Jaká je nálada?
Fantastická. Je tady tak pěkně... Věděl jsem, že Francouzi tenhle závod milujou, ale do jaké míry, to jsem si představit neuměl. I podél úplně nezajímavých cest a na nepravděpodobných místech kempují důchodci nebo rodiny s dětmi dva dny dopředu, pořád fandí, tleskají. Navíc zatím nejsme kdovíjak sesekaní, jede se nám lehce. I když vím, že tohle se změní za pár dní v Alpách.
Opravdu vám někdy nelezou krkem ty tisíce cyklistických fanatiků, kteří na vás podél trati pořád něco křičí?
Je pravda, že v Pyrenejích byli fanoušci často dost vylití, takže s těmi to bylo napínavé. Běhali okolo nás někdy i úplně nazí: bohužel výhradně muži, ženy ne. Ale zatím to je v přátelském duchu, vždyť oni se nás občas dokonce snažili i tlačit! Celý den pijí a nemají co dělat, protože cyklisti pojedou až den po nás, takže jsme vítané zpestření.
Když vás tlačí, nespadnete?
My do těch nejhorších kopců jezdíme dost pomalu, vlastně spíš jdeme. Takže ne.
Říkáte, že ještě nejste kdovíjak sesekaní. A přece, co vás nejvíc bolí?
Pár kluků má potíže s puchýři, někteří mají zatejpované achilovky, lýtka, Michala bolí koleno, taky měl v Pyrenejích úpal... A před etapou do Montpellier se Jarouš vzbudil s nějakou střevní chřipkou. Naštěstí s sebou nevezeme teploměr, protože měl určitě nejméně osmatřicet stupňů a vypadal opravdu zle, ale s průjmem a v horečce to ujel, vypotil se a další den byl lepší.
Co je horší než bolest?
Únava. Zalehneme v jedenáct, vstaneme zítra o půl šesté. A takhle to je skoro pořád.
Kde vlastně spíte?
V kempu, ve stanech. Zrovna teď, v tomhle, nám šplouchá řeka Loira...
Co jste večeřeli?
Máme veliký plynový vařič a gril, takže dnes jsme měli mexické placky plněné masem a pak jsem ještě zvládl jahody se smetanou, takže v tomhle ohledu nám nic neschází.
A během jízdy toho sníte nebo vypijete kolik?
Hodně. Vypijeme každý minimálně pět litrů vody, k tomu občas nějaký ionťák nebo limonádu. A jíme taky pořád: k obědu vždycky těstoviny a jinak každou chvíli namazané chleby, sendviče, něco takového. Jezdec musí jíst slané, protože se hrozně potí. A jako nouzovky tu máme klasické gely nebo tyčinky.
Už jste se mezi sebou pohádali?
My se s klukama známe patnáct let, takže se s hádkami moc nepočítá. Ale třeba vypuknou, do tuhého teprve půjde.
Prohlásil už někdo větu: kluci, já asi vzdám?
Spíš naopak, my jsme těm dočasně nemocným nabízeli, aby aspoň jednu etapu vynechali, ale marně. Byl tady za námi německý kamarád, doktor, a pořád říkal, že když je člověku zle, nemá nikam jezdit, jenže my jsme se rozhodli, že dokud to jen trochu půjde, skousneme všechno.
Na co při jízdě myslíte?
Například já když po celém dni přijedu do cíle, mám mozek úplně vymydlený a z cesty si pamatuju jenom ten asfalt. Všechny rovinaté neboli nudnější etapy mi naprosto splývají. Jak říkám: chvílemi nás baví fanoušci, občas si povídáme a pak si třeba pustíme do sluchátek hudbu, aby to utíkalo.
Máte ještě z něčeho velký strach? Už v sobotu vás čeká královský výjezd na Mont Ventoux...
...a tím to teprve začne, největší alpské strašáky budou až za ním. Jestliže se zkazí počasí, na které zatím máme štěstí, čeká nás peklo.
Ale teď už byste snad do Paříže dojet měli!
Věřím tomu, jinak by to byla neskutečná škoda. Jsme odhodlaní klidně nespat, jet non-stop, prostě to nějak dát musíme. Ale jasně: hned zítra se někdo z nás může vzbudit s ještě horší teplotou, která ho sundá.
Mluvíte už o případné oslavě?
Do Paříže je daleko, ale byl by to ŠÍLENEJ mejdan.
Předpokládám, že si pak velmi dlouho na koloběžku nestoupnete.
Proč? Zatím proti koloběžkám nic nemáme, na každou další etapu se těšíme. Vždyť nám začínají Alpy, vy byste se netěšil?
Nevím. Asi moc ne.
Nedramatizujte. I kdybychom nakonec nedojeli, tak už víme, že cesta stála za to. Ale pochopitelně: ještě víc za to bude stát, pokud se dostaneme do Paříže.
