Není to stav těžké deprese ani šok, ale neurologicky podmíněná porucha. Je velmi vzácná, dispozice k ní má méně než 0,5 procenta lidské populace. Nedokážete si kvůli ní nahmatat puls, máte pocit, že vaše srdce už dávno nebije. Zdá se vám, že ruce se s vámi spíše samovolně nesou, ale už je nemáte moc pod kontrolou. Necítíte hlad a spánek, pokud se vám vůbec někdy podaří usnout, vám už dávno nedobíjí baterky.
Máte pocit, že jste mrtví. Přesněji: živí mrtví. Ale pravda je o něco prostší. Jste plně při vědomí, jen trpíte vzácnou duševní poruchou, která nese jméno francouzského neurologa Julese Cotarda. Pacienti si při Cotardově syndromu myslí, že jsou mrtví, nebo rozhodně brzy budou. Tvrdí, že jim chybí některé životně důležité orgány nebo končetiny. I když je evidentně mají. Typický byl příklad veterána z prusko-francouzské války. Výbuch šrapnelu roztrhal všechny jeho kamarády, on jediný explozi přežil. Ale věděl, že má být mrtvý, a tak se i choval.
Lidé s touto poruchou necítí potřebu pokračovat v další „posmrtné existenci“. Odcházejí na hřbitov, pasivně se domáhají pohřbu. Ale většinou umírají hlady, protože odmítají přijímat potravu. Často také umírají v důsledku prodělaných zranění, jimž se nevyhýbají. Bát se pádu ze střechy nebo srážky s autem? Už to přece mají za sebou, znovu umřít nemohou.
Život bez bolesti. Ale jak dlouho?
Že je lidský život plný bolesti? Jistě, ale bez ní by za mnoho nestál. Agónie je totiž intenzivní varovný signál, který nám pomáhá přežít. Své o tom vědí lidé trpící kongenitální analgesií (CIP): ti vůbec neví, co je to bolest za pocit. A tak nikdy nepoznají úlevu a radost z toho, že přejde.
Jak je to možné? Vědci si stále nejsou jistí: zdá se, že za tuto „schopnost“ mohou utlumené sodíkové kanálky v mozku, které brzdí přenos nervových impulsů. Možná také extrémní nadprodukce tlumících endorfinů, hormonů štěstí. Těžko říct. Pacienti trpící analgesií s přehledem zapomenou ruku v kombajnu nebo na rozpálené plotýnce. Neví, že je něco v nepořádku, varuje je až zápach vlastního spáleného masa.
To už je celkem pozdě, zranění totiž bude probíhat úplně stejně. Rizika jejich „nebolestivého“ života jsou zřejmá. Můžete vykrvácet z rány, kterou přehlédnete, a v případě neléčeného zranění snadno podlehnete infekci. Udusíte se vlastním jazykem, který si při jídle ukousnete. Zlomíte si ruku jen proto, že vás tělo nevarovalo. Je to krajně zvláštní a zřídkavá porucha. I proto dělá výzkumníkům velké vrásky na čele švédská vesnička Vittangi v kraji Kiruna. Jen v této jediné lokalitě se podařilo popsat čtyřicet žijících nositelů CIP. Zhruba tolik se jich nachází v celých Spojených státech amerických dohromady.
Superrychlé hojení z vás udělá sochu
Šance že onemocníte genetickým onemocněním pojivové tkáně, známým jako FOP (Fibrodysplasia ossificans progressiva), je asi dva miliony ku jedné. Buďme rádi. Nezranitelného hrdinu akčních filmů z vás nevytvoří. Jde o mutaci opravných mechanismů lidského těla, která je skutečně extrémní. Pokud u pacientů dojde k narušení pojivové tkáně (natažení svalů, poškození šlach a vazů), organismus je pohotově nahradí novými a ty staré souběžně ještě trochu zpevní. Vaše tělo si začne vytvářet svůj vlastní zpevňující ochranný krunýř. A když z něj část chirurgicky odeberete, roste v tom samém místě ještě rychleji.
Výsledek nepotěší: mobilita všech kloubů se brzy přiblíží nule a z každé pohyblivé pojivové tkáně v těle se stane pevná kost. To, že vás ostré výstupky vaší vlastní kostry párají zevnitř zaživa, samozřejmě cítíte, a představa, že se tato zranění rychle „zapevňují“ dalšími kostmi, situaci nelepší. Explozivní růst nic nezastaví, léčba ani příčiny poruchy zatím známy nejsou. Stručně řečeno: smrt je tu opravdu vysvobozením.
Jedna ruka netleská
Medicínská kuriozita? Určitě. Ale také nekončící strach o vlastní život, kterým v současnosti trpí osm desítek diagnostikovaných pacientů. Kdo jim jde po krku? Oni sami, respektive jejich vlastní ruka. Nejčastěji pak levačka.
Takzvaný syndrom cizí ruky se však neomezuje jen na horní končetiny, může postihnout i nohy. A co zmůžete, když se vaše končetina rozhodne, že s vámi teď spolupracovat nebude? Nic. Lékaři potvrzují celou škálu nejrůznějších projevů, při kterých se postižená část těla prosazuje bez ohledu na zbytek těla. První takový případ byl popsán v roce 1908 v Německu, ale pochopení jeho příčin jsme se zatím nedobrali. Odpověď se rozhodně skrývá v mozku, někde na předělu obou hemisfér.
Jisté indicie přicházejí od epileptiků, psychotiků a pacientů s neuro-degenerativními onemocněními. A také od těch, kteří utrpěli poškození čelních laloků mozku, například při autonehodě.
Lidé, kteří poruchou trpí, se obvykle bojí usnout. Ve fázi nevědomí si totiž neposedná končetina dělá, co chce, častěji. „Přepíná televizní kanály ovladačem, škrábe vás, vytrhává výplň z matrace,“ říká Sergio Della Sala, neuropsycholog z Univerzity v Aberdeenu. A popisuje případ svého aktuálního pacienta: „Seděl u večeře a vybíral z ryby na talíři kosti. Jeho anarchická ruka mu je samovolně začala cpát do pusy. Výsledkem byl souboj o nadvládu nad vlastním tělem.“
Vzrušení, které tíží
Je to jako výhra v loterii, při které je šance na vítězství 1:20 000. Zhruba taková je totiž pravděpodobnost výskytu této poruchy, která vám může prvních pár desítek minut přijít docela fajn, ale radovat se nebudete dlouho. Zvlášť pokud zrovna sedíte na školní besídce své dcery. Priapismu, tedy permanentní erekce, se totiž jen tak nezbavíte.
Nějakým mechanismem při ní totiž došlo k narušení průtoku krve v topořivých tělesech vašeho penisu. Příčinou může být poškození míchy, infekce, krevní i neurologická onemocnění. Jisté je, že něco teď rozhodně není v pořádku a je třeba vyhledat lékaře. U případů trvajících déle než osmačtyřicet hodin hrozí i amputace.
Zatímco u tohoto ryze mužského problému je léčba možná, v případě ženského syndromu PGAD medicína stále tone v nejistotě. Princip je podobný, alespoň technicky. Syndrom permanentního sexuálního vzrušení je prostě záhadou. Trvat může dny i týdny, spouští se samovolně, bez možnosti jakékoliv kontroly. Ne, není to hypersexualita nebo nymfomanie. Pacientky netouží po pohlavním styku. Uspokojení orgasmem na ně má jen mizivý účinek, protože fyzické „nastartování“ u nich nekončí. Je to dost vyčerpávající.
