„Blondýna se zelenýma očima, velkými ňadry, vždy temperamentní, divoká. Naty byla tím typem ženy, která na sebe poutala oči a přitahovala řeči, hned jak vstoupila do místnosti,“ napsala o ní Castrova životopiskyně Georgie Anne Geyerová.
Proslulý havanský klub Tropicana byl jakoby jejím salonem. „Naty Revuelta, máte telefon,“ volal na ni barman, aby se jí pak ve sluchátku představil slavný americký herec Errol Flynn. Jindy ji známý pozval na drink s Ernestem Hemingwayem. Byla oslňující, zářila, aniž by si na něco musela hrát. Přirozený magnet.
Byla bohyní, perlou vyšší havanské společnosti, její srdce však bylo připraveno na dobrodružství a na revoluční tep.
Klenoty pro revoluci
Narodila se v roce 1925 v lepší rodině a navštěvovala ještě lepší školy. Američany spravovanou akademii v Havaně, poté katolickou školu v Pensylvánii, nakonec obchodní školu ve Washingtonu. Po návratu na Kubu pracovala na americké ambasádě, potom pro firmu Standard Oil. Stoupala vzhůru.
A tím rychleji, že se vdala za o téměř dvacet let staršího, ctihodného lékaře Orlanda Fernandeze. Stala se celebritou havanské vyšší společnosti, hrála tenis, bridž, obědvala v jachtařském klubu, chodila na koktejlové večírky. Jenže jí ve vybrané společnosti něco scházelo: revolta, dobrodružství, vzpoura, boj za sociální spravedlnosti, za rovnost.
„Můj život nebyl špatný, ale cítila jsem, že země se má špatně,“ vysvětlovala v roce 2011. „Každý kradl, od prezidenta dolů. Ministři bohatli. Policisti byli vrazi, jen v uniformách. Každý den jste slyšeli o mučení lidí, o tělech obětí pohozených na silnici nebo do moře, aby se o ně postarali žraloci. Proto jsem začala pomáhat rebelům.“
Na začátku páté dekády minulého století začala docházet na schůze doleva směřující strany Partido Ortodoxo, jejímž členem byl i Fidel Castro. Ti dva se nemohli minout, byla-li magnet ona, on nebyl jiný. Dvě nepřehlédnutelné osobnosti se musely přitahovat. „Byl osobou, kterou se nedalo ignorovat. Byl-li v místnosti, lidé mu museli věnovat pozornost,“ vzpomínala později a pokorně dodávala: „A jistý šarm jsem měla i já.“
Chtělo to však trpělivost, za své aktivity proti diktátorovi Batistovi totiž Fidel Castro skončil ve vězení. Natalia objevila něco, co přesahovalo společenské tlachání v klubech pro smetánku. Dáma přepisovala Fidelovy manifesty, trpělivě šila vojenské oblečení pro Fidelovy soudruhy chystající povstání, otevřela svůj dům politickým schůzkám, sám Fidel obdržel klíče, prodala své klenoty, aby peníze věnovala revoluci. „Neměli jsme žádné zbraně, ale manžel mu dal peníze a já dala do zastavárny pár věcí, zlatý náhrdelník, safírové a diamantové náušnice, které mi dala matka,“ řekla. Celkem toho bylo za šest tisíc pesos.
Fidel jí připomínal řecké tanečníky
Do rebela, co byl kvůli touze po svobodě pořád jednou nohou ve vězení, se zamilovala. A znovu to chtělo trpělivost, kvůli neúspěšnému útoku na kasárna Moncada totiž Fidel skončil na dva roky opět za mřížemi. Vztah to byl tedy čistě platonický, vyjadřovaný jen dopisy plnými citů, lásky, politiky, ekonomiky a filozofie. Natalia mu posílala knihy Dostojevského, Freuda, Huga, ale též programy koncertů či písek z pláže, to aby mohl aspoň přivonět všednímu životu mimo věznici. „Poslala jsem mu fotografie vystoupení tradičního řeckého folklorního souboru. Svými řeckými nosy mi ho tanečníci připomínali. Napsala jsem mu: ́Byl jsi tam, viděla jsem tě tančit. ́“
„Nikdy se toho nenasytím,“ psal jí Castro v lednu 1954, „v tom je tajemství tvých dopisů. Několik dní pomýšlím na to, že tě požádám, abys je přestala psát na stroji a psala je rukou. Miluji tvůj rukopis, tak jemný, ženský, nezaměnitelný.“ O pár dní později psal: „Žhnu. Napiš mi, nevydržím bez tvých dopisů. Tak moc tě miluji.“
„Navzdory utrpení jsou v životě jisté věci trvalé,“ psal jindy. „Existují věčné věci, jako například mé dojmy z tebe, tak nezapomenutelné, že si je s sebou odnesu do hrobu.“
Romantickému vztahu se přitom dostalo téměř antické tragiky. Buď omylem, nebo záměrným tahem vedení věznice totiž Castrovy dopisy určené Natalii doputovaly k jeho tehdejší ženě. Následoval skandál, rozvod a propuštění z vězení. A první šance na to, aby se Fidel a Natalia konečně stali i sexuálními partnery. Měli na to ovšem jen dva měsíce, než se Fidel vydal na misi do Mexika.
Natalia toužila počít s Fidelem dítě. „Chtěla jsem mít kus jeho osobnosti pořád u sebe. Byla jsem přesvědčená, že ho již nikdy neuvidím, že ho tam zabijí,“ říkala. Dcera Alina dostala příjmení Nataliina manžela Fernandeze, narodila se, když už byl Fidel mimo Kubu. Trvalo téměř další dva roky, než se s Castrem revolucionářka z vyšší společnosti zase osobně setkala. To již byl vítězným povstalcem a prvním mužem Kuby. A mnohé se změnilo.
Byl všude kolem mě, ale ne se mnou
Předně Nataliin manžel seznal, že se vztahem jeho ženy ke Castrovi a s jeho otcovstvím Aliny nebude něco v pořádku. Nechal se tedy rozvést, vzal vlastní dceru Ninu a odjel do Spojených států. Jenže k Alině se nehlásil ani Fidel a neucházel se ani o Natalii. Byl v jednom kole a neměl čas. Zvolil od Natalie odstup, vlastně spíš ústup.
Natalia Revuelta Clawsová přiznávala, že vyrovnat se s tím bylo těžké a že to trvalo řadu let. „Bylo to obtížné, protože byl všude, v televizi, v novinách, každý den,“ popisovala. Byl na dosah, ale příliš vzdálený. Rozhodla se pro terapii prací, pracovala v řadě vládních organizací a pomáhala zemi. V revoluci navzdory kolapsu svého vztahu s jejím vůdcem věřit nepřestala. Zapomenout ale nebylo snadné. „Trvalo mi řadu let, než jsem ho dostala ze svého srdce,“ přiznávala.
Dcera Alina se o tom, kdo je jejím otcem, dozvěděla až v deseti letech, její matka se bála, aby se dívka nezapletla s některým ze sedmi Castrových synů z jiných jeho vztahů, aniž by věděla, že mají totožného otce. Castro se uvolil uznat své otcovství o dva roky později, to už o to však děvče nestálo. Zatímco její matka zůstala revoluci věrná, Alina přestoupila na druhý břeh. Doslova. Se španělským pasem uprchla v roce 1993 do Ameriky a stala se veřejnou kritičkou Castrova režimu. „O panu Castrovi jsem nikdy nemluvila jako o svém otci,“ odpověděla po emigraci novináři, který se jí zeptal, chce-li otci něco vzkázat. Režimu vyčítala bídu: „Žádné dárky k narozeninám a žádná televize.“
Matka se o jejím útěku z Kuby dozvěděla z rozhlasu. „Věděla jsem, že žije svůj život, měla vlastní volby,“ uvedla Natalia. Až do roku 1980, kdy nastoupila do důchodu, pracovala v umělecké sféře a Castra nikdy nekritizovala. „Dal revolučnímu projektu přednost před osobním životem,“ řekla Natalia Revuelta pro španělské noviny La Vanguardia v roce 2008. Na Che Guevaru měla podobné vzpomínky, setkala se s ním v Paříži roku 1964, kdy ji tam vyslala revoluce. „Byl velmi strohý, přísný. Hodně požadoval sám po sobě. A měl pronikavé oči. Dokázal se dívat skrze vás,“ líčila.
Sama o sobě říkala, že ví, jak dokáže být život těžký. „Jste-li příliš citliví, rozdupe vás. Nejsem psycholožka ani filozofka, jen vím, co mě život naučil,“ uvedla. Její dcera o ní prohlásila, že je silnou osobností. „Nikdy ji neuvidíte na kolenou nebo plakat. Nikdy vám nedojde, zda trpí. Říkávala jsem jí víla, protože byla tak krásná a tak šťastná, tak upravená. S tak velkým úsměvem na rtech,“ dodala.
Natalia Revuelta Clewsová zemřela 27. února 2015. Podruhé se nikdy nevdala a do posledních let svého života byla vidět na večírcích.
