Nejprve vůbec neměl letět, protože vypadl ze seznamu, nakonec se do mise přece jen dostal jako druhý pilot. Byl šťastný a kolegové, co zůstali mimo hru, mu záviděli. „Kluci mi nabízeli pět set dolarů, když jim místo postoupím,“ vzpomínal později. Neváhal však ani vteřinu. „V žádném případě,“ odpovídal.
S dalšími 79 muži odletěl v celkem šestnácti strojích shodit bomby na Japonsko 18. dubna 1942. Bylo mu dvaadvacet. Netušil, že do svých pětadvaceti bude hnít v pekle.
Mise předem odsouzená k hazardu
Každý z letounů B-25B nesl čtyři bomby, tři výbušné a jednu zápalnou. Startovaly z letadlové lodi USS Hornet a nebyla to rutinní akce. Zaprvé, typ B-25B nikdy z Hornetu nestartoval, vždycky jen z pevniny. Byl to riskantní kousek, podplukovník Jimmy Doolittle, který nálet vedl a jehož stroj byl první v zástupu letadel sešikovaných na palubě, se musel popasovat s ranvejí dlouhou pouhých necelých 122 metrů.
A zadruhé, museli jednat nakvap, v rozporu s původním plánem. Hornet byl totiž zpozorován japonským hlídkovým člunem a hrozilo, že přijdou o moment překvapení. Doolittle se proto rozhodl opustit loď hned, i když byli od Japonska o 320 kilometrů dál, než odkud měli vyletět podle plánu. Znamenalo to hodně, riskovali, že jim při náletu a zpáteční cestě dojde palivo.
Přesto se šestnáct strojů k Japonsku rozletělo, aby změnilo historii.
Aby se vyhnuli zaměření, drželi piloti stroje těsně nad hladinou oceánu a ve skupinách o dvou až čtyřech letadlech dosáhli Japonska v poledne tamního času, šest hodin poté, co se odlepili z paluby Hornetu. Americké stroje přestály střely protiletadlové obrany a vysypaly bomby na celkem šestnáct cílů, deset v Tokiu, dva v Jokohamě, po jednom ve městech Ósaka, Kobe, Jokosuka a Nagoja, kam zamířil Hiteův stroj přezdívaný Netopýr z pekla. Bomby dopadaly především na vojenské objekty a továrny, některé ale pustošily a zabíjely i v civilních čtvrtích, mezi jinými zničily šest škol.
Mise probíhala bez ztrát, to nejtěžší však mělo teprve přijít: jak zmizet, aniž by došlo palivo? A ono docházelo, letci ostatně věděli předem, že k tomu dojde. Navíc se blížila noc a dramaticky zhoršovalo počasí, foukal silný vítr. Bylo jim jasné, že plánovaného místa přistání v bezpečné, Japonci neobsazené oblasti Číny, nedosáhnou.
Zatímco jeden stroj se vydal do Sovětského svazu, aby přistál za Vladivostokem, patnáct zbývajících skončilo v Číně nebo ve vlnách u pobřeží, dlouhých třináct hodin poté, co opustili ranvej mateřské lodi. Letci buď nouzově přistáli, nebo letadlo opustili na padáku. „Neuměli jsme čínsky, hlavou nám všem běželo: Co budeme dělat?“ vzpomíná Hiteův kolega Edward Saylor na chvíle po přistání. Drtivé většině z nich se však podařilo dostat do bezpečí, díky pomoci Číňanů. A místní za to platili svými životy. Japonská armáda při speciální akci, aby obyvatele odrazovala od pomoci Američanům, pozabíjela až deset tisíc lidí.
Japonci dopadli a zabili jediného amerického vojáka, další dva Američané se utopili, když jejich letoun spadl do moře, osm dalších zůstalo nezvěstných. Robert Hite byl mezi nimi. Později se ukázalo, že padli do zajetí.
Jedl krysy, brouky a vši
Hite se svou posádkou přistál na padáku v rýžovém poli poblíž Nan-čchang. Neměli štěstí jako osazenstvo ostatních letounů, japonští vojáci je hned našli a zajali. Následovalo věznění, mučení vodou, prohlásili je za válečné zločince, protože se podíleli na bombardování civilistů, a odsoudili je k smrti.
„Podle Japonců jsme byli váleční zločinci, protože jsme zaútočili na jejich vlast,“ vzpomínal Hite, „aby si zachovali tvář, museli označit někoho zodpovědným a popravit ho. Vybrali si prvního pilota a dva střelce.“ Jako druhý pilot měl štěstí, z cesty na onen svět unikl.
Ale z pekla ne, čekalo ho, stejně jako jeho druhy, fyzické i psychické mučení a trápení hladem. Osmatřicet měsíců byl držen na samotce. „Ztratil šestatřicet kilogramů, jedl brouky, krysy a vši, trápili jej hladem, do nosu mu pouštěli vodu,“ píše webová stránka věnovaná náletu.
Podle jeho syna Wallace jej držela při životě víra v boha. „Vyprávěl mi, že si říkal: Pane, pokud mě chceš k sobě, dobře. Ale pokud chceš, abych se dostal domů, je to taky dobře,“ vzpomínal Wallace.
Platná byla druhá verze. Když muka jeden z jeho kolegů nepřežil, věznitelé jim podmínky o něco zlepšili. A dali jim Bibli. „Pak jsme se už tolik nebáli,“ vypověděl Hite v rozhovoru pro Air Force Historical Research Agency, „už jsme necítili nenávist.“ I když jim japonští vojáci vyhrožovali, že když prohraje císař válku, budou popraveni, nestalo se tak. V srpnu roku 1945 je osvobodily americké jednotky. Považovali to za boží zázrak.
Šlo o to, posílit a zadupat morálku
Celý nálet, nazývaný podle svého velitele Doolittleův, byl výjimečnou misí. Nešlo v ní o to, způsobit bůhvíjaké ztráty. I její nejoptimističtější architekti věděli, že i v případě velkého úspěchu utrpí Japonsko jen nepatrné škody. Cílem bylo něco jiného - vyslat signál: nejsme po Pearl Harboru na kolenou a nemůžete se před námi cítit v bezpečí.
Byl to velký hazard, nejen pro letouny a jejich posádky, ale i pro lodě Hornet a USS Enterprise, která Hornet doprovázela. Byly to dvě z pouhých čtyř letadlových lodí, které americká armáda v Pacifiku měla. A představte si, že věnujete polovinu z letadlových lodí, které máte, na misi, která není ničím jiným než součástí public relations,“ říká profesor Craig L. Symonds z U.S. Naval Academy.
Mise navíc úspěchem nedopadla, armáda přišla o všech šestnáct strojů. Podplukovník Doolittle ostatně čekal, že až se vrátí do vlasti, postaví ho kvůli tomu před vojenský soud.
Pletl se, po návratu byl vyznamenán stejně jako ostatní. Zatímco škody na japonských objektech opravdu nestály za řeč, psychologický vliv byl enormní. Mnohem větší, než Američané předvídali. Japonsko bylo šokováno, Amerika nadopována sebevědomím. „Bylo to důležité jak pro morálku tady, tak v Japonsku,“ uvedl Doolittle už jako generál v roce 1983 ve West Pointu, „protože u nás doma morálku nálet pozvedl, zatímco tam ji zničil.“
Dopady náletu nakonec přerostly rámec psychologické války, japonská armáda byla dezorientována. Bombardéry, které zaútočily, byly letouny, které normálně odlétají a přistávají z pevniny. Vyvinuli snad Američané nový typ s extrémně dlouhým doletem? Pokud ne, odkud se k náletu vznesly?
Japonci nakonec usoudili, že bombardéry vyletěly z amerických pozic na ostrovech Midway, a rozhodli se na ně zaútočit. Utrpěli tam katastrofální porážku. Mimo jiné i proto, že nemohli využít část svých stíhaček, stáhli je totiž do vlasti, aby měli ochranu před dalšími bombovými nálety. Doolittleho mise změnila kurz války v Pacifiku.
Sám Robert Hite se po druhé světové válce ještě podílel na válce v Koreji, školil nové piloty. V roce 1955 z armády odešel, působil v hoteliérství, v jednapadesáti odešel definitivně do důchodu.
Zemřel v neděli 29. března 2015, bylo mu 95 let. Na otázku, co potřebuje svět nejvíc, odpověděl v jedné anketě: „Odpuštění, lásku, mír a radost.“
