V moci ďábla
Děj hororu režiséra Scotta Derricksona z roku 2005 se odehrává v Americe, vychází ale z příběhu, jež vyděsil v polovině sedmdesátých let Německo. Jeho tragickou protagonistkou byla Anneliese Michelová, nábožensky založená dívka ze silně věřící rodiny, kterou v šestnácti začaly postihovat deprese, stavy apatie či naopak záchvaty hyperaktivity, při nichž ze sebe strhávala šaty, mluvila sprostě a napadala sebe i ostatní. Na žádosti rodičů k ní církev vyslala dva vymítače ďábla: ve dvacátém století tak dívka začala být "ošetřována" podle pravidel Rituale Romanum, sepsaných v roce 1614.
Během jednoho roku na ní bylo vykonáno přes sedmdesát exorcistických seancí, některé trvaly i čtyři hodiny a Anneliese během nich vyla, kopala kolem sebe, házela sebou, až si vytloukla zuby. V létě roku 1976 zemřela. Jako příčinu tragického konce lékaři určili podvýživu a dehydrataci a z její smrti obvinili exorcisty a rodiče. Obžalovaní nakonec od soudu odešli s podmínkou.
Poslechněte si audiozáznam: takhle vypadalo vymítání ďábla z těla Anneliese.
Soudním procesem je rámován i Derricksonův film, v němž vymítače zastupuje ateistická právnička, aby byl kontrast s nadpřirozenými momenty a exorcistovou vírou podtržen.
V zajetí démonů
Předlohou pro horor Jamese Wana z roku 2013 byla práce démonologů Lorraine Warrenové a jejího muže Eda. Vyšetřovali více než deset tisíc paranormálních jevů a případ rodiny Perronových v Harrisville na Rhode Island byl jedním z jejich nejtěžších. Údajně v něm obyvatele trýznila čarodějnice z devatenáctého století. Měla dokonce i jméno – Bathsbeba Shermanová. Rodinu Perronových děsila temnými zvuky, obrazy duchů i tím, že se jim zjevovala ona sama.
Lorraine Warrenová dělala výrobcům filmu konzultantku a dokonce si v něm zahrála ve vedlejší roli. Tony Spera, ředitel Newyorské společnosti pro psychický výzkum, uvedl, že dramatické události z roku 1971 film zaznamenává věrohodně. "Snímek zachycuje skutečné události, které rodiny traumatizovaly, velmi věrně," prohlásil.
Hrůza v Connecticutu
Warrenovi se angažovali i v dalším z příběhů, který se otiskl na filmové plátno. Odehrával se v Southingtonu v americkém Connecticutu. Do budovy bývalé márnice se tam v roce 1986 přestěhovala rodina Snedekerových se třemi syny a dcerkou. Brzy je začali děsit duchové, a nešlo jen o optické a zvukové výstrahy, oba manžele prý duchové dokonce znásilnili. Teror měl trvat dva roky, poté se do domu na devět týdnů nastěhovali "odborníci na démony".
K událostem odkazuje snímek Petera Cornwella z roku 2009, sama Lorraine Warrenová má však ke zpracování výhrady. Podle ní se pravdy příliš nedrží a mnohé jevy, které zachycuje, jako například škrábání na zdi, se v domě nikdy neodehrávaly. "Film se k našemu skutečnému šetření vztahuje jen velmi, velmi volně," uvedla.
Ještě příkřejší byla pozdější majitelka domu Susan Trotta-Smithová. "Je to jen hollywoodské bláznění," řekla, "v domě bydlíme deset let. Je to nádherný dům."
Horor v Amityville
Do bohatého archivu manželů Warrenových filmaři sahali často a další, amitywillský případ byl zfilmován nejednou. Poprvé se ho chopil v roce 1979 Stuart Rosenberg. I tady jde o dům s prokletím, manželé Lutzovi se totiž v roce 1975 nastěhovali do domu, v němž třináct měsíců předtím pozabíjel Ronald DeFeo svou matku, otce, dva bratry a dvě sestry.
Manželé Lutzovi. Adresa 112 Ocean Avenue v Amityville pro ně nebyl dobrou adresou. Dnes má však dům spokojené obyvatele.
Prokletý dům: tady se odehrávalo šílenství rodiny Lutzových.
Tragédie se podle Lutzových do stěn domu vepsala, rodinu pronásledovaly sny o hromadné vraždě, viděla démony, v suterénu budovy objevila malý, rudě vymalovaný pokojík, kam jejich pes odmítal strachem vstoupit. Pětiletá dcerka Lutzových začala komunikovat s imaginárním kamarádem Jodiem, jehož popisovala jako prase se žhnoucíma rudýma očkama. A nejen to, prokletí domu se projevovalo mnoha dalšími způsoby: manželka se panu Lutzovi měnila před očima v seschlou a bezzubou stařenu, po zdech v hale stékal sliz, neznámá síla ničila dveře a okna.
Lutzovi dům opustili v lednu 1976. Amityvillské události se dočkaly mnoha filmových zpracování, což adrese příliš neprospělo. Přesto však dům nebyl zbourán, prošel rekonstrukcí a následné obyvatele démoni neruší.
Dívka odvedle
O démonech z Rhode Islandu, Connectitutu a Amityville byli přesvědčeni především obyvatelé zmíněných domů a démonologové, horor Dívka odvedle však vychází z děsivých událostí, které se skutečně staly. Neuvěřitelný příběh o dívce, kterou umučila její teta spolu se svými dětmi a jejich kamarády z ulice, opravdu měl svůj smutný předobraz: byl jím osud Sylvie Marie Likensové, kterou rodiče svěřili do rukou její tety Gertrudy Baniszewské.
Vychrtlá stařena trpící panickými záchvaty a depresemi děvče terorizovala a k mučení se brzy přidali její děti a jejich kamarádi. Teta a patnáctiletý Richard Hobbs jí jehlou vyškrábali na břicho nápis "Jsem prostitutka a jsem na to pyšná", Hobbs a desetiletá dcera Baniszewské dívce na hrudník vypalovali rozžhaveným pohrabáčem písmeno "S". V říjnu roku 1965 Sylvia zemřela na krvácení do mozku, šok a podvýživu. Její příběh zachytil v roce 2007 režisér Gregory Wilson.
Vymítač ďábla
A exorcismus ještě jednou. I kultovní horor Vymítač ďábla z roku 1973 režiséra Williama Friedkina měl předlohu. Byl jí osud anonymního chlapce, o němž prameny mluví jako o Rolandu Doeovi či Robbiem Mannheimovi. Narodil se zhruba v roce 1936 a po třináctém roce jeho života se s ním údajně začaly dít velmi podivné věci: v jeho přítomnosti se hýbal nábytek a na stěně se neposedně kýval Ježíšův obraz, ozývaly se zvláštní zvuky. Chlapec podstoupil desítky vymítání, při jednom rozpáral exorcistovi ruku od paže po zápěstí, při jiném se mu prý na těle objevovala slova "zlo" a "peklo".
Exorcismus podle filmařů: takhle se vymítá v legendárním hororu.
Na rozdíl od německého případu měla mít kauza anonymního amerického hocha šťastný konec, hoch se po exorcistických seancích vrátil k normálnímu životu.
Texaský masakr motorovou pilou
Parta přátel, odlehlá usedlost, rodina psychopatických milovníků lidského masa a motorová pila. I tenhle vykloubený scénář odkazuje na skutečný případ Edwarda Geina. Narodil se v roce 1906 a byl obětí otce alkoholika a matky fanatické luteránky, která mu kázala o tom, jak je svět zkažený, jak jsou dívky nástrojem zla, a trestala jej, když si našel mezi vrstevníky kamarády.
Edward Gein byl obětí své matky.
Policista prohledává Geinův příbytek.
Geinovu kauzu však masakrální film připomíná jen "zájmem" o lidská těla. Zatímco ve filmu se páchá zlo motorovou pilou a krev stříká proudem, Geinův případ rozehrávaly subtilnější psychické prvky. Po smrti své matky, osoby, na níž byl těžce závislý, plánoval podstoupit operaci, aby se svou matkou stal on sám. Nakonec dělal výpravy na hřbitov, kde vykrádal hroby, odnášel si domů mrtvoly žen, aby se strojil do jejich kůže. Policie mu prokázala též vraždu majitelky místního obchodu a podezírala jej z kanibalismu. I když mu nakonec nebyl prokázán, inspiroval Gein krvavý film Texaský masakr motorovou pilou režiséra Tobeho Hoopera z roku 1974. Ovšem nejen ten, Geinův patologický vztah s matkou se podepsal například i na postavě Normana Batese ve filmu Psycho.
Sežráni zaživa
Tobe Hooper je podepsán i pod posledním snímkem našeho výčtu. Horor Sežráni zaživa natočil tři roky po motorovém a kanibalském masakru a nechal se volně inspirovat případem Joe Balla, z něhož lidová tvořivost udělala "Aligátořího muže" či "Elmendorfského řezníka".
V texaském Elmendorfu provozoval restauraci a jako atrakci měl pro své hosty vedle objektu bazén s aligátory. Před zraky návštěvníků podniku krmil pětici miláčků živými psy a kočkami, poté, co mu úřady prokázaly spáchání dvou vražd, si však začali sousedé domýšlet, že krokodýli nejedli jen zvířecí maso. Odtud pochází Hooperova inspirace, byť vyšetřovatelé Ballovi neprokázali ani víc vražd, ani že by se těl zbavoval s pomocí aligátorů.
