Dnes v půl dvanácté se v Paříži stalo něco, co nám všem v kancelářích na La Défense nad péefkama, které si tu Francouzi posílají ještě celý leden, docházelo velmi pomalu. Asi jako 11. září, kdy měl člověk pocit, že se dívá na nějaký špatný film s tím rozdílem, že se to stalo o pár čtvrtí dál...
Nemohu říct, že bych cítila nějaké velké překvapení nebo že by se strhla vlna nenávisti a nadávek, spíše zavládl všude obrovský smutek a rozhořčení a hlavně ta neskutečná vlna solidarity, která se okamžité spustila v médiích a na sociálních sítích. Heslo „Je suis Charlie“ v černém rámečku se postupně objevilo úplně všude, včetně veřejných světelných tabulí, které si lidé v tichosti a zamyšlení fotili.
Uvědomila jsem si, jak i přes častou kritiku Charlie Hebdo (že překračuje hranice s kritikou náboženství, že Wolinského kresby, který je jednou z obětí útoku, jsou až příliš nahaté...), tihle novináři byli součástí života Francouzů a symbolem jejich velké pýchy - svobody slova a tisku.
Okamžitě se začaly svolávat spontánní setkání, už ve tři odpoledne kolovala mapka s víc než stovkou manifestací po celé Francii. V Paříži se už před sedmou nedalo na náměstí Republiky hnout, za těch skoro deset let, kdy tu žiji, jsem něco takového ještě nezažila. Tichá, důstojná, vážná a smutná revoluce. Místo vlajek balonky, které stoupaly k nebi za duše novinářů.
Musím říct, že jsem na ně dnes byla pyšná, na tu jejich schopnost se semknout a dát najevo svůj názor, nenechat se zlomit. A také pyšná na to, že se na protest proti tomu, co se stalo, sešlo víc lidí, než na finále fotbalu.
Celá Francie je dnes Charlie.
Teroristé zaútočili na pařížské noviny, zabili 12 lidí:
