Když poprvé vystoupil na pódia pařížských kabaretů, působil jako zjevení. V jeho vystupování bylo vše jiné než grácie. Ve své stydlivosti se choval jako neotesaný balík, k publiku se čas od času dokonce otáčel zády. Tehdy v padesátých letech to byl vrchol neslušnosti.
Občas si něco jen tak pro sebe zamrmlal pod knírem, jako kdyby zapomněl, že má před sebou sál plný lidí. Melodie jeho písní byly prosté, stejně jako kytarový doprovod. A ty texty! Leckdy neotesané jako mluva pařížské spodiny, lidové, jedovatě sarkastické a vždy namířené proti konvencím a autoritám.
Plachý bard s dýmkou v koutku úst se však přesto zapsal do poválečné francouzské kultury jako nikdo jiný. To jemu (spolu se šansoniéry Brellem a Ferrém) vděčí Francie za renesanci písničky, to jeho jméno nesou mnohá tamní náměstí, parky a ulice. To o něm byly napsány desítky dizertačních prací, to stavba a rytmus jeho veršů jsou předmětem minuciózního zkoumání. To o překlady jeho rýmů se snažili autoři z více než dvaceti zemí, aby povětšinou selhali, protože poetičnost a hrátky se slovy, které za sebou nechávalo jeho pero, přetlumočit nedovedli.
Můj pan učitel
Vše podstatné jako by Georges Brassens dostal do vínku už jako dítě. Zaprvé lásku k hudbě. Za ni vděčil hlavně matce, rodačce z Neapole, která milovala italskou píseň a hru na mandolínu, na niž se Georges už jako malý naučil hrát.
A zadruhé vztah k poezii. K ní mu ukázal cestu Alphonse Bonaffé, jeho učitel na devítiletce v rodném městě Sète, jemuž za to nepřestal být Georges nikdy vděčný. "Pokaždé, když jsem později psal píseň, jsem se sám sebe ptal: Líbila by se Bonnafému?" přiznával Brassens.
Georges Brassens a rodiče. Zatímco maminka byla věřící, otec byl zapřisáhlý neznaboh.
Školními učebnami ale jeho básnická dráha kultivována být neměla. Jednak byl mizerný student, jednak jej v roce 1938, v sedmnácti, vyloučili ze střední, protože se spolu s partou kamarádů rozhodl vést zahálčivý život financovaný krádežemi ve vlastních rodinách.
Přátelé se nemění, ani když jsi nahoře
Do světa poezie se proto vydával sám, zato ale s puntičkářskou pečlivostí. V roce 1940 byste našli devatenáctiletého mladíka, který se přestěhoval do Paříže, nejčastěji v tamních knihovnách, jak s vědeckou přesností analyzuje díla Villona, Baudelaira či Verlaina.
O tři roky později je nuceně nasazen v Německu a právě tam vznikají jeho první písně. Je jich více než sto, jenže autorova přísnost k vlastní tvorbě je tak nekompromisní, že než budou později zpívány, tisíckrát je v nejmenších detailech obmění, aby nekonečným obrušováním dospěly k požadované lehkosti a průzračnosti. Nemluvě o těch, jejichž notové záznamy bez milosti spálil.
S toutéž opravdovostí přitom přistupoval k lidem kolem sebe. Imperativu, že přátelství stojí nejvýš, se nezpronevěřil ani v dobách své hvězdné popularity, která započala zkraje padesátých let.
Muž, jemuž byly otevřeny dveře na všechna dostaveníčka společenské smetánky, byl celý život věrný, ačkoli se nikdy nevzali, estonské emigrantce jménem Joha Heimanová. Ačkoli mohl mít ty nejprofesionálnější agenty, do konce života mu dělal sekretáře tvrdý chlapík Pierre Onténiente, jehož poznal během nuceného nasazení. Ačkoli mohl mít k dispozici hudebníky těch nejzvučnějších jmen, po celou svou kariéru se nechal doprovázet kontrabasistou Pierrem Nicolasem, s nímž se na pódiu setkal v jednom kabaretu v roce 1952.
Přátele neházel přes palubu. "Navěky" mu vydrželo přátelství i s chudým manželským párem, který ho ukryl v roce 1943, kdy se rozhodl nevrátit do Německa z dovolené. Můžeš u nás zůstat, jak dlouho budeš potřebovat, nabídli mu tehdy Plancheovi. V dělnické čtvrti, v přístřešku bez tekoucí vody, plynu a elektřiny s nimi zůstal plných dvaadvacet let. A právě z něj se vydával na svá legendární vystoupení v kabaretu Les Trois Baudets či v divadle Bobino.
Sám klidně proti všem. Za svou tvorbu ručil Georges Brassens svým životním postojem.
Stejnou věrnost ale zachovával i svému lidovému publiku. Když mu francouzská umělecká honorace nabídla členství v prestižní Akademii, odmítl: "Kdybych do Akademie vstoupil, znamenalo by to, že na své publikum kašlu".
Stejně tak u něj stát nepochodil s Řádem čestné legie ("Záliba v takových hračičkách je znakem podprůměrnosti."), s dojetím však přijal ocenění od kolektivu pařížských prostitutek. Napsaly mu: "Milý Georgesi Brassensi, my, děvky, vám vyslovujeme dík za ty krásné písničky, které nám pomáhají žít."
Jsem takový anarchista, že vždy přecházím jen na přechodu
Ve svých písních byl ostatně vždy na straně outsiderů a proti moci. A nejen v nich. Anarchistické založení jej dovedlo do řad Anarchistické federace, do jejíhož tiskového orgánu La Libertaire v roce 1946 psal.
Federaci nakonec opustil, jeho subverzivnost byla intimnější a individualističtější než politický, organizovaný anarchismus, jak o tom svědčí i Brassensova metafora: "Jsem anarchistou do té míry, že přecházím vždy přes přechod, abych se vyhnul handrkování se s policajtem."
Rozchod s politikou ale nevedl k zahořklosti, do konce svého života byl vždy svolný k pořádání benefičních koncertů pro anarchistické hnutí či dělnické aktivisty.
"V sedmdesátých letech u nás probíhaly stávky a já jsem se vydal na Brassensův koncert, abych ho požádal o finanční podporu," vzpomíná dělnický militant Michel. "V životě mě samozřejmě neviděl, ale když jsem se s ním v zákulisí setkal, nechtěl po mně žádnou průkazku, nerozmýšlel se ani vteřinu, řekl, že stávkujícím dá celý výtěžek z koncertu, a dodal jen: Řekněte soudruhům, že jim to posílá Brassens."
Buřič proti pokrytectví. Ale ze staré školy
Terénem jeho boje ale byly především písně, jeho zbraní byl sarkasmus a metafora a jeho terčem pokrytectví, především to náboženské, moc, zákony a konformismus. Jedna z jeho nejslavnějších písní 'Byl jednou jeden goril' kritizující trest smrti měla ve Francii po několik let zakázaný vstup do rozhlasových vln jako pornografická. Na svou reputaci reagoval písní Pornograf. Skladba Zrádkyně popisovala příběh ženy, který je nevěrná svému milenci tím, že spí se svým manželem.
Jak skládalNavzdory koncertnímu provedení své písně skládal jen zřídkakdy s kytarou. Nejprve tvořil rýmy a vyťukával si jejich rytmus o stůl. Poté k nim na klavíru přiřadil hudbu a text uzpůsoboval dál notám. Ačkoli vypadají jeho melodie extrémně jednoduše, ve skutečnosti jsou, ačkoli Brassens neměl žádné formální hudební vzdělání, složitými, propracovanými kompozicemi. Jsou dokonalé ne proto, že k nim nelze nic přidat, ale proto, že z nich již nelze nic ubrat. Brassens jich složil na 250, padesát z nich však nikdy nenahrál. |
Jeho song Umřít pro myšlenku vyzývá mocné, kteří obyčejné lidi vyzývají k nejvyšší oběti, aby šli sami příkladem, a Balada o lidech původem odněkud se pouští do vlastenectví.
"Byl by to krásný vzhled na ten svět boží/kdyby zde nežila ta kvanta tupých tlam/to plémě obtížné, co se tak množí/zarytých krajánků zplozených tu a tam," zpívá se v ní v překladu Jiřího Dědečka.
Brassensovo rebelství by mohlo upomínat na protestsongy šedesátých let; až na to, že ve srovnání s Brasssensovým moudrým humorem a ironií jsou hippie litanie nevyzrálé a náladové jako frfňání pubertálního dítěte.
Brassens byl sice vášnivým a nekonformním hlasem kritického myšlení, ale svým založením patřil spíš ke starému světu, který měl kořeny v době předválečné Lidové fronty a stávkových bojů, v době placatých dělnických čepic a hubatých ženských z tržišť, co se neleknou četníka, a byl v jistém slova smyslu tradicionalistický. Veškerou kritiku ve svých písních vyargumentovával s pečlivostí, s níž se tak lišil od nezodpovědného a přehnaně sebevědomého floutkovství francouzské nové vlny.
Nejdřív se pokoušel své písně nabízet zkraje padesátých let jiným interpretům. Když neuspěl, začal je zpívat sám. Už v roce 1952 mu vyšla nahrávka u renomované značky Polydor.
"Byl poetickým anarchistou s tím nejlaskavějším hlasem namířeným proti systému, jaký kdy zazněl," řekl o něm Alex Kapranos z formace Franz Ferdinand.
A o nic méně trefná nejsou slova hudebního novináře Colina Evance z roku 1973: "Vyzařuje integritu. Jsme obklopeni elektronickými artefakty a umělými výtvory, najednou je tady však lidská bytost, která mluví o známých věcech, o lásce a přátelství, o stárnutí a smrti. S humorem a bez sentimentu, která vždy říká méně, než co cítí, která nám představuje imaginární svět a imaginární postavy, které ale poznáváme. Tak vypadá poezie s lidskou tváří."
Její autor a interpret zemřel 29. října 1981. Pohřben je příznačně na Hřbitově chudých v Sète.
