Vypíchnu pár stěžejních okamžiků. Tím prvním byl v pátek 1. června společný večerní rozbor sobotní etapy v útulné chalupě Agritur Solasna v kopcích nad Clades v Trentinu, kde se o nás báječně starala paní Elisa. Několikrát jsme nakousli obávaný kopec Mortirolo s jeho maximálním sklonem 22 procent, což si většina z nás nedovedla ani představit. Jak se pak v sobotu ukázalo, nebudil mě o předchozí noci tento kopec ze spaní náhodou.
Určitě stojí za to zmínit i partu bláznů, která, byť jsme se viděli zcela poprvé a každý jsme úplně jiný, byla skvělá. Architekt, herec Divadla Sklep, neuvěřitelný bavič, věčný optimista David Vávra, proslulý ze seriálu Šumná města. Jeho kamarád, odborník z nadnárodního počítačového gigantu Vláďa Bergl, zdánlivě nenápadný, ale nakonec velký kamarád a bojovník. Dále můj kolega a super cyklista Aleš Verba a konečně Petr Pravda z iDNES.cz, který tuhle šílenost vymyslel.
Popisovat průběh etapy do příjezdu pod kopec Mortirolo je celkem jednoduché. Těch "úvodních" 150 kilometrů by se dalo nazvat cyklistickou pohádkou s neuvěřitelnou kulisou zasněžených Dolomit (zejména v okolí Passo Tonale), s několika vcelku přijatelnými stoupáními a krásnými dlouhými sjezdy, v nichž si šlo i odpočinout a ještě se kochat nádherným okolím. A co chvíli se také řehtat veršům, které David Vávra skládal a recitoval přímo ze sedla (jak čtenář může vidět a slyšet na videu).
Skutečně drsné chvíle přišly až v poslední třetině celé etapy za odbočkou na Mortirolo, kde už samotná cedule pod kopcem o údajích, jimiž se stoupání pyšní, vzbuzovala oprávněné obavy.
Co naplat, že skoro až pod samý vrchol se jelo po zcela nové asfaltce. Kopec byl pro mne od samého začátku horší než v té nejstrašnější představě. Brutální stoupání bez prostoru na sebemenší odpočinek začalo už v první zatáčce a pokračovalo s velmi krátkým (cca 700 metrů ) "odpočinkovým" úsekem až na vrchol.
Zejména Petr od začátku stoupání ukázal, že jeho forma a zejména odhodlání byly neskutečné, takže mi s Alešem rychle ujeli a já se na vrchol musel protrápit (a to doslova) sám.
Trocha statistikySkutečně ujeté kilometry: 193 km Převýšení: 5 400 metrů Čistý čas jízdy: 11:34:08 Max. a min. teplota: 36°C a 4,5°C Průměrný a max. tep: 144 a 186 Doba výjezdů: Mortirolo 11 km, 2:10 hod |
Necelých 11 kilometrů a cca 1 300 výškových metrů bylo utrpením. Kromě několika cyklistických masochistů bych tento kopec nikomu nedoporučoval. Ani převody 34 x 28 mi moc nepomohly a v posledních dvou kilometrech jsem asi 700 metrů musel kolo střídavě tlačit.
Pocit únavy se nedá popsat. Dva bidony vody jsem vypil ještě před závěrem stoupání a poté jsem už jen čekal, jak to celé dopadne. Únavou jsem před začátkem posledního nejprudšího úseku, na němž je položen hrubý beton, nemohl ani vyšlápnout pedály a jen tak tak jsem to celé ustál.
V posledních dvou kilometrech se mi chtělo několikrát zvracet, ale zřejmě toho už tělo nebylo schopné. Moc mi nepomohla ani čerstvá voda, kterou jsem si těsně pod koncem stoupání doplnil.
To už jsem tušil, že je s celou etapou asi ámen. V tu dobu jsem měl v nohou 160 km a okolo 3 800 výškových metrů. A před sebou navíc asi nejtěžší sjezd, jaký jsem i kvůli únavě kdy na kole jel. Nikdy by mne to nenapadlo.
Cesta dolů byla paradoxně stejně hrozná jako celý kopec nahoru. Prudký svah, ostré zatáčky, prsty v křečích zoufale svíraly brzdy. O odpočinku nemohla být ani řeč. Naopak, únavou se mi zavíraly oči, až jsem musel zastavit a na chvilku je zavřít.
Když už jsem se, ani nevím jak, dostal nakonec dolů pod kopec, kde na mne naštěstí počkal Aleš, zmohl jsem se jen na nekontrolovaný pád do škarpy. Několik minut jsem nehybně ležel. I telefon na zavolání doprovodného vozu si u mě musel Aleš najít sám.
Trochu jsem se probral až po několika minutách. Když pro nás po půlhodině dorazilo naše auto, byl jsem na tom už sice o něco lépe, ale na pokračování to rozhodně nebylo. Rozhodli jsme se, že dále již nepojedeme a do cíle to vezmeme co nejrychleji autem, abychom aspoň ještě něco uviděli, než se setmí.
Cestou do Bormia jsme se ve voze trochu občerstvili a najednou i zemdlená těla trochu ožila. Rozhodl jsem se, že to Stelvio nakonec přece jen zkusíme. A tak jsme se po půl deváté večer s Alešem opět vydali na cestu.
Byl to šílený nápad, tělo se v prvních metrech jen těžko dávalo do kupy, píchalo mě všude. Při pohledu na ceduli 20 km na Stelvio byl cíl téměř v nedohlednu. Přesto jsem po tom vražedném výstupu na Mortirolo nakonec ještě nějaké síly vykutal a výjezd se pro mě stal nakonec jakousi třešničkou na dortu. Stoupat v noci do 2 758 metrů nad mořem se mi asi už nikdy nepoštěstí.
Podpora a technikaS realizací etapy pomohl Scott. David Vávra jel na modelu Scott CR1 Team, Petr Pravda na modelu Scott Foil 40 vybaveném navíc lehkými kompozitovými zapletenými koly Zipp 303. (Jiří Ondečko využil k jízdě stroj Cipollini, Aleš Verba Fondriest a Vláďa Bergl GT.) |
Nabušený Aleš se po pár kilometrech ztratil ve tmě a já si to v klidu "pelášil" rychlostí 8 až 10 km/hod na vrchol. A světe div se, ještě jsem si vychutnával noční výhled, protože i krátce před půlnocí byla díky čistému nebi a měsíci neskutečná viditelnost.
Samotný konec, kdy se už v dálce nahoře objevily první osvícené budovy, byl nekonečný. Při teplotě 4°C a uprostřed všudypřítomného sněhu jsem jel na poslední záložní zdroj, jímž byla pomoc kamarádů a rodiny, kteří mě podporovali přes SMS, abych to dotáhl po téměř celodenním výšlapu do úspěšného konce.
Ve 23:32 se mi to nakonec podařilo. Celou etapu jsem sice nezvládnul, ale i těch 193 kilometrů a 5 400 výškových metrů, včetně skvělé party, bylo neuvěřitelným zážitkem.
Osobně nakonec doporučuji: Dejte si raději Stelvio z každé strany než jednou Mortirolo. Ten kopec za to nestojí.
