Vyzraďme to přitom rovnou. Ne, z jejích doporučení ohledně jídelníčku by lékaři radost neměli. Prakticky žádná zelenina, jen pomálu ovoce. Denně tři vejce, dvě syrová a jedno vařené, a něco mletého masa. Syrového. Když jí bylo dvacet, doporučil jí to prý lékař na její anémii a paní Emma se toho po zbytek života, a že to byl dlouhý čas, držela. Každý den. Pečliví novináři vypočítali, že do 116. roku svého života spořádala asi 105 tisíc vajec.
Byla to svérázná dietní opatření. Vědce, kteří se o paní Emmu kvůli dlouhověkosti zajímali, však zaujala i její další vysvětlení požehnaného věku a dobré kondice.
Nenechat se nikým ovládat
Narodila se v listopadu roku 1899, v témže roce, kdy Guglielmo Marconi poprvé vyslal rádiový signál přes Lamanšský průliv. Vyrůstala v Piedmontu, její otec, než oslepl, pracoval ve slévárně, matka se živila výrobou pantoflí. Sama Emma nastoupila ve třinácti letech do továrny na výrobu juty. Tvrdý život i zásady a výchova rodičů z ní přitom ukuly rozhodnou, tvrdou a silnou ženu.
Mělo se jí to hodit. Její osobní život nebyl šťastný. Její životní láska, mladík jménem Augusto, zřejmě padl v první světové válce. „Dostávala jsem od něj dopisy. Mluvily o lásce. A o válce. A pak přestaly chodit,“ vzpomínala později. Vdala se za Giovanniho Martinuzziho, muže ze sousedního domu, ale láska v tom nebyla.
Nezapomínejme, jsme v Itálii pevně sevřené mužskou nadvládou nad ženami. „Máš-li štěstí, vezmeš si mě, nebo tě zabiju,“ tak se soused ucházel o její ruku. I tak vypadaly vztahy mezi muži a ženami v Itálii oné doby. Emma poslechla, jak se slušelo, a v roce 1926 byla neveselá svatba. Emma však neposlechla napořád.
V roce 1938 násilnického manžela vyhodila. A to chtělo hodně kuráže, rozvod zákony neznaly, takže právně se s manželem nikdy nerozešla, a fašistický režim ženě vyměřoval poddajnou, podřízenou pozici. Přesto to dokázala. A rozhodla se, že muže do svého života už nikdy nepustí. Žádného.
Nebrat chlapy. Honit ženské. I tohle radili dlouhověcíEmma Morano nebyla jedinou rekordmankou dlouhověkosti, která stranila vyhýbání se mužům. Též Jessie Gallanová, která zemřela v roce 2015 ve svých 109 letech, hlásala: „Mým tajemstvím dlouhého života je vyhýbání se mužům. Je s nimi víc problémů, než za kolik stojí.“ Samozřejmě, nebyla to její jediná rada. „Taky hodně cvičím a každé ráno jím pěknou porci teplé ovesné kaše,“ i tak však opakovala: „A nikdy jsem se nevdala.“ Doporučení lidí, kteří se dožili více než sta let, jsou však rozporuplná. Například veterán první světové války Henry Allingham, který se dožil 113 let, to viděl úplně jinak. Když se jej ptali na jeho recept na dlouhý život, odpověděl: „Cigarety, whisky a divoký, divoký ženský.“ |
I to vyžadovalo statečnost, nápadníků prý měla celou řadu a od ženy se očekávalo, že je pro manželství zrozená. O její ruku se ucházel dokonce sám šéf továrny, kde pracovala, ale i jeho vypoklonkovala. „A v oněch dnech nebylo lehké, aby dělnice řekla řediteli ne,“ zdůrazňovala později. Ona to však řekla. „Nechtěla jsem, aby mi někdo vládl, ať by to byl kdokoli,“ objasňovala. Další z jejích vysvětlení její dlouhověkosti tak znělo: žila jsem spokojeně, protože bez manžela.
Žádné léky, ale spánek a domácí brandy
Že si zvolila život bez partnera, vůbec neznamenalo, že by snad byla samotářskou tichošlapkou. Naopak, byla plná života. Milovala tanec, před svatbou byla princeznou tančíren, a zpívala. „Zpívala jsem u sebe doma a lidé se zastavovali na ulici, aby si poslechli. A potom museli utíkat, protože by přišli pozdě do práce,“ smála se, když se ohlížela proti proudu času. A při oslavě svých 116. narozenin gratulantům nabídla, že jim zazpívá, protože má pořád krásný hlas. „Aha, tak už ne,“ lamentovala tehdy po svém pokusu.
Její osobní lékař Carlo Bava přiznával, že její stravovací návyky jdou proti všem zdravým doporučením. „Vždy jedla jen málo zeleniny a velmi málo ovoce, jen občas banán a hroznové víno,“ prozrazoval. Ba co víc, po celý život jedla prakticky totéž. Ráno sušenky a mléko nebo vodu, přes den vejce, k obědu těstoviny a asi sto gramů syrového mletého masa, večer sklenici mléka. Den za dnem, beze změny. Na jejím menu však byla ještě jedna položka: domácí brandy z grapy, s šalvějí, s hroznovým vínem a bylinkami. Důsledně ignorovala všechna doporučení na změnu svých návyků, nikdo ji nikdy nedostal do nemocnice. Odmítala brát léky.
Přesto se Bava nad její kondicí do jejího posledního dne rozplýval: „Kdyby byli všichni mí pacienti jako ona, mohl bych trávit dny čtením novin.“ Možná za to mohl její pozitivní přístup k životu, možná to, že se neobklopovala věcmi, nemarnila jimi čas. Možná též dost času na spánek, do postele chodila ve svém dvoupokojovém bytě před sedmou večer, vstávala v osm ráno, v posledních letech o dvě hodiny později. Přes den si dopřávala poobědový šlofík.
Bava je přesvědčen, že životosprávou není možné její dlouhověkost vysvětlit. „Ze striktně lékařského a vědeckého pohledu ji lze považovat za unikátní fenomén,“ uvedl s tím, že nejsilnější důvod její dlouhověkosti spočívá v genech. Její matka, teta a několik sourozenců překročilo devadesátku, její sestra se dožila 102 let. „Ona sama měla od mládí tak těžký život, že by z každého vysál všechnu energii,“ říkal.
Ředitel losangeleského výzkumného centra pro lidi starší sta let Robert Young podotkl, že Emma Morano je „příkladem jedince, který se zdá stárnout pomaleji, než je obvyklé, možná jen o několik procent, ale i tak dost na to, aby to znamenalo rozdíl“.
Zemřela, když jí bylo 117 let, 137 dnů, 16 hodin a pár minut, spočítal její lékař.
Když Emma Morano slavila narozeniny:
