Poprvé upozornila na neobvyklý trend v roce 2005 Národní policejní agentura. Tehdy ale tvořily osoby starší pětašedesát let jen 5,8 procent osazenstva věznic, zatímco o deset let později už to bylo dvacet procent.
Pro trestně-nápravná zařízení je to velký problém. Jak říká vedoucí správního odboru japonského ministerstva spravedlnosti Shinsuke Nishioka: „Z vězeňských dozorců se kvůli tomu stávají pečovatelé, podobně jako v domovech důchodců.“ Ne, vězni důchodového věku se samozřejmě nebouří, po večerce nehlučí, nevyvolávají rvačky ani nezapalují matrace. Jen občas potřebují pomoci s oblékáním, úklidem cel a také se neobejdou bez asistence ve sprchách.
Zdravotní personál věznic proto funguje v téměř nepřetržitém provozu. Na začátku loňského roku musela vláda odložit stranou částku půl milionu dolarů na každou ze sedmdesáti japonských věznic, aby jejich správci mohli zaměstnat další pracovníky asistenční péče.„Prakticky už neřešíme pokusy o útěk z vězení,“ dodává Nishioka. „Řešíme například to, že naši svěřenci špatně slyší příkazy nebo že potřebují častěji chodit na toaletu.“
Nesvoboda, ale jisté jídlo
Socioložka Yuki Shinko, autorka knihy Podsvětí starých lidí, se kriminalitě důchodů v Japonsku věnuje dlouho. Staříci za mřížemi podle ní pocházejí z válečné a těsně poválečné generace, která svou tvrdou dřinou vystavěla ekonomický úspěch země. Dnes však mají problém z důchodu utáhnout nájem a stravu.
Řešení? „Nechat se zavřít do vězení za nějaký menší přečin, třeba krádež v obchodě,“ tvrdí Shinko. „Když přestárlí skončí ve vězení, vyhrají na celé čáře. Je o ně postaráno, dostanou jednoduchou práci, která jim dává pocit užitečnosti a prospěšnosti, a netrpí samotou.“
Nepleťme se však, ráj na ně za vězeňskými zdmi nečeká. Při práci je zakázáno mluvení, pohybovat se senioři musejí husím pochodem. I zdejší vězeňský život je monotónní. Na výjimečných kulturních akcích je třeba sedět s rukama složenýma podle předpisů v klíně, potlesk je obvykle zakázaný.
Pro mnohé vězně je to přesto lepší volbou než život na svobodě. „Ve vězení mají alespoň střechu nad hlavou a zaručená jídla,“ říká profesorka oboru sociálních služeb Tina Maschi.Akio Doteuchi, odborník na sociální rozvoj z NLI Researcher Institute v Tokiu je ještě pregnantnější: „Sociální situace v Japonsku nutí staré lidi páchat zločiny.“
Za pravdu jim dává i vedoucí ochranky nákupního centra v Tokiu Mochizuku Morio. „Dnešní zlodějíčci nejsou žádné děti. Jsou to dědové a babičky, jimž je mezi sedmdesáti a osmdesáti lety. Vlastně ani nechtějí krást, nechtějí utíkat, chtějí se nechat chytit.“
A bude možná hůře. Japonsko je totiž jednou z mála zemí na světě, kde se každoročně prodá více plen pro dospělé než pro nemluvňata. Už dnes tvoří lidé starší pětašedesát let 27 procent celkové populace, a pokud se tento trend nepodaří zvrátit, v roce 2060 jich bude 40 procent. A čím víc japonská vězení zlepšují péči o přestárlé, tím více důchodce lákají.
A důchodci propuštění na svobodu se za mříže stále častěji vracejí. „Nevím, co za život bych měl vést, až se odsud dostanu. Jakmile odejdu, budu se bát o svoje zdraví a finanční situaci,“ citovala agentura AFP jednoho z vězňů seniorů ve trestnici Fuchu, kam se dostal za pokus o krádež.
Na japonské poměry se proto v posledních letech rapidně zvýšila míra recidivy: až 70 procent z odsouzených důchodců se do pěti let do vězení podívá znovu.
