Bůh lásky, psalo se o něm, ale redaktor listu The Guardian ho viděl trochu jinak: spíše možná Diktátor lásky. Narážel na to, že Roussosovy napudrované měkounké písně šířící nejčistší city byly pro mnohé zkrátka otravné svou přeslazeností a všudypřítomností.
Přídomky, které fasoval od svých stoupenců a novinářů, se vůbec lišily: Fenomén Roussos, sexuální symbol, Kaftanový král, ale také Kříženec Mickey Mouse a Mobby Dicka, Velký piskloun, Roztomilý mrož. Velmi nepěkné bylo i přízvisko Zpívající stan, které odkazovalo na jeho hábity napnuté gigantickým břichem. Jednu dobu vážil sto padesát kilogramů. Redaktor The Guardian byl shovívavější, i když se i za jeho slovy skrývá nejspíš něco ironie. Když na pódiu tančí, vypadá jako roztomilý strýc na svatební pijatice, je nemožné ho nemít rád a je to naprosto unikátní, napsal.
Nikdo mu však nemohl upřít, že svůj nástup uměl načasovat. A že byl připravený. Uměl sedm jazyků, mluvil a zpíval španělsky, německy, francouzsky, italsky, stejně jako arabsky, řecky a anglicky, i proto ovládl hudební trh od Velké Británie přes Rusko po Střední Asii a Japonsko. A kromě zpívání uměl hrát na basu, kytaru, trumpetu, varhany a řecký strunný nástroj bouzouki. A popřít se nedá ani to, že po celém světě prodal více než šedesát milionů alb.
Mám hlas. Hlas s velkým H
Narodil se v roce 1946 v rodině řeckého architekta a herečky a tanečnice s egyptskými a italskými kořeny v egyptské Alexandrii, kde tehdy žila početná řecká komunita. Ještě v Egyptě začal chodit zpívat do chrámového sboru řecké ortodoxní církve, politické klima mu však příliš času na rozvoj talentu nedalo. Do čela země nastoupil generál Násir a řecká komunita před turbulentními poměry ze země prchla, zatímco její majetky režim znárodnil.
Rodina Roussosových se stejně jako mnohé další ocitla v Řecku. A bez prostředků, proto musel do rodinného rozpočtu, hned jak to šlo, přispívat i Demis: zíval songy jako House of the Rising Sun po klubech pro turisty. Doba mu přála, řecký cestovní průmysl se totiž nadechoval a nasával zahraniční návštěvníky plnými hrstmi.
Ale jen u zpívání cizích hitů skončit nechtěl, toužil po vlastní tvorbě a tu mu umožnila kapela nazvaná bez zátěže skromnosti The Idols. Ale hlavně skupina Aphrodite´s Child, s níž zaklepal na brány hudebního nebe poprvé. Vznikla v roce 1967, hrála progresivní rock a sešel se v ní s pionýrem syntetických udělátek Vangelisem.
Potom zasáhla politika do Roussosova života podruhé: armádní puč v roce 1967 muzikantům zatopil pod nohama a oni se rozhodli najít lepší podmínky v Anglii. V Doveru jim však země svobody ukázala červenou, proto se otočili a vsadili na Francii. Když tam v roce 1968 zuřilo dělnicko-studentské povstání, vydali Aphrodite´s Child skladbu Rain and Tears (Déšť a slzy), jejíž název odkazoval na ulice prostoupené slzným plynem z policejních granátů. Pravda, s vydáním museli posečkat, protože z prvních sezení ve studiu sešlo kvůli generální stávce, ale skladby se prodalo přes milion kusů a pronikla i do nejprodávanější čtyřicítky v Británii.
Velké hityForever and Ever, Happy to be on an Island in the Sun, Goodbye My Love, Goodbye, Someday Somewhere, Lovely Lady of Arcadia, My Friend the Wind |
Na to, než vezme ztečí i ostrovy, si však Roussos musel chvíli počkat. Předtím se, to bylo v roce 1971, kapela rozpadla, protože Roussos a Vangelis se vydávali každý jiným směrem. Vangelis se bude držet progresivní elektroniky a ambientu a složí hudbu například k filmu Blade Runner, Roussos vsadí na jakýsi etnopop, který se během let jeho dráhy později vyvinul v to, co budou lidé z jeho public relations označovat jako „byzantinské žalmy a zpěvy muezzínů z mešit“. Později bude vstřebávat dokonce i africké a balkánské motivy.
Hlas mu zůstal stejný: ultravysoký tenor. Byl na něj pyšný a neskrýval to. „Já mám hlas. Hlas s velkým H. Ten hlas. Zaručuji vám, že mám hlas, jako nemá nikdo jiný na světě,“ řekl v roce 1976 Melody Makeru. „Není to ten nejlepší hlas na světě, ale je jedinečný.“
Pod kaftanem jsem býval naostro. Samozřejmě
Když o něm v roce 1974 natočila BBC snímek Fenomén Roussos, ukázalo se, že to je jasnovidecký název. O rok později vtrhl na ostrovy se svým prvním hitem, který dosáhl na pátou příčku hudebních žebříčků, a další hity následovaly. Jeden za druhým. Všechno, co natočil, byla trefa. Ještě téhož roku měl pět alb mezi deseti nejprodávanějšími nahrávkami. Všechny najednou, ve stejný čas. Vedl přitom jak v kategorii singlů, tak alb. V témže roce ho Guinessova kniha rekordů vyhlásila nejlepším mužským umělcem, dostal cenu i za nejlepší singl a nejlepší album. „Já a ABBA jsme všechno vymetli,“ smál se, když na to vzpomínal. V roce 1976 pak dobyl přední místo svým totálním hitem Forever and Ever.
Ani to podle něj nebylo náhodou, při načasování mu přálo štěstí podruhé. „Britové v té době začali jezdit na prázdniny do Řecka a Španělska. Moje hudba přišla v pravý čas. Byla to romantická hudba ze Středomoří,“ vysvětloval si úspěch. A dodával, že byl předvojem: „Další umělci ze Středomoří, Julio Iglesias a Nana Mouskouri, ti přišli až po mně, ti mě jen následovali.“
Jeho publikum mělo specifické složení, stal se magnetem pro ženy středního věku. Šílely. Jeho exotická image, temný pohled, havraní vlasy a především jeho balady v nich vyvolávaly hysterii. A taky ony kaftany. Později tvrdil, že se mu ctitelky v prvních řadách snažily hábit nadzdvihnout, aby zjistily, zda nosí spodní prádlo. Samozřejmě dodával, že ho nemíval. Tvrdil však, že se nikdy nepovažoval za boha sexu, jak se o něm psalo, a že groupies nebyly nikdy jeho šálek kávy. „Nikdy jsem je neměl rád, dávám přednost dobré, skutečné ženě,“ uvedl.
I pro teroristy se zpívá
Postupem času jeho aura přirozeně trochu vybledla. Kritici jej neúnavně označovali za výrobce sladkobolných kýčů a parodie na něj se dostala i do televize. Nerozházelo ho to, bral to jako důkaz, že něco znamená. A zpíval do konce života, objížděl svět, často vystupoval v kostelech. Moje písně jsou pořád o lásce, ale té všeobecné, ne k ženě, říkal.
Výrazně se světu připomněl ještě dvakrát, i když to bylo mimo hudební pole. Nejprve na začátku osmdesátých let, kdy během deseti měsíců zhubl ze sto padesáti na sto kilogramů a napsal o tom knihu, které se prodalo kolem milionu.
A podruhé, když v roce 1985 unesli šíitští teroristé z libanonského Hizbaláhu letadlo, na jehož palubě byl i Roussos. Pustili ho, pravděpodobně v rámci dohody s řeckou vládou, která držela jednoho z účastníků únosu. Senzaci nevzbudila jen zpěvákova přítomnost v letadle, ale hlavně jeho slova.
„Milí, velmi milí lidé, tak milí, že to ani nemohu vylíčit,“ prohlásil na adresu únosců s tím, že s nimi zažil opravdu skvělé chvíle: „Dokonce mi dali i dort k narozeninám.“ A dodal, že když jej požádali, aby jim zazpíval, nenašel důvod, proč to neudělal. Později svá slova popíral, jak to šlo, zpráva ovšem vyšla v prestižní agentuře Reuters, jejíž věrohodnost se zpochybňuje jen těžko.
Ani tato situace ho přitom neušetřila jízlivostí. „Takže teroristé neušli trestu,“ komentoval umělcovu produkci pro teroristy pobaveně The Guardian.
Velký mystik: dříve jsem byl kněz i rabín
Pokud se ocitl mimo hudební terén, překvapoval ostatně Roussos častěji. Měl například za to, že má za sebou minulé životy. V jednom byl prý kazatelem ve starověkém Egyptě, ale též židovským rabínem, to na konci předminulého století. Jak to věděl? Ze zkoumání své aury.
Byl oddaným stoupencem řecké ortodoxní víry, ale ortodoxním sektářem ne: „Jsem velmi otevřený. Mám velký respekt pro židovský Talmud, protože jsem ho četl, a četl jsem i Korán.“ Byl posedlý tématem čísla 666, které Kniha zjevení spojuje se Zjevením bestie, jedno z alb Aphrodite´s Child ostatně nese 666 v názvu. Vysvětloval to tím, že chcete-li bojovat proti nepříteli, musíte ho poznat: „A mým nepřítelem bestie samozřejmě je, stejně jako by měla být nepřítelem každého rozumného člověka.“
A podivín v kaftanu rozhodně netrpěl přílišnou skromností. Jsem speciální, namítal, když se mu posmívali, že je pouhý zpěváček sentimentálních písní pro paničky. „Já nejsem Tom Jones! Ani Engelbert Humperdinck nebo Frank Sinatra. Je velmi, velmi jednoduché poznat, co jsou tito lidé zač, jejich image je určitá,“ řekl v jednom rozhovoru. „Já jsem mnohem, mnohem hlubší člověk. Jenže… nechci zjistit, co to je, protože kdybych odhalil, proč je ve mně všechna ta tajemná záhada, Demis Roussos by přestal existovat!“
Neváhal se vyjádřit k politice (celá světová ekonomika byla podle něj organizována tak, aby bohaté státy odíraly chudé) a leckdy se dopustil trefných postřehů. „V šedesátých a sedmdesátých letech byla technologie ve službách talentu, dnes je to naopak,“ vysvětloval, proč byla stará éra hudebně mnohem zajímavější.
A byl si jistý, že k tomu přispěl. „Nikdo nemůže popřít, že jsem na hudbě tohoto století nechal otisk,“ prohlásil v roce 1999 muž, jemuž se kritici často pošklebovali. „I kdybych zítra zemřel, nechá tady Demis Roussos svou obchodní značku, něco, co nebude možné zapomenout.“
