První misí, které se zúčastnil, byl tříměsíční pobyt na nizozemské základně ISAF (International Security Assistance Force) v Uruzgánu. "Kaplani různých církví dělají jakýsi ‚pořadník‘, kdo pojede, a když armáda požádá o kaplanské místo, dotyčný je poslán,“ vysvětluje. „Trošku se snažíme, aby kaplan jel se svojí jednotkou, pokud je to možné. Mise je obrovský přínos. Kaplan tam ‚své‘ vojáky pozná, mají spoustu času si vyprávět. Trávíme spolu 24 hodin, 7 dní v týdnu. Člověk tam nemá kam utéct, nemá soukromí a to přinese prožitky a intenzivní vztahy, které mohou vydržet léta."
Kapitán Jiří Zedníček
|
Na jeho první misi vojáci hlídali poslední údolí v horách, jakousi bránu, kudy se pašují zbraně a drogy na sever do Kábulu. Čtyři sta lidí tam žilo v ohradě 300 na 300 metrů. Údolí bylo úrodné, místní lidé na prašné, kamenité půdě po celé generace tvrdě vydobývají tenkou vrstvu úrodného humusu, kterou zavlažují udržovanými kanály. Jsou díky pěstování rýže relativně bohatí, mají co ztratit, a proto se sami snaží chránit se proti Talibanu. Nizozemští vojáci s nimi navázali spolupráci. „Za tři měsíce se podařilo zabránit třem sebevražedným útokům, jednu vestu jsme našli v příkopu 500 metrů od brány. Někdo ztratil odvahu," říká.
Na této misi se nebojovalo mimo jiné proto, že probíhala v zimním období. Druhá mise, které se Jiří zúčastnil, trvala šest měsíců a jejím stanovištěm bylo kábulské mezinárodní letiště Kaia North. To už byla příležitost prověřit vlastní síly. "Na prvním místě se samozřejmě člověk pozoruje, jak zvládá ponorkovou nemoc, vztahy, schopnost nadhledu nad sebou samým. Jako kaplan bych měl být ten, kdo to zvládne a dodává podporu. Fyzicky bych potřeboval víc cvičit, psychicky jsem něco zvládal líp, něco hůř. Vždycky si s někým člověk sedne a s někým ne. Pro kaplana je důležité, aby se nebavil jenom s těmi, kdo jsou mu příjemní," líčí své poslání.
O víře jen těm, kdo si o ni řeknou
Práce kaplanů v armádě má duchovní heslo "Služba přítomnosti", které naznačuje, že nejde ani tak o náboženské vzdělávání jako o psychickou pomoc a podporu tady a teď, v dané chvíli, situaci a prostředí. Člověk je na misi vytržen ze svého běžného života a je více nucen zabývat se myšlenkami, jimiž by se doma nezabýval. V tu chvíli musí kaplan podle svých slov naslouchat, pomáhat a nabídnout svůj pohled na svět a na život. O víře ale nepřesvědčuje. „Nekřtím, o víře mluvím, pouze jsem-li tázán. Jsem v sekulárním prostředí, nejde tady používat církevní jazyk. Ta služba je o důvěře," zdůrazňuje.
Jiří Zedníček má za sebou dvě vojenské mise v Afghánistánu.
Na konferenci v Anglii se setkal s mladou kaplankou, která si pochvalovala, že "v misi pokřtí nejvíce lidí". Pro Jiřího je to zneužití situace, kdy je voják ve stresu. Navíc křtem na sebe voják bere závazek začlenění se do určité komunity a ten by nemusel po návratu domů dodržet, neboť jeho naléhavost by pominula. "Svým způsobem misii dělám prostě tím, že v armádě a v misi s vojáky jsem. To ani nejde jinak. Moje přítomnost je prvkem, který budí pozornost, kritiku a zájem. Ale je to misie v podobě podpory, osvěty a setkávání," říká.
Rozhovor v KábuluS Jiřím Zedníčkem jsme před dvěma lety mluvili přímo na misi v Afghánistánu. |
Na nedělní bohoslužby do amerického komunitního centra chodí i lidé, kteří by jinak do kostela doma nešli. "Když se sejdou lidé věřící, nevěřící, katolíci, evangelíci, je to hodně příjemné. Pro kázání vybírám základní témata, na kterých se krásně ukazuje povaha Ježíšovy zvěsti."
Důležitým posláním kaplana je zprostředkovat komunikaci a řešit nepříjemné situace. Prubířským kamenem bývá, je-li potřeba říct něco nepříjemného veliteli. „Kaplan v armádě není proto, aby udělal kariéru, nikam dál nepovýší. Takže by měl mít schopnost jít do problematické situace, říct věci, které by prostý voják neřekl, protože nechce přijít o kariéru,“ objasňuje. „Kaplan by měl být vztahově i kariérně nezávislý. Platí to doma a na misi je to ještě intenzivnější. Podle toho vnitřně hodnotím, jestli člověk obstál, nebo ne."
Afghánistán, svět sám pro sebe
V Afghánistánu měl dost času, aby si všiml charakteru místní společnosti. "Afghánistán je od nás opravdu velmi vzdálený, kulturně, geograficky, mentálně. Vždy to bylo strategické území, o které se válčilo, ale místní rozsáhlé hory jsou nedobytné. Když nad nimi letíš, vidíš tisíce údolí. Kdyby se tam schovalo dvě stě tisíc bojovníků, nikdo je nenajde,“ popisuje. Dověděl se, že vesnice v jednotlivých údolích v čele s rodovými staršími mají mezi sebou staleté nevyřešené spory. Feudální předáci v údolích tradičně fungovali na základě kmenových smluv, po vládě Talibanu je však země rozbitá.
Stresových situací by se pro náboženské účely nemělo zneužívat, říká vojenský kaplan.
Lidé čelí nehostinným přírodním podmínkám, v hornaté zemi je přesně vidět hranice, kde končí poslední zavlažovací kanál a začíná pustina. „Obyvatelé nejsou líní, pracují svým tempem a způsobem, pro nás možná primitivním. Políčka jsou obehnaná zdí, aby jim vzácnou hlínu neodnášel neustálý vítr," líčí místní poměry.
"Člověk se diví, že tam vůbec kdysi byly rozvinuté islámské kultury. To je potřeba ocenit. Islám je jiný vesmír, věřící v něm mají svoje pravidla a v jejich rámci jsou schopni fungovat. Oni nás nepotřebují, mají svoje příběhy, které jsou samozřejmě vítězné. Naše miniaturní Evropa je pro ně okrajem civilizace, i když je nakonec převálcovala."
Galerie NEMedailon Jiřího Zedníčka vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
Jiřího Zedníčka trápí osud tamních křesťanů. Před americkou invazí tam žilo asi deset procent obyvatelstva křesťanského vyznání. Teď jsou to podle odhadů čtyři procenta. Křesťané žili i v Sýrii a severní Africe, byly tam staré křesťanské komunity, které v oblasti kontinuálně žily mnohdy od třetího století, třeba nestoriáni nebo chalcedonské církve. „Mnoho z nich nyní uprchlo do USA, kde dostali azyl, ale Evropská unie jako by byla nemístně politicky korektní, a aby nebyla nařčena, že jim nadržuje, nijak se v jejich ochraně neangažuje," kritizuje Evropu Zedníček.
Misie jako inspirace
Začátky práce kaplanů v armádě byly prý rozpačité, byli spíše trpěni. Když začínal Jiří Zedníček, přístup vojáků se už měnil, ale i tak si první rok leccos vyslechl. Pak došlo k tragické události, kdy se zabili dva vojáci v autě. Jiří Zedníček jim organizoval pohřeb, přišel tak do kontaktu s celým velením a s vojáky z útvarů. Všichni byli vděční, že je tam v tu chvíli někdo, kdo zařizuje tak citlivou věc. To mu otevřelo dveře. Dnes už jsou prý kaplani respektováni, předsudky v průběhu času odpadly.
Jiří naše představy o křesťanských farářích příliš nenaplňuje. Zažil, že duchovní službou může být v kritické situaci rozhovor o pocitech a obavách, o blízkých doma, o názorech na svět a názorech na denní události. Stane se, že rozhovor se dotkne hlubokých lidských témat, smyslu života i postoje ke smrti. Stane se, že doprovází domů mrtvé, či těžce zraněné. Ani v takové chvíli Jiří náboženské postoje nepředkládá, pokud není přímo vyzván. "Nesnažíme se získat nové věřící," říká. Nepochybně právě úcta k jedinečnosti světonázoru bližních, ať je jakýkoliv, je budoucností náboženského dialogu. Z tradiční misie se stává věc inspirace a respektu.
