První, co leckoho v souvislosti s parkourem napadne, je strach. Překonávat ho asi musíte dnes a denně. Máte na to metodiku?
Ano, nezdoláváme ho běžným způsobem, že bychom se na skok, jehož se bojíme, nahecovali a prostě skočili. Snažíme se k výsledku dospět evolucí pohybu. Ta spočívá v tom, že začínáme na malých překážkách nízko u země a postupným tréninkem se vypracováváme k větším a náročnějším skokům. V praxi to znamená, že jakmile skočím stokrát z obrubníku na obrubník, mohu tutéž vzdálenost skákat na zídku v půlmetrové výšce. Vzdálenost je pořád stejná, tu již znám, změní se jedině ta výška.
Jenže prakticky každý skok, který děláte, může dopadnout špatně. Někdy i tragicky. Není to velký hazard, možná zbytečný?
Míru rizika si určuje každý sám. Znám lidi, kteří parkour trénují přes pět let a nikdy žádné zranění neměli. A znám i ty, kteří vyhledávají adrenalin a něco se jim děje téměř pořád. Klíčové je položit si otázku: Proč? Skáču proto, že mě to baví a naplňuje? Nebo proto, že chci maximálně riskovat, abych byl slavný a uznávaný? Obecně věřím tomu, že se parkour pod odborným dohledem se dá provozovat bezpečně. A riziko zranění je v každém sportu. Nemyslím, že by při parkouru bylo větší než u sportů, jako je například basketbal nebo cyklistika.
Nakolik je důležitá koncentrace mysli a jak velkou roli hraje fyzická připravenost?
Parkour není nebezpečný, ale je rizikový. Pokud se soustředíte a víte, co děláte, nemůže se nic stát. Když ale ve špatnou chvíli na zlomek vteřiny vypnete, mohou být následky katastrofální. Je to, jako když nesete sklenici s vodou. Pokud se soustředíte, nikdy ji neupustíte. Pokud však pospícháte, musíte zavolat šéfovi a včas se dopravit na schůzku, je možné, že ano. Fyzická připravenost je potom naprostý základ. Otevře vám dveře k novým trikům, díky silným nohám vyskočíte výše a dále. Ale taky vám pomůže k tomu, abyste skákali dlouhodobě a nezničili si tělo.
Kolik času týdně strávíte fyzickou přípravou, kolik nácvikem triků a kolik nacvičováním ucelených vystoupení?
Většinou trénuji každý den několik hodin. Můj trénink se skládá z posilování, nácviku technik a doplňkových sportů, kterými jsou například lezení na stěně nebo tancování. Průměrná délka nácviku vystoupení na míru je několik dní. Záleží ale také na členitosti prostředí, počtu skokanů a dalších specifických požadavcích, kterými může být například slaňování.
V kolika lidech trénujete? Nacvičujete si triky raději sólo?
Náročné tréninky si rád odcvičím sám. Pokud chci především experimentovat a zkoušet nové věci, spojím se s kamarády a jdeme společně. Ideální tréninková parta je kolem pěti lidí, kteří jsou na podobné úrovni. V Praze poměrně často trénuji u Vltavské kousek od tramvajové zastávky. Je tam hodně členité a komplexní prostředí, což je super na trénink flow, kdy děláte více pohybů, co na sebe plynule navazují.
Prostě jsem začal přeskakovat lavičky
Jak jste se vlastně k parkouru dostal?
Viděl jsem na internetu, skokan tam metal salta, přeskakoval zídky a běhal po zábradlí. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, ihned mě to zaujalo a chtěl jsem to umět. Hned. Jenže v té době byl u nás parkour těžký underground, skoro nikdo u nás ho neznal. Pokud byste se v té době někoho zeptali, co je to parkour, téměř všichni by řekli: „Myslíš koně?“
Jak jste do světa parkouru tedy vstoupil?
Neměl jsem sebemenší tušení jak na to. Nadšení a zvědavost naštěstí porazily strach a pochyby. Prostě jsem vyběhl ven a začal bez rozmyslu přeskakovat lavičky a zábradlí. Bylo mi dvanáct.
Daní za entuziasmus asi byla zranění.
Byla menší, ne tak závažná, ale byl jich bezpočet, pohmožděniny a podvrtnutí, ale též rozdrcené zápěstí. Ze začátku to nejvíc odnášela kolena, ne kvůli zraněním, ale kvůli chronické zátěži. Když si nyní vzpomenu, jak jsem to řešil, musím se pousmát: magnetické rezonance, užívání kloubní výživy. Dnes už vím, že nejlepším řešením je prevence. Tvrdý fyzický trénink, díky kterému se vaše tělo obalí svaly a je na zátěž připravené.
Filozofie parkouru: síla a svobodaMotto parkouru zní „Buď silný, abys byl užitečný.“ Parkourista by měl být psychicky vyrovnaný člověk, který svoje schopnosti používá k pomoci druhým. K parkouru patří i svoboda. Fyzická, kdy dokážeme svoje tělo přimět udělat to, co chceme, i psychická, kdy zažíváme pocit naplnění a volnosti. |
Odkud jste čerpal informace a inspiraci?
Zhruba po roce jsem narazil na největší a v té době jediný portál o českém parkouru parkour.cz. Zjistil jsem, že se nejedná jen o nahodilé skákání, ale o tréninkovou metodu s vlastní filozofií. Mými vzory se stali zakladatelé, David Belle a skupina Yamakasi. Parkouru jsem propadl možná i proto, že nešlo jen o sport, ale o životní styl. Obdivoval jsem hodnoty a přístup těchto lidí.
Jaký trik byl pro vás v začátcích nezvladatelný, zatímco dnes už je běžnou součástí vašeho repertoáru?
Jako začátečník jsem dlouhou dobou bojoval s backflipem, což je klasické salto pozadu. Měl jsem neuvěřitelný strach z toho, že spadnu na hlavu. Dnes s tím už žádný problém nemám, je to pro mě základní prvek.
Jak moc vlastně roste škála technik, skoků, pohybů, triků, které má parkour k dispozici?
Existuje spousta základních prvků, na které se nabalují pokročilejší variace. Vzhledem k tomu, že parkour není limitovaný prostředím ani směrnicemi, portfolio triků neustále roste.
Jaký byl váš dosud nejnáročnější výkon, jehož si ceníte nejvíce? A meta, které byste chtěl dosáhnout?
Za svůj největší úspěch v parkouru považuji dosažení vrcholku Dame du Lac. To je lezecká stěna ve francouzském Lisses, kde trénovali zakladatelé parkouru. To proto, že když jsem s parkourem začínal, měl jsem velký strach z výšek. Zdolat více než dvacetimetrovou stěnu bez jištění byl proto velký úspěch. A jedním ze zatím nesplněných snů je skočit manpower gap, to je přeskok z budovy na budovu. V létě plánuji výlet do Francie a je velká šance, že tam ten skok padne.
Jak poznáte, že jste došel svého limitu?
Všechna moje zranění byla způsobena chvilkovou ztrátou koncentrace, nebo přetrénováním. Nejlepším způsobem, jak tomu předejít, je poslouchat své tělo. Umět rozeznat signály, kdy vám strach nebo momentální fyzická situace říká: „Stop, tohle už nedělej!“
Udržet se na zábradlí je těžší než udělat salto
Kořeny parkouru vycházejí ze snahy o co nejúčelnější pohyb. Jak potom vysvětlit všechny ty parádičky, salta a vruty, které parkouristé předvádějí?
Původně byl parkour tréninkovou metodou s důrazem na přesun z místa na místo, rychle a bezpečně. Jakmile přišla vlna komerce, projevila se i snaha ukázat a prodat svoje schopnosti. Veřejnost mnohem lépe reagovala na salta než na rychlý přesun. Faktem je taky to, že salto můžete skočit kdekoliv, pokud ale chcete ukázat parkour, potřebujete překážky, vhodné prostředí.
Proto se z parkouru postupem času oddělil freerun, který je více akrobatický, že?
Parkour je tréninková metoda, která se soustředí na rozvoj fyzičky a psychiky. Má člověka učinit silnějším a schopnějším reagovat na krizové situace, jako je například požár v hořícím domě. Freerunning klade důraz na estetiku a kreativitu. Účelnost jde v tuto chvíli stranou a nahradí ji efektnost. Paradoxem je, že většina salt není tolik náročná jako většina parkourových skoků. Umět skočit na zábradlí a udržet na něm rovnováhu vyžaduje mnohem více zručnosti než obyčejné salto.
Soutěže? Zlo pro sponzory„Parkour jako takový má nesoutěžní charakter,“ říká Tomáš „Sahir“ Taran. „Většina parkouristů si stejně jako já myslí, že soutěže jsou nutné zlo.“ Dělají se podle něj především kvůli sponzorům nebo kvůli získání dotací. „Pokud někdo chce soutěžit, měl by mít tu možnost. Pokud nechce, může to ignorovat a dál si trénovat to svoje. Byl bych ale rád, aby do budoucna nezáležel respekt jen na počtu vyhraných soutěží.“ |
Jistou komercionalizaci jste už zmínil. Nebojíte se jí?
Na jednu stranu je dobře, že zájemců přibývá, protože se díky tomu může splnit sen nejednoho skokana živit se parkourem. Kromě toho také vím, že parkour spoustě lidem pomohl, třeba těm, kteří měli problémy s drogami. Na druhou stranu vnímám, že se vytrácí původní duch, to je při masivním nárůstu zájemců přirozené. Je jisté, že to již nikdy nebude jako předtím, ale jelikož jsem člověk proaktivní, těším se, s čím přijde nová generace, a jsem rád, že momentálně jsem jeden z těch, co udávají směr.
Vy sám máte spoustu aktivit: přednášky, workshopy, natáčení reklam, exhibice. Nemáte někdy pocit, že se v tom trochu ztrácíte?
Je pravda, že zakázek stále přibývá. Nedávno se mi splnil jeden z mých velkých snů, zahrál jsem si ve filmu. Snažím se, aby vše, co dělám, mělo jednotící smysl: pomoci parkouru v Česku růst. V minulosti jsem odmítl několik lákavých nabídek za opravdu zajímavé honoráře kvůli přesvědčení.
Drtivá většina videí na internetu je odskákána kluky, jen málo děvčaty. Proč?
Pravděpodobně kvůli tomu, že parkour je fyzicky náročný, a to spoustu dívek odradí. Rozhodně si ale nemyslím, že by byl parkour pouze chlapeckou záležitostí. I dívky mají svoje silné stránky, které se dají v parkouru dobře uplatnit. Především flexibilita a balanc.
Co vám parkour dal?
Jednoznačně mi dodal sebevědomí a utvořil většinu mých hodnot. V parkouru překonáváte překážky, to je stejné jako v životě. Díky parkouru jsem začal poprvé zažívat osobní úspěchy. Než jsem s parkourem začal, hrál jsem počítačové hry, špatně se vyjadřoval a holky o mě nejevily zájem. Nyní mám úžasnou přítelkyni a místo počítačových her si jdu s kamarády zatrénovat. Před několika lety by mě ani ve snu nenapadlo, že budu natáčet reportáž do televize nebo hrát v celovečerním filmu. Za tohle vděčím parkouru.
Jak dlouho se můžete udržet na špici? A co přijde potom?
Říká se, že fyzického a psychického vrcholu člověk dosáhne kolem šestadvacátého roku života. V současné době se ještě hodně honím za výsledky a zkoumám, kam až jsem schopný dojít. Myslím si, že časem se tyto ambice utiší a budu si naplno užívat pohyb samotný, aniž bych řešil obtížnost a vzdálenosti. Rozhodně mám v plánu se hýbat co nejdéle. Když už mi tělo neumožní trénovat parkour, zkusím jógu nebo nějaké jiné cvičení.
Kolik let je nejstarším fungujícím praktikujícím profíkům v parkouru?
V Česku je věkový průměr profesionálních skokanů nízký. I přesto má ale několik z nich zdravotní problémy. Ve světě vím o několika profesionálních parkouristech, jimž je přes čtyřicet let a normálně fungují. Postupem času se ale více a více věnují vyučování parkouru a dech beroucí skoky u nich šly do pozadí.
Nakonec se musím zeptat na otázku legality. Máte problémy s kriminalizací? Vstupujete neoprávněně na soukromé pozemky?
Ne. A rozhodně se nesnažíme cokoliv ničit. V minulosti jsem se zúčastnil akce Leave No Trace, která byla zaměřená na úklid lokací, kde trénujeme. Šli jsme prostě do ulic a sbírali odpadky.
