Navzdory vlivu upjaté katolické víry nebyl sex redukován na pouhý akt rozmnožování se a neměl podobu odbytí si nectného obcování ve tmě pod peřinou. „Já tomu říkám demografie sexu: kostelní stavby, radniční věže, sklepení, městské brány, přírodu, tam všude se odehrávaly sexuální interakce,“ uvedl historik.
A dodal, že stopy po tužbách nesly i leckteré stavby. „Například vojáci vyrývali necudné, hanbaté rytiny třebas do kamenného ostění staveb, opuka je měkká. Vzpomínám si na slavný olomoucký přemyslovský palác, ale podobných rytin je celá řada i v cizině,“ podotkl.
A rázně odmítl, že by byl sex vnímán jen jako prostředek k plození potomků. „Byl nepochybně aktem potěchy. Představte si následující situaci, to je můj oblíbený příklad: Hospoda, přijde do ní demobilizovaný voják, seznámí se v ní se ženou pochybné pověsti... a za půl hodiny skončí za nejbližší stodolou. To opravdu není setkání dvou lidí, kteří by se chtěli rozmnožovat,“ dodal Jaroslav Čechura s úsměvem.
I když z českých zemí máme o její existenci méně známek a dokladů, měla ve středověku status běžného řemesla prostituce. „Podíváme-li se do říše, mělo veřejné domy každé město, dámy platily daně a byl klid,“ líčí historik. Z českých zemí upozorňuje na dochované zprávy o tom, že když ze země ujížděl Zikmund Lucemburský, odešly s ním z Prahy i kněžky lásky. „Věděly, že jim tady pšenka nepokvete,“ objasňuje jejich ústup z českých zemí s odkazem na husitství.
To ostatně představuje výrazně odlišnou epochu v našich dějinách hned v několika aspektech každodenního, všedního života tehdejší společnosti.
Husitství připustilo hlas žen i rozvody
Podle Čechury s sebou přinesla husitská doba například rovnoprávnost žen s muži. „A to nejen deklarovanou, ale i skutečnou,“ zdůrazňuje, „to je vidět v celé řadě kronikářských zpráv o shromážděních – zněly na nich nejen hlasy mužů, ale i žen. To je pro husitství typické.“
Husitství, které přerušilo nadvládu katolické víry, transformovalo i jiná zákoutí všedního života. Zavedlo i liberalizaci rozvodů. Na starosti je měla konzistoř v Praze a v Kutné Hoře. „Rozvádělo se v celkem masovém měřítku, zachovaly se o tom dokumenty,“ podotýká, ovšem s tím, že to byli „ctihodní mužové“, kdo o rozvodech rozhodovali. Verdikty tak vězely v mužských rukou.
Kromě toho Čechura upozorňuje, že běžnou součástí života se rozvody staly až ve dvacátém století. Před husitstvím byly dostupné pouze nejvyšší společenské třídě. „První doložený rozvod bych si spojil s Přemyslem Otakarem II., který měl Markétu Babenberskou, dámu o pětadvacet let starší. Když si ji bral, bylo mu dvacet. Rozvést je samozřejmě musel papež. Rozváděl se vlastně i jeho děd Přemysl I. Stálo to strašné peníze, ale papež jim šel na ruku,“ doplnil historik.
Poživačný a bohémský Václav IV.
Jaroslav Čechura Narodil se v roce 1952, specializuje se na novověké sociální dějiny, tedy historii onoho období s pohledu zdola společnosti, skrze každodennost, sexualitu, rebelii, kriminality, kulturu venkova. Je jedním z nejvýznamnějších představitelů české mikrohistorie. |
Právě poslední Přemyslovci, Přemysl Otakar II. a jeho syn Václav II., byli „největšími proutníky“ středověké historie českých zemí. Svérázně z ní však vystupuje i postava Václava IV. „Měl tu smůlu, že byl synem velkého Karla IV. A že měl neobyčejně schopného bratra, Zikmunda Lucemburského,“ vysvětluje Jaroslav Čechura. Václav IV. se tak podle něj rozhodl nevěnovat politice, ale zábavě.
„Byl velmi vzdělaný, měl rád krásné rukopisy, miloval lov. V souvislosti s ním si vždy vzpomenu na příhodu, kdy za ním přijelo poselstvo z Milána. V Berouně na něj čekalo čtrnáct měsíců, než posly pustil na Točník, aby je přijal a pohovořil s nimi. Jak ho Italové po návratu domů mohli hodnotit? Negativissimo!“ směje se historik.
Václav IV. se do dějin zapsal i svou náklonností k mužům, podobně jako například syn Jiřího z Poděbrad Hynek nebo pravděpodobně i slavný vojevůdce Evžen Savojský. Jinak však mnoho dokladů o homosexualitě mezi šlechtou nemáme. „Ve středomořském prostředí je pramenů mnohem více,“ porovnává Jaroslav Čechura.
Silná Johana
Vrátíme-li se k otázce postavení žen, dočkaly se podle historika občanství po právní stránce až s rakouským občanským zákoníkem z roku 1811. Avšak za svébytné bytosti byly podle něj považovány již dříve. Jako příklad, sice anekdotický, ale překvapující, uvádí, že ve středověku mohly ženy navštěvovat samy hospody. „To mě velmi zaskočilo. Neprovdané ženy chodily normálně po práci do hospod. Samotné, bez doprovodu například bratra,“ popisuje.
Dobou temna podle něj nebylo ohledně postavení žen zejména baroko. „Jdete-li na dřeň, k pramenům, a sledujete-li každodenní život, zjistíte, že žena měla stejná práva jako muž. Klasický příklad: sedlák se selkou na gruntě, pět dětí, sedlák umřel. Selka měla možnost: vdá se, nebo bude hospodařit sama, až doroste nejstarší syn a ona mu hospodářství předá? A je řada případů, kdy dokázala hospodařit sama s dětmi, deset patnáct let. Nikdo, ani vrchnost ji v tom nebrzdila,“ líčí historik.
A příklady žen, které dějiny zaznamenaly stejně výrazným písmem jako muže? Například Johana z Rožmitálu, druhá žena Jiřího z Poděbrad. „Byla to velmi mocná žena, která dokonce i řídila události, protože Jiří byl ke konci života velmi nemocný. Po jeho smrti byl zmatek, na jedné straně Jagellonci, na druhé Matyáš Korvín – a teď se to hnalo do sebe. Johana si ale udržovala kontrolu. V onom mezidobí to byla klíčová postava české politiky, vůdcovský typ,“ vzdal šlechtičně hold Čechura.
Celý záznam Rozstřelu s Jaroslavem Čechurou:
