal jsem tradiční práci architekta. Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč musíme postupovat vyšlapaným, archaickým způsobem, proč nemůžeme dělat věci jinak. Vadilo mi, že v architektuře není žádný výzkum. Chtěl jsem ji proto vyrvat z okovů pozemského prostředí, abych jí lépe porozuměl.
Aby o sobě prozradila v jiném než našem prostředí víc?
Přesně tak. Souvisí to s vědeckým přístupem. Pokud studujete nějakou věc (a to i patologii) v domovském prostředí, nedozvíte se o ní tolik. Proto jsem architekturu umístil někam, kde normálně není, abych ji lépe pochopil.
Z přeloučského gymnázia se Ondřej Doule dostal až ke spolupráci s NASA.
Tak jste se dostal až na Mezinárodní vesmírnou univerzitu ve francouzském Štrasburku.
Vystudoval jsem tam Space Management, dodělal si tam doktorát, pak mi sami nabídli pozici rezidentního výzkumného pracovníka a člena fakulty. Přímo se tam zabývám vesmírnou architekturou.
Ve stavu beztíže kanape nepotřebujete
Jakým projektům se věnujete momentálně?
Pracuji na konceptu lunární observatoře, navrhuji virtuální základnu pro Mars. Zadání zní: pro trvalý pobyt deseti astronautů, životnost 50 let, vše potřebné pro její postavení musí na planetu dovézt jeden raketový nosič.
Jak bude vypadat?
Bude to karbono-hliníkový kompozit o třech patrech. Bude využívat lokální zdroje, bude mít tři patra, skleníky, kde by se tvořil kyslík a recyklovala voda, solární panely na výrobu energie, v záloze jaderný reaktor.
Fungovalo by to?
Teoreticky ano, ale je to jen koncept, stát to tam nebude. Zajímá se o to ale NASA, chtěli bychom dát podle něj dohromady virtuální základnu, na níž by se ověřilo, zda by to fungovalo, či ne. Je to super nápad. Byla by otevřená veřejnosti, lidé by ji obývali v rámci počítačové hry a posílali nám své zkušenosti a reakce.
Nelákalo by vás přejít přímo pod křídla slavné NASA?
S agenturou spolupracuji, jsem v kontaktu s odborníky, kteří se účastnili projektování kosmické stanice, získávám tak informace z první ruky. Ve Štrasburku jsem ale zatím spokojený. Samozřejmě tam nemám takový rozpočet, jako má NASA, ale výzkum můžu vést směrem, který já sám, jakožto architekt, uznám za vhodný. To by v NASA nebylo možné.
Nakolik může vesmírná architektura zohledňovat požadavky na komfort? Není to jen čistě funkční věc?
Řeč je primárně o obyvatelnosti, o tom, aby tam člověk přežil, ne o tom, aby si užil pohodlí. Komfort je ale další kategorie, která mě zajímá. V rámci projektu Omikron jsem začal zkoumat, jak navrhnout prostředí pro stav beztíže. V něm se váš organismus začne měnit, srdce pumpuje krev do těla zcela jinak, začnete vnímat úplně jiným způsobem. Vůbec tam nepotřebujete pohovku, protože být ve stavu beztíže je už tak komfortní. Spánek je tam prý fantastický, nic vás netlačí.
Architektonické řešení kosmického hotelu podle Ondřeje Douleho
Je pro vaši práci velké minus, že jste nebyl ve stavu beztíže?
Člověk musí mít hodně velkou představivost. Mám velmi dobré teoretické zázemí, studoval jsem videozáznamy z kosmické stanice, z misí Apollo, člověk se do toho musí vžít. Vlastní zážitek mi ale chybí. Věřím však, že ho v krátké době podstoupím.
Některé vaše projekty jsou jedinečné. Jsou nějak chráněny před špionáží?
Ano, například část ruské kosmické lodi TKS je uložena ve speciálním prostoru, který permanentně sleduje osm kamer. Přístup k němu mají čtyři lidé, včetně mě, přes otisk prstu a speciální kód. Chráněné je to velice dobře. Vyzkoušel si to jeden student, který nevěděl, co za těmi dveřmi je a chtěl si tam uložit kolo. (smích) V mžiku se na mobilu zodpovědné osoby ozval alarm.
Jiné formy života? Nejdřív zabít, říkají někteří vědci
Myslíte si, že se jednou na jiných planetách bude bydlet?
Myslím, že ano. Věřím, že tam člověk bude mít jakési předsunuté pevnosti, nevím, jestli budou robotické, vědecké nebo pozorovací. Záleží například na tom, jestli se v některé části naší sluneční soustavy objeví jiná forma života.
Je to reálné?
Je to velmi pravděpodobné. Nasvědčují tomu poslední výsledky z pozorování metanu v atmosféře na Marsu, je ale třeba je potvrdit. Je též velký silný předpoklad, že povrch Marsu byl zaplaven vodou, protože se tam našly minerály, které vznikají reakcí vody a zeminy. A vědci potvrdili, že je tam půda úrodná pro rostliny.
Co by se podle vás stalo, kdyby se život jinde ve vesmíru našel?
Podle kolegů z univerzity by záleželo na politických rozhodnutích osob na vysokých postech, soukromé osoby by do toho neměly šanci mluvit. Asi by došlo k šíleným jednáním, zda postupovat aktivně, či jen pozorovat. Doktor Chris McKay z NASA Ames Research Center mi na rovinu řekl, že pokud na Marsu objevíme novou formu života, musíme to všechno zabít, aby nás to neohrozilo a abychom to mohli prozkoumat. Z etického hlediska je to katastrofa.
Je velmi pravděpodobné, že ve vesmíru existuje jiná forma života.
Jak by setkání s jinou formou života mělo proběhnout podle vás?
Pokusil bych se jí porozumět. Byla-li by to neagresivní forma, pozoroval bych ji, snažil bych se komunikovat. Kdyby byla agresivní, šel bych do defenzivy. Prvním krokem by určitě nemělo být zlikvidování a zkoumání mrtvého vzorku, jak to plánují vědci.
Vesmír nás naučí trvale udržitelnému životu
Říkal jste, že jste se chtěl podívat na architekturu skrze její vesmírné využití z jiného úhlu. Čím vaše chápání pozemské architektury tahle perspektiva obohatila?
Ještě silněji mi připomenula, že se v architektuře vůbec neexperimentuje s podmínkami, v nichž má stavba stát, s novými přístupy. Chtěl jsem jít touhle cestou už na fakultě, bylo mi ale naznačováno, že nic takového není možné. Ve vesmíru je to naopak nezbytnost, tam se musíme soustředit na technickou stránku, i estetika musí být funkční. Nehledíte na barvu fasády podle aktuální módy, ale sledujete, jakou mají zdi odrazivost a pohltivost záření, aby se stanice třeba nepřehřála.
To se ale na Zemi řešit nemusí.
Nemusí, ale mohlo by. Mluvím o trvale udržitelném rozvoji – to je vlastně poselství vesmírné architektury. A též jeden z důvodů, proč se o ni zajímám: komponenty a technologie, s nimiž pracuje, je možné použít na Zemi ve prospěch udržitelného rozvoje. V kosmu musí být všechno, včetně objektů, z velké části udržitelné, nezávislé na zdrojích energie a surovin.
V jakém smyslu?
Dům si musí být schopen vytvářet všechno, co spotřebuje. Efektivním způsobem. Technologie na to máme, ale není o ně až tak velký zájem, jejich implementace není náš denní chléb. Můj přístup je možná až příliš technicistní, podle mě je ale správný.
Nestane se vesmírná architektura velkým byznysem?
Komercionalizace je podle mě nezbytná a dojde k ní dříve nebo později. A vývoj jde velmi rychle dopředu, brzy se stanou používané technologie snadno dostupné, jako třeba v automobilovém průmyslu.
Jaké státy jsou kromě USA významnými hráči v dobývání kosmu?
Určitě Čína a Indie. Číňané mají v plánu mít do dvaceti let vlastní kosmickou stanici, a to z vlastních zdrojů. Indové plánují svého prvního kosmonauta. Američané jsou stále trochu poznamenaní studenou válkou, mají velmi specifická pravidla, nakolik být otevření, kam až nechat zajít mezinárodní spolupráci. Na jedné straně to chrání jejich nápady, na druhé strašně zpomaluje vývoj. Komercializaci však podporují.
Základna na Marsu se realizace nedočká, lidé si ji ale budou moci vyzkoušet ve virtuálním světě.
Nakolik otevřená je, co se týče spolupráce, mezinárodní vědecká komunita?
Odborníci nejsou předpojatí, jsou otevřenější, snaží se šířit mezinárodní spolupráci. A ta je v kosmickém sektoru nezbytná. Přístup pedagogů na mezinárodní štrasburské univerzitě mě, ve srovnání s pražskou, moc příjemně překvapil. Snaží se vám pomoci, pochopit, co vás baví a kde byste se mohl nejlépe uplatnit, kde byste se našel.
Co je pro vaši práci největší devizou kromě pomoci kolegů?
Mimo teoretického zázemí určitě odvaha najít si vlastní téma a jít si za cílem. A mít taky trochu šílenosti. (smích)
Jste hledači pravdy, řekl arcibiskup
Navrhl byste kamarádovi dům? Uměl byste to?
Ale ano, ve volném čase dělám pozemskou architekturu.
Co děláte po práci?
Za poslední dva měsíce jsem se komplet věnoval svým projektům. Dělám na nich i doma.
A jindy? Jak se odreagujete?
Mám síť kamarádů po celém světě, takže pokud zjistím, že se někde děje něco zajímavého, zavolám kámošům a proženeme motorky... Ve Štrasburku často vyrazíme s kamarády do hospody, koná se tam strašně moc různých akcí a mám problém na ně nechodit. To se nedá. (smích). Občas zajedeme do hor do lázní nebo si zasportujeme kolem Rýna.
Jak vám sedí život na francouzský styl?
Některé jeho prvky mi vyhovují. Baví mě dlouhé obědy. Naučil jsem se také nesahat do věcí, které nepatří k mé práci. Já jsem dřív dělal řemesla, pracoval jsem na stavbě a když jsem viděl něco rozbitého, měl jsem tendenci to začít spravovat. To jsem se tady musel odnaučit. Na druhou stranu bych řekl, že Francouzi nemají moc zapálení pro práci a "fair play". Nepracují o chlup víc, než mají.
Jednou budeme mít v kosmu obytné předsunuté pevnosti.
Co studentky u vás na univerzitě?
Fantastické, fantastické. Já už ale přítelkyni mám.
Od fochu?
To ne, studuje fyzioterapii. Společně se ale soustředíme na fyziologii lidského těla ve stavu beztíže.
ONDŘEJ DOULENarodil se v roce 1978, po přeloučském gymnáziu vystudoval Fakultu architektury na Českém vysokém učení technickém a Mezinárodní vesmírnou univerzitu ve Štrasburku. Pracoval například v architektonické kanceláři Paladio Progetti, pro rozvojové centrum americké agentury NASA, nyní působí na štrasburské univerzitě. Ve volném čase se věnuje malbě a vytváří sochy. |
Pocházíte z křesťanské rodiny. Má náboženství vliv na to, jak přistupujete ke své práci?
Jsem z evangelické rodiny, děda byl farář, teta je farářka, bratranec je farář... Na mou práci náboženství určitý vliv má. Nebo spíše teologie. Abyste se na tuhle úroveň, kde jsem, dostal, musíte uvažovat dost filozoficky. Ač se to nezdá, neřeším jen technické věci. Přemýšlím i o tom, proč do kosmu člověk letí, jaký to má smysl...
Člověk by čekal, že vztah mezi vesmírnými objevy, hledáním života v kosmu a náboženstvím nemusí být až tak idylický.
Jednou jsme naši práci prezentovali ve Valencii před španělským arcibiskupem na katolické univerzitě. Byl nadšený. Nás, vesmírné architekty, prý považuje za hledače pravdy. Citoval papeže Benedikta, podle něhož je současným cílem katolické církve přijít na důvod existence člověka ve vesmíru.
Vy osobně věřící jste?
Řekl bych, že zčásti ano. Protože se ale pohybuji ve vědecké oblasti, dívám se i na náboženství z vědeckého hlediska. Nezabývám se interpretací Bible, ale spíš tím, proč byla napsána a jak jednotlivé skutky působí na člověka. Obecně považuji jakékoli náboženství za jakousi berličku lidské mentality. Buď ji potřebuješ a pomůže ti, nebo ne.
Vy ji potřebujete?
Já byl vychován v křesťanské atmosféře, takže mám zažité křesťanské životní zásady, které stále považuji za podstatnou součást svého života. Do kostela ale nechodím.
