Jedno z ikonických děl němé éry kinematografie z režisérské dílny slavného D.W. Griffitha s názvem Zrození národa tak v roce 1915 otisklo tehdejší pohled na Afroameričany do historického konfliktu Severu proti Jihu. Příběh sledoval osudy dvou spřátelených rodin, které se ocitnou na opačných stranách válečného snažení. Hlava první rodiny prosazuje zákon umožňující zrušení otroctví, syn z druhé rodiny naopak organizuje Ku-klux-klan jako reakci na stoupající násilí ve městě.
Film sbíral úspěchy na všech frontách, tehdejší noviny však snímek obviňovaly z rasismu. A nebylo divu, film totiž vychází z románu Člen klanu od známého rasistického autora Thomase Dixona. Griffith sice zjemnil ostré hrany románu, ale i tak obsahoval výsledek jeho práce mnoho sporných a kontroverzních motivů. Proti těm bojovali stoupenci Asociace za práva barevných lidí (The Nation Associaation for the Advancement of Colored People). Argumentovali tím, že umělecké kvality díla posilují už tak silnou rasistickou propagandu tehdejší doby, a žádali odstranění několika sporných scén.
Úspěchu se však nedočkali a Zrození národa bylo do kin dál uváděno v původní podobě. Taková byla doba. Je ostatně ilustrativní, že členům Asociace musela být zajištěna speciální projekce. V kině kvůli rasové segregaci snímek zhlédnout nemohli.
Otázky rasismu a diskriminace byly v Hollywoodu aktuální také v poválečném období. Slavný spisovatel a režisér Elia Kazan se ve snímku Džentlmenská dohoda v roce 1947 zaměřil na problematiku antisemitismu newyorské vyšší třídy. V hlavní roli exceloval Gregory Peck a film si odnesl několik ocenění včetně Oscara za nejlepší snímek.
Afroamerická hvězda
Zlom však přišel v roce 1950 spolu s dílem Josepha L. Mankiewicze No Way Out, který pro film v podstatě objevil Sidney Poitiera. A ten se stal jedním z prvních černošských herců, jimž byla svěřena hlavní role v celovečerním filmu. (Později také obdržel jako první černošský herec Oscara za hlavní roli.)
Své zkušenosti následně zúročil například ve snímku A Raisin in the Sun z roku 1961. Film na motivy divadelní hry černošské autorky Lorraine Hansberryové se zaměřuje na život černošské rodiny v Chicagu a citlivým způsobem popisuje motivy chudoby, rasy a společenské identity.
Poitier si zde zahrál postavu idealistického řidiče limuzíny, který si v hlavě hýčká sny o bohatství a úspěchu. Snímek se stal jedním z modelových filmů svého žánru a do dějin kinematografie se zapsal také jako první mainstreamový film s výhradně afroamerickým obsazením.
Očima dítěte: soud je na vás
Patrně nejslavnějším filmem o problematice rasismu je filmová verze románu Harper Leeové z roku 1962 Jako zabít ptáčka. Ve třicátých letech, kdy byla společnost stále rozdělena silnou rasovou nesnášenlivostí, je ze znásilnění malého děvčátka obviněn Afroameričan. Soudní proces má být výstrahou pro ostatní.
Obhajoby se ujme bílý advokát Finch, který sice má důkazy o nevině svého klienta, rozvášněná společnost si ale žádá jasný rozsudek. Výjimečnost snímku režiséra Roberta Mulligana spočívá v neobvyklém pojetí tradičního tématu. Režisér nabízí náhled na problematiku rasismu očima šestileté holčičky Scout, dcery advokáta Finche. Snímek je tak prostý jakéhokoli historického nebo politického kontextu.
Dívka jen sleduje snahu svého otce o pomoc nevinnému člověku. Mulligan tak většinu myšlenkového přesahu nechává na divákovi a v rámci možností nabízí nestranný pohled, čímž se odlišuje od předchozích filmových děl, která spoléhala na explicitnější a doslovněji zobrazované prvky rasismu.
Nechci hrát oběť
Rok 1967 byl definitivní revolucí pro afroamerické herce. Může za to dvojice výrazných snímků a u obou byl opět Sidney Poitier. V tu dobu už slavného Poitiera zaujal scénář chystaného filmu V žáru noci, který sleduje počínání černošského detektiva, jenž vyšetřuje vraždu s rasistickými motivy.
Poitier ale nebyl spokojený se scénou, kdy mu jeden z bělochů vlepí facku a on nezareaguje. Trval na tom, aby políček vrátil, jinak prý ve filmu nebude hrát. Hvězdný status nakonec nerozhodné producenty udolal a právě tato scéna se stala jednou z klíčových.
Možná právě tato jedna facka stála za definitivním zrovnoprávněním afroamerických herců v Hollywoodu a dovolila pak na plátno přenést i děj snímku Hádej, kdo přijde na večeři, jehož centrem je do té doby silně tabuizovaný vztah Afroameričana a bělošky.
Ku-klux-klan i nazi-skinheads
Dvojice Poitierových strhujících snímků vývoj filmů s tématikou rasismu pomyslně zlomila. Od této doby k ní začali filmaři pomalu, ale jistě přistupovat jako k aktuálnímu společenskému problému. O mnoho let později přístup k tomuto motivu osvěžili významní černošští režiséři John Singleton a Spike Lee. Přestali se soustředit výhradně na aktuální problémy a s chutí se vraceli i do minulosti.
Ve snímku Hamburger Hill z roku 1987 se režisér John Irvin pokusil ospravedlnit válku ve Vietnamu a načrtl strhující příběh o četě nováčků bojujících nejen s nástrahami války, ale také s napětím mezi bílými a černými vojáky. Irvinův snímek bývá považován za v podstatě jediný válečný film, který se pokusil nastínit problematiku rasismu během vietnamského konfliktu.
Gene Hackman a Willem Dafoe na stopě rasistickému násilí.
Do minulosti se pokusil vrátit také snímek z roku 1988 Hořící Mississippi režiséra Alana Parkera. Na motivy skutečných událostí z šedesátých let film zobrazuje vyšetřování zmizení tří bojovníků za lidská práva, na něž si možná počíhali členové Ku-klux-klanu. V naturalisticky syrovém dramatu excelovalo herecké duo Willem Dafoe a Gene Hackman. Snímek si sice oproti reálným událostem něco málo přidal, výsledné vyznění je však o to naléhavější.
Bezpochyby velmi osobní pohled na problematiku rasismu přinesl také černošský režisér Spike Lee v díle Jednej správně z roku 1989, v němž propojil motivy rasismu a určitého druhu multikulturního přátelství. To dává prostor místy až komediálně laděnému příběhu černošského roznašeče pizzy pracujícího pro brooklynského italského přistěhovalce Sala. Jejich každodenní spokojenou spolupráci ale naruší jeden ze Salových synů, jehož názory na černošské přistěhovalce patřily do Ameriky o několik dekád starší. Lee překvapuje zejména hojným využíváním humoru, který v podobně laděných filmech, zaměřených na závažnější témata, nebývá zcela obvyklý.
Před čtrnácti lety šokoval neředěnou brutalitou snímek Kultu hákového kříže, v němž režisér Tony Kaye zachytil naturalistickým pohledem téma rasismu a pravicového extremismu.
O cestě k úspěchu černošského trenéra amerického fotbalu pak vypráví dojemná Vzpomínka na Titány Boaze Yakina. Loni, téměř sto let po uvedení Zrození národa, slavil úspěch snímek Černobílý svět, který se vrátil do šedesátých let a poutavým způsobem ukázal život tehdejších černošských služebných.
