Onen nápad zněl v teorii rozumně. Raketovou základnu by v krutých podmínkách polárních oblastí nikdo nehledal a preventivní útok z říše sněhu by v případě potřeby mohl rozhodnout dějinné klání mezi Západem a Východem. Americká armáda se rozhodla této myšlence vdechnout život. A 17. května 1959 se prst vojenských plánovačů zabodl do mapy kdesi uprostřed Grónska.
Poté však lokace začala vzbuzovat otázky. Strategická základna americké armády Camp Century se totiž měla nacházet ve výšce 1 880 metrů nad mořem a necelých 1 300 kilometrů od severního polárního kruhu. Teploty tam skoro nikdy nevystoupají nad dvanáct pod nulou, denní průměr je minus třiadvacet a meteorologické stanice tu několikrát do roka zaznamenají i extrémních minus 50 stupňů Celsia. Během polárních bouří dosahuje rychlost větru děsivých 200 kilometrů v hodině.
Ohromná podzemní iglú
Na projektu s názvem Iceworm se navíc musí pracovat naprosto nenápadně. Zahájení stavebních operací v roce 1960 připomíná malý cirkus. Těžká technika se z 250 kilometrů vzdálené letecké základny v Thule (dnes Qaanaaq) přesouvá na místo stavby s pomocí vrtulníků a ze začátku se pracuje převážně v noci. Nad ránem technika opět mizí.
Nikdo nemá vidět, jak velká má zdejší základna vlastně být. Podstatné a politicky poněkud nepříjemné je, že o konkrétním významu základny naprosto nic netuší ani Dánové a jejich Folketing (parlament), přestože se nachází na jejich území.
Práce probíhají v ustáleném rytmu. Sněžné rotory švédské výroby rozmetají sníh a vytvoří ve sněhu hluboký koridor, do kterého je posléze zasazena místy armaturou zesílená konstrukce hangáru ze zpevněného vlnitého plechu. Ta je pak znovu zaházena sněhem. Uvnitř těchto z povrchu neviditelných tunelů, do nichž se s přehledem vejdou dvě nákladní auta vedle sebe (na výšku mají koridory osm metrů, na šířku osm a půl), jsou postupně umisťovány jednoduché obytné buňky.
Každá má na délku dvacet metrů a je vyhřívána elektrickým vytápěním. Postupně se tak rodí síť propojených tunelů, ve kterých se ze začátku usazuje 85, později až 200 lidí vojenského personálu. Vítr ženoucí sníh a pravidelné bílé bouře se starají o to, že na povrchu skutečně není až na pár vyježděných stop nic vidět.
Po roce, když už je základní komplex připraven k použití, stojí venku jen několik dřevěných baráků a pásových vozidel. Camp Century se navenek prezentuje jako experimentální zařízení, které má testovat, jestli je vůbec možné udržet v chodu vojenskou základnu v tak extrémních podmínkách.
Kaple i divadlo. A trhliny v plánu
Ve skutečnosti se má stát utajenou superzákladnou, jejíž tunely dosáhnou neuvěřitelné délky čtyři tisíce kilometrů. V izolovaných zahloubených silech ve vzdálenosti šesti kilometrů od sebe budou schovány jednotlivé kusy balistických střel středního doletu. Celkem jich tu mělo být 600. Během odpalu by se tu skutečně otevřela brána do pekla.
Na konci roku 1960 má však veledílo naštěstí jen velmi skromné proporce. Vyhloubeno je celkem jednadvacet koridorů, jejichž souhrnná délka tvoří jen něco kolem tří kilometrů. Kromě nezbytného technického zázemí a ubytovacích prostor uvnitř narazíme na malou kapli, obchod, divadlo a nemocnici.
Bomby v oceánuZákladna Camp Century nebyla jediným selháním americké armády v Grónsku. Koncem ledna roku 1968 totiž došlo k další velké komplikaci: bombardér B-52 ze základny v Thule během letové havárie upustil čtyři vodíkové pumy do oceánu. I když nedošlo k jaderné explozi, kontaminace vodního prostředí dosáhla navzdory rychlému zásahu značné úrovně.  Pro Dánsko, které od roku 1957 počítalo své území do „nuclear-free“ zóny, to byla velmi nepříjemná situace. Jenže nejen pro něj. Ukázalo se totiž, že jejich strategičtí partneři Američané s nimi dosud vůbec nehráli čistou hru. Incident z Thule znamenal konec snah USA o zasazení mobilního nukleárního potenciálu na území Grónska. |
Pokud jde o raný nukleární potenciál Camp Century, je prozatím omezen jen na mobilní jaderný reaktor PM-2A. Pochopitelně, americká generalita očekává od celého projektu mnohem víc. Odhadované náklady sice zatím decentně přesáhly plánovaný rozpočet o dva miliony dolarů, takže celkem zatím činí devět milionů, ale hned 5,7 milionu je skryto právě v pořizovací ceně reaktoru dodaného armádě společností Alco.
Jenže hned po první zimě je jasné, že základna v srdci Grónska bude podstatně dražší. I když měl být celý areál „bezúdržbový v horizontu následujících deseti let“, objevují se první závady. Sněžné závaly, propadlé stropy a obnova šestnácti únikových průlezů vyžadují komplexní technickou podporu.
Tekutý led
Každý měsíc bylo zapotřebí znovu odrhnout na 120 tun sněhu, přičemž každý takový manévr znamenal nákladné noční přesuny techniky z Thule, aby bylo zachováno utajení. V roce 1962 se proto armáda vzdá pracně udržované konspirace a ponechává techniku na místě i přes den. Tou dobou se totiž ukazuje, že všudypřítomný led, který měl být hlavní jistinou stability celého areálu, bude jeho největší překážkou. Nejde jen o to, že se vytrvale podchlazené kovové vybavení stává velmi křehké a nepevné, ale že celý pevninský led je v neustálém pohybu. Fakt, který je dnešním geofyzikům dobře znám, byl pro generální vojenský štáb nečekaným překvapením.
Ano, led se na povrchu jeví tuhý a kompaktní, jenže sníh i led jsou viskoelastické materiály, postupem času se deformují a mění své vlastnosti v závislosti na teplotě i vlastní hustotě. Zdánlivě nehybný led se tak vlastně stále sune od středu ke kraji. V létě roku 1962 se některé segmenty vyhloubených tunelů poprvé posunuly nahodile o půl metru nahoru či dolů.
Nad zafixovaným reaktorem se navíc zřítil strop a nukleární zařízení se rázem „propadlo“ o 1,5 metru. K nukleární katastrofě naštěstí nedošlo, ale odstavení, úprava a opětovná reaktivace reaktoru si vyžádaly dočasné vystěhování personálu mimo grónskou pevninu s tím, že se na zimu téhož roku navrátí.
Mrazivá pustina si bere všechno zpět
Jenže další posun ledovce vedl k totálnímu zhroucení několika chodeb a tunelů. V ten moment bylo i nejoptimističtějším členům amerického vojenského štábu jasné, že budování základny v ledovci skutečně není dobrý nápad. Ještě rok tu byla udržována pohotovostní stráž, ale v roce 1966 byl celý komplex definitivně opuštěn.
Armáda se však svých snah zcela nezřekla, o tři roky později uspořádala rozsáhlou expedici, která měla zdokumentovat stav podzemní sítě. Pro vojenské inspektory to nebyl právě radostný pohled.
Nešťastný radar Duga Měl to být ten nejdokonalejší výkřik vojenské techniky, konečný důkaz o nadřazenosti sovětského pokroku nad západní společností. Místo toho byl ukrajinský radarový systém Duga-3 posledním vzdechem, velmi nákladným a hlavně neúčinným opatřením, které rozklad sovětského bloku nedokázalo odvrátit. |
Konstatováno bylo „velmi vážné poškození celé struktury“, což obnášelo pozohýbané nosné pilíře, sesedání stropů, popraskanou výdřevu i několik dočista rozlámaných ubytovacích kójí. Prakticky celý komplex byl zvolna drcen ledem a deformován pohybem nadložní masy. Poničená torza Camp Century dávala jasně tušit, že snaha o dobytí nehostinného severu se minula účinkem.
Vojenská generalita si naštěstí opět vzpomněla na původní přísné utajení celého projektu, které umožnilo velmi nenápadně odepsat vynaložené výdaje jako neočekávané vedlejší ztráty. Celý projekt velmi prakticky demonstroval výhody strategických bombardérů. Náklady na jejich patrolování, které tvořily 128 milionů ročně, měla přitom základna ušetřit.
Slunce a teplo odkrývají pravdu
Na celý projekt Iceworm se mělo velmi rychle zapomenout. Že se americká generalita znovu přepočítala, se vlastně ukázalo až letos. Podle původních plánů měla totiž celá základna Camp Century zmizet během několika let pod ledem, který měl vydržet v nezměněné podobě až do roku 2090. Letošní nečekaně teplé léto však během dvou měsíců odkrylo supertajnou základnu světu v celé své kráse.
Průzkum dánských a kanadských geofyziků, kteří sem přišli studovat ledovce, navíc potvrdil výskyt velkého množství nahromaděných nebezpečných odpadů: pohonných hmot, užitkových chemikálií, odpadních vod v jímkách a pravděpodobně i mírné radiační pozadí. Grónsko sice není panensky čistou a sterilní zemí, běžné znečištění půdy tu však zdaleka nedosahuje takové míry jako na americkém nebo evropském kontinentu. Camp Century je proto jeho skutečně velkou ekologickou skvrnou a někdo se tu bude muset postarat o odstranění škod. Američané teď budou muset pravděpodobně spolknout hořkou pilulku, přiznat oficiálně pravou povahu grónského projektu Iceworm a ještě zaplatit za úklid.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
