Fotila jste válku v Libanonu, byla jste u americké invaze do Iráku, u protestů na egyptském náměstí Tahrír, pracovala jste i v Afghánistánu. A pak jste se v Africe zabývala nelegálním obchodem se slonovinou a rohovinou. Můžete tyto dvě části své práce porovnat?
Ničení ekosystémů v Africe a nelegální obchod vyvolávají konflikt, takže je tu jistá spojitost. Ve filmu Poslední svého druhu jsou někteří pytláci vražděni přímo „na frontě“ obchodu s rohovinou a slonovinou. Lidé tam umírají stejně jako zvířata.
Je nějaký moment, který vám navždy zůstane v paměti?
Když se vrátím k válkám, není tam jeden moment, který bych si pamatovala víc než jiné. Viděla jsem spoustu bombardování a situací, ve kterých byli lidé nesmyslně zabíjeni. Další přežili, ale s ranami, které jim zůstanou do konce života. S obchodem v Africe je to totéž. Kvůli lidem umírají lidé tam i tam. Nedá se to porovnat, ale všechno je to o lidech. My jsme na planetě ten problém. Jsme jediný druh, který tu nemá žádnou funkci.
Kate Brooksová (40)Válečná fotoreportérka a režisérka začala svou kariéru fotosérií ruských sirotků, pro které pak založila i neziskovou organizaci. Po 11. září 2001 fotila na Blízkém východě. Pokrývala válku v Libanonu v roce 2006, americkou invazi do Iráku v roce 2003 či protesty Egypťanů na náměstí Tahrír v roce 2013. Výběr fotografií vydala v knize Ve světle temnoty. Poté se zaměřila na vybíjení slonů a nosorožců. Nelegální obchod se slonovinou a rohovinou zachytila v dokumentu Poslední svého druhu (The Last Animals).Ten ukazuje, jak je mezinárodní síť obchodníků napojená na teroristy a jak dokáže od pytláků a pašeráků převézt cenné komodity až na cílové trhy. Brooksová dokument přijela představit do Prahy na festival Jeden svět. V současnosti pracuje na dokumentu o pašování jaguárů v Jižní Americe. |
Zvířata jsou tu déle než my a každé na Zemi hraje svou roli. Bere si to, co potřebuje, ale na ostatní vždy zbyde. Lidé si však myslí, že jim všechno patří, a berou si víc, než vyprodukují. Do ekosystému, kterému se snažíme dominovat, se nehodíme. A tak místo toho vytváříme falešný ekosystém. Z části to vede ke změně klimatu a k tomu, že se zvířata dostávají na pokraj vyhynutí. Vede to i k tomu, že je na světě tolik nespravedlnosti a porušování lidských práv. Panuje tu nedostatek respektu k planetě jako celku.
Vidíte v tomto ohledu nějaký posun k lepšímu?
Několik zemí jako třeba Čína zavedlo zákaz obchodu se slonovinou. Spojené státy implementovaly něco, co se dá ve zkratce shrnout jako téměř absolutní zákaz komerčního obchodu se slonovinou. Podobné je to v Evropské unii, ve Velké Británii. Určitě je tu posun a míra pytláctví klesá. Nedá se však říct, že by se zastavilo, situace je pořád kritická. Ale myslím si, že už se lidé probouzejí a uvědomují si, že jde o vážný a organizovaný zločin.
Můžete ho popsat?
Není to tak, že by chudý vesničan zabil slona, aby sám přežil. Zločinecké sítě, které jsou zapleteny do obchodu s drogami, pašeráctví lidí i zbraní, pašují také části zvířat. Ve filmu ukazuji případ jednoho muže odsouzeného na dvacet let za nelegální obchod se slonovinou. Lidé, se kterými spolupracoval, byli vyhoštěni ze Spojených států, protože pašovali heroin a amfetaminy.
Podsvětí obchoduje s ilegálními komoditami obecně. Jeden den tam lidé mohou pomáhat s dodávkou zbraní pro rebely ve Středoafrické republice, druhý den se snaží získat heroin od výrobců v Afghánistánu, jindy zase vyšlou teroristy do New Yorku a pak slonovinu z Afriky do Asie. Je to určitě komplikovanější než představa, že terorista zabíjí slony. Ale i to se děje. A ve všem jde především o peníze. V obchodu s rohovinou a slonovinou jsou miliardy dolarů.
Ve filmu říkáte, že rohovina je dnes stejně cenná jako zlato. Proč? Je za tím hlavně víra některých lidí, že mají rohy nosorožců téměř magické schopnosti?
Ne přímo magické, ale někteří lidé věří, že mají léčivé účinky. Někteří rohovinu kupují, protože podle nich léčí rakovinu, jiní zase proto, že mají kocovinu a tohle jim podle nich pomůže. Rohovina je také symbolem společenského postavení, takže někteří si koupí rohovinový náramek, protože se chtějí ukázat. Je to kombinace těchto důvodů.
Mluvila jste i s pytláky? Uvědomují si, jakou způsobují škodu?
Točili jsme chvíle, kdy je vyslýchala policie, ale s žádným jsem nedělala přímo rozhovor.
Přistižený pytlák se dostane do spousty problémů. Pravděpodobně ví, že to, co udělal, je nelegální. Ale všichni to dělají pro peníze. Nevím, jestli si někdy uvědomí, čeho se dopustili. Ovšem poté, co stráví sedm let ve vězení, už nikdy nebudou chtít pytlačit. Kromě pytláctví je navíc v Demokratické republice Kongo (jedné ze zemí, kde dokument vznikal, pozn. red.) zakázáno už samotné vlastnění zbraně. Takže každý, kdo je chycen s AK-47, stráví automaticky několik let za mřížemi.
Co si myslíte o přístupu lovců trofejí, kteří tvrdí, že zabitím slona nebo lva za peníze vlastně pomohou přežít ostatním zvířatům?
Ve filmu jsem se lovem pro trofeje přímo nezabývala, ale existuje spousta důkazů, že názor, že lovci trofejí pomáhají chránit přírodu, je prostě nesmysl. Speciálně když se podíváme na finanční příjmy afrických zemí. Ty těží z turistického ruchu - z toho, že lidé chtějí vidět divoká zvířata, chtějí vidět slony.
Před několika lety se do lovu trofejí zapojili i čeští lovci, kteří jezdili do JAR a zabíjeli tam nosorožce. Většina z nich přitom nikdy nelovila a nevěděla, jak se to dělá. Pašeráci jen využili mezery v zákoně (více o případu se dozvíte v textu Češi lovili nosorožce pro pašeráky. Rohy by prodali za sto milionů). Dochází tak i k zneužívání samotných lovců trofejí. Osobně si myslím, že je to celé nonsens.
V Česku jste navštívila i Dvůr Králové, jejíž zoo vyslala do světa několik nosorožců. Jeden z nich, poslední samec nosorožce tuponosého severního Súdán je ve vážném zdravotním stavu. Sledujete jeho osud?
Ano, byla jsem se za ním v lednu podívat, když jsme v Keni poprvé promítali náš film. Vyhradila jsem si na to čas, protože jsem si říkala, že je to možná poslední možnost Súdána vidět. Pořád se zajímám o všechny problémy spojené s tímto tématem. Strávila jsem spoustu času propagováním filmu po celém světě, protože si myslím, že by ho lidé z různých zemí i kultur měli vidět. Je to globální téma.
Poslední samec severního bílého nosorožce na světě je ve vážném stavu |
Lišil se přístup diváků v různých zemích?
Napříč světem jsem je po zhlédnutí toho filmu viděla plakat. V Africe je to jiné, ve filmu jsou tři místa, kterým se afričtí diváci hystericky smáli. Jsou to vážná místa, ovšem průměrný Afričan pozná, když jiný Afričan lže. Dost jsem si sledování filmu s nimi užila. Třeba moment, kdy jeden z pytláků říká, že ho k jeho činům přinutil ďábel. Jeden pašerák slonoviny zase tvrdil, že slonovinu nikdy ve svém životě neviděl. To se smáli hodně.
Víte, pořád je třeba udělat tolik práce. Je nutný kompletní zákaz obchodu se slonovinou. Doufám, že ten film přispěje k většímu porozumění a povědomí o tomto problému. Většinou si totiž lidé myslí, že se to děje někde daleko v Asii nebo Africe. Jenže Evropa je důležitým tranzitním místem nelegálního obchodu s volně žijícími zvířaty. Scéna, kde celníci odhalí kufr plný slonoviny, pochází z České republiky. Evropské země jsou navíc čím dál víc i cílovou destinací pašeráků.
Co by podle vás pytláctví zastavilo?
Samozřejmě zákony, což se čím dál víc děje. Evropská unie má plán, jak s nelegálním obchodem se zvířaty bojovat, který se nyní uvádí do praxe. Problém je, že dokud nebudou tvrdé zákony, zvířata nemají šanci. Protože pro zločince to pořád bude velmi snadné - vysoce oceněný zločin s nízkým rizikem trestu. Ale když budou vědět, že mohou skončit na deset let ve vězení, možná si ten čin ještě rozmyslí. Když jsem poprvé přijela do Keni, maximálním trestem byla pokuta 30 až 50 dolarů a jeden až tři roky ve vězení. To však nikdo nedostal. A pokuta? To je pro ně nic.
Mám mačetu a pepřák, říká Čech, který v Africe chrání slony |
Pak jeden muž dostal dvacet let a ještě musí zaplatit několik set tisíc dolarů. To je obrovský posun a rozhodně věci pomohl. Kromě toho je velmi důležité i zvýšit povědomí a vytvořit stigma spojené s nákupem slonoviny. Snížit poptávku tím, že mladší generaci naučíme, jak toto chování ničí náš svět. Není jedno řešení, ale kombinace všech těchto snah. Podívejte se, kolik je na světě lidí a kolik slonů. Zvířat tady zbývá tak málo, že je opravdu potřeba, aby každý dělal maximum možného. Je to zodpovědnost každého z nás a každý se můžeme informovat, ozvat se, mít názor a dělat věci, které k té změně k lepšímu přispějí.
A jak byste přesvědčila člověka, kterého nosorožci nebo sloni nezajímají?
Celý film je víc o lidech než o zvířatech. O lidech, kteří dávají vše do toho, aby zachránili tuto planetu. Doufám, že lidé, kterým jsou sloni nebo nosorožci ukradení, v sobě objeví jistý soucit alespoň s dětmi, které přišly o otce zavražděného pytlákem.
