Dříve nebo později to muselo přijít, vyostřená situace v Íránu tomu napovídala. Předzvěst velkých událostí dostala jasné kontury 4. listopadu 1979. Skupina radikálních studentů a přívrženců nastupujícího režimu ajatolláha Rúholláha Chomejního obsadila se zbraněmi v rukou americkou ambasádu v Teheránu. Protestovali tak proti tomu, že Amerika poskytla ze zdravotních důvodů azyl šáhovi. Íránci požadovali jeho vydání a soud.
Zprvu se zdálo, že akce nebude mít dlouhého trvání, zaměstnanci ambasády v tu chvíli nemohli tušit, že je čeká dlouhých 14 měsíců v roli rukojmích. Nehrálo se ale jen o ně, osudného dne se totiž podařilo uprchnout šestici odvážlivců. Jeden z nich našel dočasné bezpečné útočiště na švédské ambasádě, zbylá pětice se co nejméně nápadně proplétala uličkami Teheránu, aby našla útočiště v bytě jednoho z nich.
Do strhujícího příběhu se však zapojila další významná postava, kanadský velvyslanec v Íránu Ken Taylor. Když se mu čtyři dny po útěku Američané ozvali, rozhodl se jim najít úkryt. Američané měli vlastně obrovské štěstí, že kanadským velvyslancem byl právě Taylor. Měl s podobnými věcmi zkušenost, již dříve v roce 1979 zorganizoval náročnou evakuaci 850 Kanaďanů ze země.
Teď byl v akci znovu, tři uprchlíky ubytoval přímo ve své rezidenci, zbytek pak našel útočiště v bytě jeho kolegy. Později se k nim přidal i Američan skrývající se na švédské ambasádě.
Jenže ze dnů strávených v kanadských rezidencích se staly týdny a atmosféra začala houstnout. Co když skupina íránských útočníků, kteří obsadili americkou ambasádu, postupem času zjistí, že několik tamních zaměstnanců chybí?
Situace kolem rukojmích držených na americké ambasádě se okamžitě stala hlavním bodem všech zpráv po celém světě. O šestici uprchlíků však z pochopitelných důvodů věděly jen tajné služby. Pro špičky Spojených států byla navíc dlouho prioritou záchrana rukojmí z ambasády, nakonec ale kývly na záchrannou akci na pomoc uprchlíkům.
Moji milí herci
A neobvyklá situace si žádala neobvyklé řešení. Jeho strůjcem a hlavním mozkem byl Antonio Mendez, toho času expert CIA na exfiltrace, tedy evakuace tajných agentů a informátorů z nebezpečného území. Přišel s odvážným plánem.
Ve skutečném filmuLetos si na příběh agenta CIA Antonia Mendeze počíhal herec a režisér Ben Affleck. Téměř dvouhodinové drama Argo však oproti skutečnosti opatřil celou řadou dramaturgických zásahů (recenzi filmu si můžete přečíst zde). Nouze tak není o dramatické honičky nebo stíhání dopravního letadla smečkou agresivních Íránců. Hollywoodská verze slavné tajné operace navíc zahrnuje také odlehčenější momenty z příprav fiktivního filmu, který má sloužit jako kamufláž k záchraně diplomatů. S realitou tak má snímek Bena Afflecka společnou jen základní dějovou kostru, v detailech a celkovém vyznění pokulhává. |
Exfiltraci chtěl provést pomocí fiktivního sci-fi filmu s názvem Argo. Vznikla produkční společnost, do snímku byli obsazeni herci – a natáčení mělo shodou okolností probíhat zrovna v Íránu. Základem dobrého krytí celé operace bylo vybudování dokonalé iluze skutečné hollywoodské produkce, Mendez se svým týmem zrealizoval záměr do posledního detailu, o chystaném filmu vycházely dokonce i články v denním tisku.
Když byla neprůstřelná kamufláž připravena, přistoupil Mendez k další části plánu. S kanadským pasem a identitou filmaře se vydal do Teheránu. V kufru vezl dalších šest falešných pasů a fiktivních životopisů, v každém bychom se dočetli o úspěšné kariéře u filmu. Složité budování dokonalé iluze chystaného filmu se mu záhy vyplatilo, když v Teheránu žádal o povolení k průzkumu lokací pro sebe a svůj tým, mohl se ohánět články v tisku a teheránští úředníci se dokonce mohli dovolat do fiktivní produkční kanceláře, kde jim natáčení filmu rádi potvrdili.
Záchrana ze strany CIA přišla v pravou chvíli. Už když Mendez dosedal na přistávací plochu teheránského letiště, začaly padat první návrhy na definitivní stažení kanadského diplomatického sboru ze země, čímž by o své dosavadní útočiště přišla i šestice uprchlých Američanů. Mendez však dorazil včas. Americkým diplomatům rozdal jak pasy, tak jejich filmařské životopisy, které se museli naučit nazpaměť.
Den "D" přišel 27. ledna 1980. Mendez zarezervoval sedm letenek u společnosti Swissair, pro kamufláž však též u společností KLM, Air France a British Airways. I samotného Mendeze možná překvapilo, jak hladce celá operace proběhla, bezpečnostní složky na letišti ani na malou chvilku nezaregistrovaly, že se před jejich zraky odehrává akce, která vstoupí do dějin. Uprchlíky znejistělo jen hodinové zpoždění letu. Zpozdili se ale jen o šedesát minut, jejich kolegové věznění na ambasádě si na své vysvobození museli počkat až do 20. ledna 1981.
Ihned po odvážné akci ocenila Amerika kanadskou pomoc, velvyslanec Ken Taylor obdRžel několik vyznamenání. O ty nepřišel ani Antonio Mendez, jen si svou slavnou záchrannou akci musel dlouhá léta nechávat pro sebe. Ke zveřejnění všech podrobností operace, která do dějin vstoupila pod kódovým označením Argo nebo Canadian Caper, souhlasila CIA až v roce 1997.
