Když prošel vězeňskou branou ven, měl hlad a byl bez peněz. Hlad proto, že jakmile se dověděl, že ho pustí, přestal jíst trestaneckou stravu: chtěl se najíst až na svobodě. Chtěl si dát to, co si vybere. Podle nálady. Jíst konečně kovovými příbory. Vychutnat si každé sousto.
A bez peněz byl proto, že ho za třicetileté bezdůvodné věznění stát odměnil jen bankovní kartou s dvaceti dolary. Aby měl na cestu z vězení do města. Po dlouhých letech, kdy ve vězení čekal, až jej zavolají, posadí na elektrické křeslo a usmrtí.
Proces plný nejasností
Zlomový okamžik jeho života se odehrál, byť bez jeho vědomí, 5. listopadu roku 1983. Onen den nalezla policie osmapadesátiletého Isadora Rozemana, jak leží mrtvý ve svém malém hodinářském obchůdku. Se střelnou ranou v hlavě. Vyšetřovatel z vraždy podezíral čtyři muže, jedním z nich byl Glenn Ford, který pracoval u zavražděného jako pomocný dělník. Právě on putoval do vazby a poté k soudu. A právě on od něj odešel s rozsudkem smrti.
Nebyl to přesvědčivý verdikt. Rozhodnutí nahrávalo jen to, že byl Ford viděn se zbožím ukradeným z hodinářství a že jeho známý dosvědčil, že měl pistoli ráže 38, stejného kalibru, kterým byl obchodník zabit. A že byl levák, podle koronera totiž nejspíš střílel právě levák.
V procesu neměl příliš šancí na prokázání neviny. Neměl peníze na advokáta, stát mu proto přidělil dva ex offo. Jeden dokončil školu před dvěma lety a od té doby pracoval na nedůležitých kauzách v pojišťovnictví, druhý byl z ropného byznysu a nikdy nestál před soudem s trestní ani občanskou věcí. Odborníci, praktici. Nedokázali ani zabránit tomu, aby Afroameričana soudila porota kompletně složená z bělochů.
A ona jej odsoudila. I když se nikdy nenašla vražedná zbraň. I když ho usvědčila jen výpověď jediné svědkyně, partnerky jednoho ze tří ostatních podezřelých. I když byla věrohodnost oné výpovědi ještě při líčení zpochybněna, žena se totiž přiznala, že lhala.
Glenn Ford šel do vězení. Do cely smrti v jednom z nejtvrdších vězení Angola v Louisianě.
Omlouvám se. – Nemohu to přijmout
Strávil tam přesně 29 let, tři měsíce a pět dní. Posledních sedm let přitom nebyl na slunci. Vězeňský řád tak silně omezil možnosti aktivit trestanců čekajících na popravu, že Ford neviděl smysl, proč vycházet ven z cely.
Nakonec z ní i vězeňské brány vyšel, občanská společnost mu zajistila lepší, schopnější právníky, ale především se objevilo nové svědectví. Policejní informátor dosvědčil, že se mu k zabití Rozemana přiznal jeden z původních podezřelých. Hned poté se chatrné důkazy proti Fordovi rozsypaly. Po dlouhých třiceti letech. „Jakékoli ospravedlnění stojí za to, nikdy není pozdě na to zjednat nápravu,“ uvedl v listu The Atlantic k případu právní odborník Andrew Cohen. „Na tomto případu je ale zarážející, jak slabá obžaloba byla, jak často byla porušena Fordova ústavní práva a jak odhodlaní byli louisianští soudci hájit neobhajitelný verdikt,“ dodal. Věčně však v této věci bránit nespravedlnost nešlo. V březnu 2015 ho soud obvinění zprostil.
Když jej právníci odváželi z vězení, dostal chuť na koblihu – přišel čas na to, okusit svobodu. Byl to pro něj ale příliš velký skok. Když advokáti zastavili, byli sami, kdo vyšel z auta k benzince. Glenn Ford zůstal sedět uvnitř. Jste-li třicet let zavření v cele smrti a dveře před vámi otevírají a zavírají bachaři, odnášíte si s sebou celu i mimo vězení. „Prostě tam seděl a čekal, až mu někdo řekne, že může vyjít,“ popsal situaci advokát Gary Clements.
Glenn FordNarodil se v roce 1949, vychovávala jej matka. Vystudoval střední školu, živil se příležitostnými pracemi. Pracoval v prodejně rychlého občerstvení, poté pomáhal v hodinářství a klenotnictví Isadora Rozemana. Poté, co jej americký stát třicet let nespravedlivě věznil, mu lékaři diagnostikovali rakovinu. Stát mu nepřiznal finanční kompenzaci. Zamřel po patnácti měsících pobytu na svobodě. |
Ještě týž měsíc napsal v novinovém článku A. M. „Marty“ Stroud III, státní zástupce, který Fordovi trest smrti vyrobil, že i on je přesvědčen, že Ford vraždu nespáchal. „Omlouvám se Glennu Fordovi i jeho rodině za utrpení, které jsem mu způsobil,“ uvedl.
Jeho lítost byla věrohodná a hluboká. Je to příběh, který má, nebudeme-li povrchní a pomstychtiví, více obětí. Ne, Stoud nečekal jako Ford třicet let na to, až jej stát zavraždí, i on ale musel ujít velký kus cesty. Na jejím začátku byl, podle jeho vlastního přiznání, ambiciózní právník, který dostal velký případ, kauzu sledovanou médii, z níž se mu zatočila hlava. Úspěšný profesionál, který slavil vyslání odsouzeného na smrt jako úspěch panáky v baru: „Gratulujeme, Marty!“ „Odteď jsi slavný!“ Na jeho konci pak stál muž, jehož pochyby se naplnily. O správnosti verdiktu prý totiž v skrytu duše pochyboval od počátku: obhajoba se mu jevila nepochopitelně nekompetentní, nevěřil, jak může Afroameričana soudit výlučně bělošská porota. Ale slavil vítězství, to bylo hlavní.
„Nešlo mi o spravedlnost, ale o to vyhrát,“ přiznal v dopisu, který uzavřel slovy plnými pokory: „Končím s nadějí, že ke mně bude prozřetelnost milosrdnější, než jsem já byl ke Glennu Fordovi. Jsem však střízlivý a chápu, že si to nezasloužím.“
S mužem, jemuž spolu se soudci zničil život, se setkal v dubnu letošního roku tváří v tvář v televizním pořadu stanice ABC. „Nebyl jsem dobrým člověkem. Omlouvám se za to,“ řekl Stoud Fordovi. „Je mi to líto, ale nemohu vám odpustit. Je mi to líto,“ odvětil Ford.
Smrt jej čekala na svobodě
Stoud se začal zasazovat i o zrušení trestu smrti – a také o to, aby se Fordovi dostalo finančního odškodnění. „Zaslouží si každý halíř za každý den ve vězení,“ napsal. Ani jeho apely neuspěly. Louisianští soudci nechtěli napravovat staré křivdy. „Zatímco pan Ford nemá na svých rukou krev Isadora Rozemana, ruce čisté nemá,“ uvedla zarputile soudkyně Katherine Dorrohová s odkazem na to, že Ford prodával zboží uloupené při vraždě do zastaváren. „Za prodej věcí do zastavárny ale nedostanete třicet let v cele smrti,“ odtušil Fordův právník.
Provedení trestu smrti se Ford ve vězení vyhnul, přesto to ale bylo třicetileté čekání na smrt. Po čtyřiceti dnech na svobodě lékaři zjistili, co může za jeho zdravotní problémy, nad nimiž ve vězení všichni mávali rukou a které nechtěl nikdo řešit. Proč taky, když ho stejně zabijí elektrickým proudem?. Rakovina plic, v konečné fázi, zněla diagnóza.
Upření odškodnění bylo další těžkou křivdou poté, co mu stát zničil život. Přesto se nepoložil. Poslední týdny svého života, který nebyl kvůli nemoci na svobodě o moc svobodnější než ve vězení, Glenn Ford navštěvoval děti i vnoučata, jezdil na koncerty svých oblíbených jazzmanů v New Orleans. A přednášel. „Chtěl dát svému příběhu smysl,“ řekl John Thompson z organizace, která pomáhá lidem propuštěným na svobodu po nespravedlivém věznění.
Glenn Ford byl nejdéle vězněným trestancem v cele smrti, který byl osvobozen. Zemřel 29. června roku 2015. Ve Spojených státech bylo kvůli bezdůvodnému odsouzení z cely smrti propuštěno celkem zhruba 150 lidí.
