Ano, obvykle se Warzecha věnuje mečům, štítům a dýkám, jak na svém YouTube kanálu, tak ve své hamburské škole pro rekonstrukci středověkého bojového umění Dimicator. Ve spolupráci s historickým parkem Bärnau-Tachov si však od svého řemesla udělal výlet, i když jen nepatrný.
Šermíři na špičkách |
Svou přesvědčivou a místy dokonce hravou a roztomilou video prezentaci zahajuje zdůrazněním, že středověká obuv vypadala docela jinak než naše. Byla to vlastně kožená ponožka, bez tvrdé podrážky, takže kontakt nohy se zemí byl mnohem těsnější, intenzivnější a citlivější.
A to se na středověké chůzi podepsalo. Lidé totiž proto zcela přirozeně našlapovali docela jinak než dnes, kdy prostě hupsneme na zem plnou silou patou. Naši předchůdci nejprve položili na terén bříška prstů. Ano, jejich chůze vypadala trochu jako balet. Teprve když si půdu osahali a zjistili, že pod nohou nemají nic, co by je mohlo poranit, došlápli plnou vahou na patu.
Jen tím to však nekončilo, středověká chůze představovala vyšší nároky na fyzičku. Sám Warzecha přiznává, že se po šestiměsíčním praktikování středověkého stylu chůze dopracoval k bolesti lýtkových svalů. Jenže nejen to, kvůli došlapu na špičky lidé museli udržovat rovnější záda, jinak by je totiž přemohla gravitace a přepadli by dopředu, názorně demonstruje Warzecha.
A nakonec se přece jen dostává ke svému oboru. Připomíná totiž, že v manuálech o boji s mečem vidíme na kresbách bojovníky, jak stojí na špičkách. „Po dlouhou dobu to bylo záhadou,“ říká mistr středověkého bojového umění, dodává však: „Jenže ilustrátoři pouze ukazovali něco, co bylo tehdy zcela přirozené.“
Změna začala podle Warzechy nastupovat v patnáctém století, kdy se kvůli adaptaci na první kamenné dlažby začala zavádět obuv s podrážkou. Ta v šestnáctém století převládla, aby s podporou přirozené lidské tendence k lenosti a úspoře energie změnila i styl chůze. Kráčení s dopadem na patu je totiž snazší a vyžaduje méně síly.
