Koncem ledna je na Luzonu moc krásně. Je po období dešťů a teploty se drží kolem příjemných pětadvaceti stupňů. Na východě ostrova se střídá prales s rýžovými poli a ospalými vesničkami. Někde za městem Cabanatuan se rozprostírá rozlehlý areál obehnaný ostnatým drátem, po jehož obvodu jsou rozesety dřevěné strážní věže. Nad řadami bambusových chýší vlaje vlajka s motivem vycházejícího slunce.
Slunce se pomalu sklání k horizontu a v džungli začíná každonoční koncert jejích obyvatel, když vzduch rozčísne řev leteckých motorů. Jako obrovský raněný pták krouží nad táborem noční stíhač Black Widow, jedna z jeho dvou pohonných jednotek neustále vypadává a zástupy na zemi napjatě čekají, kdy se letoun zřítí.
Publikum v tuto chvíli netuší, že je to jen divadlo, které má odvést jeho pozornost. Za chvíli budou všichni diváci mrtví, nebo na cestě za svobodou. To podle toho, na jaké straně stojí. Začíná jedna z nejúžasnějších operací druhé světové války.
Hůř než s dobytkem
Jsou tomu právě tři roky, kdy útok na Pearl Harbour probral Spojené státy do geopolitické reality. Dalším cílem japonské expanze se staly Filipíny, jejichž ozbrojené síly nedokázaly ani s Američany, kteří byli na ostrovech rozmístěni, dlouho vzdorovat lépe vyzbrojené a vycvičené císařské armádě. Do zajetí padlo na sto tisíc mužů, více než čtvrtina se z něj nevrátila.
Japonci totiž nebyli na tolik zajatců připraveni a rozváželi je na nucené práce do všech koutů císařství. Podmínky na "pekelných lodích" si v ničem nezadaly s přepravou otroků z Afriky o století či dvě dříve. Ostatně, podle měřítek tehdejší japonské společnosti ztratili muži, kteří se nechali zajmout, čest a přestali být lidmi.
Lépe na tom nebyli ani ti, kdo zůstali v přeplněných zajateckých táborech na Filipínách. V lágru u Cabanatuanu se tísnilo i osm tisíc mužů, kteří přežívali z hrsti rýže dvakrát denně, jen zřídka doplněné kusem masa či zeleniny. Museli proto krást, uplácet hlídky a zabíjet všechno, co vlezlo do areálu – hady, krysy, psy.
Japonci zajatcům alespoň povolili vybudovat septik a síť odvodňovacích kanálů, což zabránilo vypuknutí tyfu či úplavice, ne však malárii. Stovky životů byly zachráněny jen díky odvaze filipínských povstalců, kteří do tábora propašovali tisíce chininových tablet.
Mnoho zajatců se pokoušelo o útěk, ale málokomu se to podařilo. Jednou byla čtveřice mužů přivázána ke kůlům, na kterých byli před zraky svých spolubojovníků zbičováni, donuceni si vykopat vlastní hroby a zastřeleni. Stráže poté vyhlásily, že za každého uprchlíka popraví deset vězňů. Již o týden později na toto opatření poprvé došlo.
Od Nového roku 1945 je však všechno jinak. V táboře zbyla jen pětistovka nejslabších a nemocných. Stáhly se i stráže, ovšem s varováním, že kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen. Ze strachu, že na ně Japonci čekají v džungli okolo lágru, se zajatci spokojili jen s prohledáním ubikací stráží, kde našli jídlo na několik dnů.
Není na co čekat
Koncem ledna tábor obsadila větší skupina japonských vojáků, která v něm opět nastolila staré pořádky. Zajatci se začali obávat nejhoršího, stejně jako velení americké 6. armády, která Filipíny osvobozovala: Japonci udělají všechno pro to, aby zajatí Američané znovu nepozvedli zbraň proti císaři. Před několika týdny tak bylo v táboře na ostrově Palawan upáleno 150 amerických zajatců.
Nad osvobozením vězňů z Cabanatuanu uvažovali i filipínští povstalci, proti japonské přesile by však sami neobstáli. V lágru se nacházelo na 200 Japonců, přes řeku tábořilo dalších tisíc mužů a v širším okolí se pohybovalo až sedm tisíc císařských vojáků na ústupu před Američany.
Vojenští zpravodajci proto oslovili podplukovníka Henry Mucciho, velitele elitního 6. praporu Rangers. Ten jednotku vybudoval v džungli na Nové Guineji z chaotické party polních dělostřelců, a byli to právě jeho muži, kteří jako první vztyčili vlajku hvězd a pruhů na filipínské půdě.
Na 120 Rangers čekal náročný, 50 kilometrů dlouhý přesun džunglí plnou Japonců. Cesta zpět bude ještě delší a navíc povedou zástup vyčerpaných zajatců. Důležitou roli má v operaci sehrát osmdesátka povstalců, kteří Američanům zajistí tichý průchod vesnicemi.
Jdeme na to
Zatímco oči stráží poutá přelétávající letadlo, v pološeru se k nim ze všech stran tiše plíží Mucciho muži. Terén je rovný jako kulečníkový stůl a Japonci kvůli útěkům vězňů vysekali veškerou vegetaci v okruhu stovek metrů. Stačí tedy málo, jediný pohled, a operace se velmi nepříjemně zkomplikuje.
Vyčerpaní, ale na svobodě
Podplukovník Henry Mucci celou osvobozovací operaci vedl. Úspěšně
Přepad však mohou zhatit i samotní vězni. Filipínci se jim snažili dát vědět, ale zajatci dva chlapce házející za plot kamení se vzkazem ignorovali. Namísto toho sami zosnovali plán na útěk, který se má rozběhnout každou chvíli.
Najednou se však rozpoutá peklo. Nedaleký most přes řeku roztrhne exploze a na strážní věže se ze všech stran spouští déšť kulek. Zajatci v panice skáčou do odvodňovacích kanálů a latrín: už je to tady, začali nás masakrovat! Vězni totiž současné uniformy americké armády nepoznávají, takže někteří musejí být na svobodu vynášeni i násilím.
Mezitím se k táboru blíží japonské posily z protějšího břehu řeky. Most přes ni se nepodařilo odstřelit úplně a valí se přes něj lavina japonských pěšáků. Nedaleko je však pozice Filipínců, kteří budou po několik hodin s neuvěřitelným nasazením odrážet jednu vlnu útočníků za druhou.
V táboře samotném střelba mezitím utichá. Rangers pomáhají zesláblým a nemocným zajatcům přes rýžová pole a džunglí k dva kilometry vzdálenému srazišti, kde na ně čekají Filipínci s buvolími povozy. S každým krokem přestávají další zajatce nést nohy, povstalci proto po cestě nocí organizují další povozy. Až dosáhnou amerických linií, bude jejich průvod čítat více než stovku.
Do bezpečí dorazí zástup až další den ráno bez toho, aby potkal jediného Japonce. Část cesty je doprovází americké letouny, které zneškodní japonský konvoj, než se k Mucciho průvodu vůbec přiblíží. Nepříjemné zdržení způsobí jen komunističtí povstalci, kteří bojují proti Japoncům, ale také odmítají přítomnost Američanů. Mucci je "přesvědčí" hrozbou, že pokud jej nenechají projít, povolá nálet. Blafuje, kvůli porouchané vysílačce je už několik hodin bez rádiového spojení.
Pozapomenutí hrdinové
Za americkými liniemi už čekají nákladní auta, která ztrhané muže odvezou do bezpečí a k lékařské pomoci. Osvobození se nakonec dočká i Edwin Rose, hluchý britský voják, který útok zaspal. Když se ráno probudí a zjistí, že je tábor prázdný, s klidem Angličana se oholí a oblékne svoji starou uniformu. Rozvážným krokem se vydá po silnici z tábora, kde na něj narazí Filipínci a zavedou ho za americké linie.
Jen o několik dní později se přes tábor přesune fronta a Američané v něm najdou deníkové zápisky, básně či skici. Spolu se zachráněnými zajatci budou do Spojených států odvoláni i někteří z Rangers, aby objížděli zemi a přesvědčovali veřejnost k nákupu válečných dluhopisů. Setkají se s prezidentem Rooseveltem a objeví se na titulních stránkách novin a časopisů. Už brzo je však na nich vystřídají jatka na ostrově Iwo Jima a svržení atomových bomb.
