Dnes bylo typické teplé letní ráno. Jak jste si zaběhal?
Dobře. Já si zaběhám každý den stejně.
Opravdu chodíte denně?
Tři sta šedesát pět dní v roce. Opakuji tři-sta-še-de-sát-pět-dní-v ro-ce.
Jak dlouho?
Třicet čtyři let.
Cože?
Začal jsem o Vánocích roku sedmasedmdesát, náhodou, v zasněžené Ottawě, kdy mi jeden člověk řekl: "Dostal jsem running shoes." Já mu povídám: "Co to je?" Pro mě existovaly jenom tenisky nebo boty. Viděl jsem běžecké boty prvně v životě. "Jestli ti budou, vezmi si je," řekl mi. Byly mně. Tak jsem vyběh' na zmrazenou zasněženou silnici v Neighborhoodu, takové okrajové čtvrti města. A od té doby dennodenně běhám.
Opravdu jste nikdy nevynechal, ani jeden den?
Ne…
… fakt?
Ne, ať jsem kdekoliv. A to cestuju strašně moc.
Běháte vždycky po ránu?
To ne. Většinou tak můžu, protože to je nejšikovnější doba, kdy po vás nikdo nic nechce. Někdy to musím změnit kvůli letadlům a tak dále, to pak jdu v poledne, odpoledne nebo večer. Ale ten režim mám. Ve 4:45 vstanu a v pět hodin jsem na silnici. Ať jsem, kde jsem.
Běháte vždycky stejnou vzdálenost?
Hele, to je to, o čem člověk v pětasedmdesáti nerad diskutuje. O vzdálenosti a o rychlostech.
Někdy se prý Jan Tříska musí přemlouvat, pokud mu to ale pracovní režim dovolí, vyráží na trať o páté ráno.
A před těmi třiceti lety?
Měl jsem období, kdy jsem běhal vždycky čtyři míle. Okolo šesti a půl kilometru. Pak se to od určitých dat změnilo na čtyři kilometry a potom tři a dál už mluvit nebudu… Bydlím ve velmi kopcovitém sousedství. Sám sobě říkám, že těma kopcema kompenzuju rychlost i vzdálenost. Když jsem doma v el ej, v Los Angeles, běhám do kopce a z kopce a nemám to změřený automobilem. Každý den mezi pětadvaceti a třiceti minutami.
Při běhu se učím role
Musíte se aspoň někdy přemlouvat, když se vám nechce?
To jo, přemlouvat jo, když nejste moc vyspanej. Ne že jsem takovej běžec, ale mám takovou povahu. Kdybych vynechal, šíleně bych si to vyčítal. O běhání nelze moc filozofovat. Běhání je běhání. Pro mě filozoficky znamená disciplínu. Já potřebuju ten režim. V povolání, kde máte tolik nepravidelnosti, jako je herectví, je důležité, aby existovalo něco konstantního, co se nemění.
Běh.
Vstanu ve 4:45, ať se děje, co se děje. Nemusím se dívat ven, to je výhoda bydlení v Kalifornii, celý rok máme skoro stejně. Natáhnu na sebe trenýrky a tričko, nasadím dobré boty. Tvrděj', že mají vydržet pět set mil, tak je měním jednou ročně. Koupím si ty nejkvalitnější, co jsou k mání. V Kalifornii běhá každej, takže jsou za slušnou cenu. A to je všechno. Víc za tím nestojí.
Při běhu si opakuji role, říká Jan Tříska.
Vyrážíte nalačno?
Nic nejím, nanejvýš se napiju trochu kafe nebo čaje. Pak se těším na dobrou snídani a zbývá mi dost času vyřídit e-maily. Ještě je tma. Žiju na třiatřicáté rovnoběžce, tam je ráno tma mnohem déle a večer dřív než tady na pětapadesáté. Mám tak čas jen pro sebe, svět se probouzí až pak. Když se mě žena ptá "Proč běháš v tak šílený čas?", odpovídám: "Aby sousedi neviděli, že běhám tak pomalu."
Hledal jste v začátcích touhu po výkonu, nebo vám šlo jen o udržení kondice? Či jste snad chtěl naplnit ideály starořecké harmonie těla i ducha, kalokagathie?
Vždycky v tom hrálo roli, že se člověk cítí mnohem líp, udržuje si pořád stejnou váhu. Já nosím džíny, stejnou sajz, velikost, jako ve dvaadvaceti, když jsem hrál Romea. Teď, když jsem starej, mi říká můj doktor, abych polykal kalcium. Ale pomáhá ti hodně to bušení do kloubů, to vytváří kalcium líp samo v kostech. A ještě mám lízat zdi... Ale běhání mi pomáhá víc.
Postavil jste se někdy na startovní čáru?
Moje dcera mě chtěla přihlásit v Minneapolisu na maraton. Ale já jí říkal: "Ty ses zbláznila, to bych nikdy neuběhl." Ona na to: "To se mejlíš, ty po svým celoživotním tréninku?" Ne, neuběhl bych to.
Při vaší cílevědomosti?
Nikdy jsem si v tom nevěřil. A mě na tom osamoceném běhání také baví ta nekompetitivnost, že s nikým nesoutěžím. Tuhle se mě někdo úplně nesmyslně zeptal, jak to, že běhám sám? A já jsem myslel, že se dotyčná zbláznila. No samozřejmě, že sám. Pro mě to je jedna z nejdůležitějších věcí, že jsem sám. Protože ti běžci, které občas zahlédnu, jak běží vedle sebe a v podstatě žvaní, tak to mohou dělat v kavárně, že? Máme tu už přece název románu Osamělost přespolního běžce.
Necháváte při běhu volně plynout myšlenky? Mně se právě při osamoceném běhu vše v hlavě samo rovná, myšlenky se třídí, vystupují do popředí důležité věci, objeví se nápad.
Já se při běhu učím, opakuji si své role. Ne nahlas, ale v duchu, anebo si je i mumlám. Takže třeba text, který jsem teď natočil v zoologické zahradě v Praze, ten jsem se učil v Chairman Oaks California na mé obvyklé trase.
Celý rozhovor si přečtěte v novém vydání časopisu behej.com.
