První rozčarování přitom přišlo hned ráno. Šéf mě sice přivítal u flotily technických vozidel, za kterou by se nemuselo stydět ani dělostřelectvo, za chvíli se ale mělo ukázat, že prim budou hrát přece jen rukavice, které jsem vyfasoval. Když jsme totiž přijeli k černé skládce u cyklostezky u pražského Radotína, dověděl jsem se, že se i tak velké haldy odpadků všeho druhu likvidují manuálně. Člověk by čekal, že se do oněch kup nechutností, zápachu a hmyzu zakousnou spíše bagry, dostávám ale obrovské pytle a pokyn k jejich naplnění.
Do rukou tak beru použité dětské pleny, tekoucí odpadky i dámské hygienické potřeby. Zanedlouho jsou moje kožené rukavice vším tím svinstvem nasáklé jako houba. Cítím, jak mi vše stéká po rukou, šéf však nepolevuje v pokynech a neustále mě popohání.
Jenže ani po několika hodinách a desítkách naplněných pytlů není moje urputná snaha vidět. Zděšeně se dívám na nekonečný lán odpadků – jako by z nich vůbec nic neubylo. Možná i proto mě šéf posílá na jinou misi.
Pozor na bezdomovce, bývají agresivní
Dodávka mě odváží o kus dál, přes koleje vidím jakýsi dřevěný příbytek. "Půjdeš k nim a uklidíš okolo. Pozor ale na jejich věci, jsou potom agresivní!" ukazuje šéf prstem na obydlí skupiny bezdomovců.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 23. listopadu od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Beru pytel, přebíhám přes koleje a mířím k domovu lidí, jimž zbylo jen pár prken nad hlavou a většinou též pocit zahořklosti. K mému překvapení je však kolem boudy čisto, sbírám tak jen několik kusů papíru. Najednou se otevírají dveře a vychází dvojice lidí. Myslím na šéfovo varování, takže zdravím raději na dálku. Na mou nabídku, že jim vynesu odpadky, reaguje bezdomovkyně, jako by na podobné služby byla zvyklá. Se samozřejmostí vynáší koš a hází mi jeho obsah do pytle.
Hned poté mě čeká další specialita, mimořádný výjezd. Volá totiž klient, že mu vadí větev u vjezdu do garáží. Pádíme na místo, kde dostávám motorovou pilu, helmu a sunu se do hydraulického košíku, který mě vyváží vzhůru k výškám. Odřezávám větve a následně je uklízím tak vehementně, že přehazuju korbu vozu na druhou stranu. "Tak na tohle se můžu vysrat!" kleje šéf a posílá mě nespokojeně na jiné pracoviště.
Není nic horšího než třídírna odpadu
Za nepovedený úklid dostávám snad ten nejhorší úkol, třídit navozený odpad. Na venkovním smetišti leží na kupě vše myslitelné, co jde vyhodit. Mýma rukama procházejí znovu papíry, plasty, zase se mi na ně lepí dětské pleny. Odnáším starou lednici i gauč. Nejspíš právě z něj si domů přivážím hejno blech, kterých se zbavuji celý následující týden.
Údajně za odměnu mi poté byla přidělena práce popeláře. Na velké auto prý nejsem dost zkušený, proto lezu na stupínek cvrčka, jak nazývají menší vůz ostřílení popeláři. Objíždím s ním Zbraslav a Radotín a vysypávám zeleně natřené koše na všech zastávkách MHD.
Přesto dostávám na konci pracovního dne nejhorší hodnocení, jaké jsem v rámci Těžké dřiny dosud obdržel. Jedinou satisfakcí je mi proto snad jen splnění dětského snu, projel jsem se na popelářském autě. Nebylo to ale to opravdové, velké, takže ani tenhle zážitek není kompletní.
