Velké oči, na čele kudrlinky jak amorek, chlapecký podlouhlý obličej s vystouplými lícními kostmi. Jako by už sama jeho tvář, britsky aristokratická, staromódní, zajímavá, ale spíš komplikovaně než prvoplánovitě krásná, a snad i trochu nadpozemská, avizovala, že sedmatřicetiletý Benedict Cumberbatch není všední hvězdou. Není takový ani v dalších ohledech.
Na muže, který vyvolává podobnou hysterii jako kdysi The Beatles, který sklízí tituly sexy muž roku a který byl zvolen dokonce sedmou nejvlivnější osobností světa, je nezvykle skromný, upřímný, kultivovaný a vyvážený, plný vybalancovaného nadhledu. Až to působí, jako by byl, přes všechny své protesty, hochem z dobré školy, který nechce nikoho zklamat a chce být se všemi zadobře, protože ho tak vychovali.
Mám dobrou školu, ale nejsem z vrchní třídy
Ostatně, tu dobrou školu má. Přímo skvělou. Jeho rodiče, herci, totiž dělali, co mohli, aby synek nešel v jejich kumštýřských šlépějích. Tvrdě vydělané peníze investovali do jeho vzdělání, nejprve chodil do školy v Notting Hill, což je velmi dobrá londýnská adresa, poté od třinácti do osmnácti do prominentní chlapecké Harrow School: školné 32 tisíc liber za rok, v dálce perspektiva výnosného advokátského povolání.
Teď, v době jeho slávy, se mu tehdejší krásné časy vracejí jako bumerang: No jo, bohatý mazánek z horní třídy s nejlepším vzděláním, to se to dobývá svět! "Zcela určitě patřím do střední třídy, určitě ne do horní. OK, možná do vrchní střední třídy," opakuje pedantsky vytrvale dokola. Politicky je nalevo, i když samozřejmě v mezích toho nejmírnějšího pokroku, takže se ho podobná třídní obvinění dotýkají. Rodiče museli brát všemožné role, aby měli na školné, vysvětluje.
Navzdory jejich úsilí však nebylo jejich přání ohledně synkovy dráhy vyslyšeno. Benedict se na Harrow kromě malování dostal i k divadlu a pod právnickou kariérou se zakymácelo křeslo. Když v posledním školním roce navzdory přísnému školnímu řádu objevil "trávu a holky a muziku" a trochu "zlenivěl", šance na plánovaný postup na Oxford či Cambridge vzaly za své. Místo toho nastoupil na šest měsíců do obchodu s kosmetikou – aby si vydělal na cestu do Tibetu, kde rok učil angličtinu a hledal vnitřní cestu, samozřejmě.
Když se vrátil, zamířil na o dost méně prestižní manchesterskou univerzitu. Ano, správně, pro vyváženost, po elitářské Harrow chtěl podle svých slov okusit něco sociálně pestřejšího. V mnohem uvolněnější školní atmosféře tam vystudoval – drama.
Co role, to úspěch
V roce 2010, kdy z něj první díly seriálu BBC o Sherlocku Holmesovi udělaly přes noc hvězdu, se psalo o tom, že udělal světově nejrychlejší hereckou kariéru, není to ale tak docela pravda. Jeho profesní úspěchy začaly mnohem dřív, hitem byla vlastně skoro každá jeho role, kterou měl před nervním, sociopatickým detektivním géniem.
Od roku 2001 hrál hlavní postavy v mnoha klasických dramatech ve slavných londýnských divadlech ("Jsi lepší, než jsem já kdy byl či budu," řekl mu poté, co ho viděl jako Salieriho v Amadeovi, dojatě jeho otec.) Hrál v Romeovi a Julii, Snu noci svatojánské, v Ibsenových dramatech, ve Frankensteinovi. Rychle si ale našel cestu i před kameru a režiséři jej zaznamenali jako extrémně pečlivého herce, který zkoumá své role do posledního kulturního a historického detailu: když měl ztvárnit britského státníka, nechal se po parlamentu provést politikovým životopiscem, před ztvárněním geniálního vědce Stephena Hawkinga si u fyzika vyžádal osobní audienci.
S Martinem Freemanem jako Holmes a Watson ve fenomenálním seriálu BBC
Pak přišel další intelektuál, excentrický Sherlock. Kvůli němu se učil hrát na housle, dal mu mystický nádech a lesk rockové hvězdy a hned během vysílání prvního dílu seriálu mu 25. července 2010 diváci zcela propadli. Podle listu The Times k tomu stačilo prvních dvacet minut pořadu - zažehly internetový požár šílenství do Cumberbatche. Na premiéru druhé řady čekali fanoušci v Londýně v dlouhých frontách v zimě, a když přijala hlavní hvězda, ječeli. V Japonsku ho na letišti vítaly stovky fanynek, v Číně se stal miláčkem homosexuální komunity, která po svém rozvádí specifickou interpretaci jeho vztahu s Watsonem. Doma v Londýně se stal obětí cyberstalkingu. ("Bylo velmi zvláštní číst na Twitteru příspěvky o tom, co dělám, ve chvíli, kdy to právě dělám," komentoval aktivity jednoho ze svých sousedů.)
Natáčel s Meryl Streepovou a Julií Robertsovou, potkává se s Madonnou, George Clooneym či Davidem Beckhamem. Dostalo se mu nominací na Zlatý glóbus či ceny Emmy a BAFTA. Stal se britským gentlemanem, který si podmanil Hollywood – a Hollywood to dokonce přiznává.
Unesen v AfriceZ jeho života, vyjmeme-li z něj profesní trajektorii, vynikají dva momenty. Tím prvním je africké drama. Došlo k němu v roce 2004, kdy jemu a kolegům při návratu z natáčení seriálu Až na konec světa praskla na předměstí Durbanu pneumatika a následně byli uneseni ozbrojenými kriminálníky. Vypadalo to, že bude zavražděn. Když ležel v autě se svázanýma rukama, zněl mu prý v hlavě protivně donekonečna song od Radiohead a mozek pracoval ve vyšinutých obrátkách: litoval, že neumí morseovku, aby se mohl se zajatými přáteli dorozumívat ťukáním prsty. Kromě toho v jeho životopisu vyniká jeho vztah s herečkou Olivií Pouletovou, potkali se v roce 1999 a žili spolu plných dvanáct let. Jeho následný vztah s módní designérkou Anne Jamesovou vydržel jen rok, momentálně je božský Benedict nezadaný, k nespokojenosti osmasedmdesátileté maminky, která by si prý přála svatbu a vnuky. |
Mistr vyváženosti
Při tom všem ale zůstává – chlapecký. Slušňácky chlapecký. Asi nejvýraznější věc, kterou si na něm všimnete: nikoho ničím neurazí. Co mu vytknout? Přiznává, že má privilegium luxusu, ale ví, co je to plýtvání. A co je to sociální účast: "Mám se velmi dobře ve velmi zlých časech. Když vidíte své spolužáky z divadelní školy, nechcete o tom mluvit, protože máte vnitřní pocit viny." K vlastní slávě zachovává nevěřící odstup. "Je to absurdní," komentoval, že v anketě Time Magazine o nejvlivnější osobnost za sebou nechal britského premiéra Camerona či amerického prezidenta Obamu, a vyjmenoval profese, které si podle něj uznání zaslouží: doktoři, učitelé, porodní asistentky, rodiče.
"Běžte do Egypta, tam můžete vyfotit něco skutečně důležitého," vzkázal jednou bulvárním fotografům, a ačkoli uznává, že to, že je vnímám jako sexuální symbol, mu ve filmovém průmyslu pomáhá, reakce fanynek ale považuje za hysterické. A je s odkazem na feminismus rozladěn z toho, že název internetové komunity jeho příznivkyň v sobě spojuje jeho příjmení se slovem "bitch", což je běhna či děvka ("Cumberbitches"). A že je žádaným sexy symbolem? I to je pro pokorného hocha absurdní. "Myslím, že vypadám divně."
Nikoho neurazí ani jeho politika. Je proti úsporným opatřením, speciálně v kultuře (Vedou k elitářství, nechci hrát jen pro synky a dcery konzervativců, odtušil), promluví na odborové manifestaci proti škrtům, pochoduje na pokojné protiválečné demonstraci, je na straně pracujících a chudých, ale pro výbuchy jejich vzteku má jen zdrcené, zatrpklé nepochopení liberála. V účastnících nepokojů v Londýně v roce 2011 viděl pouze nevděčné spratky, i když přiznával: "Je pro mě těžké o tom mluvit, protože pocházím z neuvěřitelně privilegovaného prostředí, takže hned jak otevřu ústa, ozve se: Co ty o tom víš? A bude to pravda."
Cumberbatch jako Julian Assange
Trochu obojetnická jsou i jeho vyjádření k tématu svého filmu Fifth Estate. V něm hraje zakladatele WikiLeaks Juliana Assange, dodejme přitom, že proti jeho vůli. Assange totiž Cumberbatche varoval, že film staví na knihách, které projekt karikují, a že se herec stává žoldáckou zbraní, která jej má popravit. Dopis Cumberbatchovi přišel den před začátkem natáčení a umělec nezastíral, že nesouhlas a protest od osoby, kterou měl ztvárnit, jej vystavil silnému tlaku. Nakonec Assangeovi předestřel své argumenty a roli si nechal. Vycházel z pečlivého čtení mnoha životopisů hackerského krále a trval na tom, že film jej nemá soudit, ale představit jako mnohorozměrnou osobnost. Prý i díky němu je mnohem plastičtější – a k Assangeovi shovívavější.
Jeho příběhem je herec fascinován, ačkoli jeho vlastní úvahy zůstávají, tak jak to u něj bývá, přemýšlivě, ale možná i obezřetně široce rozkročeny oběma směry. "Opravdu nám rozklad občanských svobod zajistí vítězství ve válce proti terorismu?" ptala se cedule, kterou držel před fanoušky, zatímco sledovali natáčení závěru Sherlocka Holmese v Londýně. Jenže když masové špiclování státních agentur zachraňuje životy, jak můžeme říci, že je to méně důležité než občanské svobody? Váhá v jednom z rozhovor: "Když jste mrtví, žádné občanské svobody nemáte. Není pokrytecké říkat, že my bychom měli vědět vše o vládě, ale vláda o nás nemůže vědět nic?"
A zatímco na lidské rovině sympatizuje s Chelseou Manningovou, která ještě jako voják Bradley vynesla citlivé údaje amerického státu, souhlasí s tím, že by měla shnít ve vězení.
Rozhovory s ním jsou pro novináře velkou šancí – přemýšlivé, upřímné, emotivní, ale bez patosu, zato se sebeironií. Role intelektuálů, od Hawkinse po Holmese, mu nepadnou náhodou. Sám je intelektuál. Dizertační práci psal o tom, jak je navzdory pestrosti témat v díle Stanleye Kubricka přítomen jednotný světonázor. Přitahuje jej transcendentno a přinejmenším filozoficky se považuje za buddhistu. A jako by měl potvrdit jistou auru staromódnosti, která kolem něj vlaje, přiznává, že miluje knihy, ale pohrdá internetem.
Jako by se však chtěl vyhnout obvinění z jednostrannosti i v tomhle ohledu, říká, že by se nebránil z rolí, při nichž je mozek důležitější než zbytek těla, vyklouznout. "Rád bych změnil své tělo ve válečný stroj," smál se při jednom z interview, "chci běhat po poušti a střílet mimozemšťany!" Nakonec, mezi jeho záliby patří extrémní sporty jako parašutismus či potápění. Kalokagathia, amen.
