On sám se o téma sexuality zdravotně postižených začal zajímat v jednadvaceti letech. Tehdy se nemoc, kterou odmala trpí a kvůli níž mu odumírají nervy v končetinách, zhoršila natolik, že ho upoutala na vozíček. Na dva roky se tehdy nastěhoval do pražského Jedličkova ústavu.
„Byli tam i těžce postižení, nemohli se vůbec hýbat, byli uvězněni ve svém těle, přitom však měli zájem o sexualitu úplně stejný jako jiní. Jen si o to nedokázali říct,“ vzpomíná. Tehdy si uvědomil, jak důležité toto téma jak. A jak důležité je ho otevřít.
„Řekl jsem si, že bych měl být tím, kdo o tom bude otevřeně mluvit. A nestydět se za to. Protože se není za co stydět,“ zdůrazňuje.
Sexuální asistentka Vladana Augstenová souhlasí. Nepopírá, že když se v Česku objevily, vyvolávaly ve veřejnosti i moralistické, pohoršlivé, odmítavé reakce. Postižení je však podle ní potřebují, takový je fakt.
„Představme si někoho, kdo ve dvaceti ochrne, má již však za sebou sexuální zkušenost. Pro něj je velmi těžké smířit se s tím, že jej tak krásný zážitek už nikdy nečeká. Je to těžké. Ale jinak těžké, zvláštně těžké, je to pro člověka, který se s hendikepem už narodil. A takovou zkušenost neměl, neumí si to představit, ale sexuální pud cítí. Pro koho to je lehčí?“ ptá se.
Sexuální asistentka je podle jí spíše mentorkou, ne prostitutkou. Ona sama své klienty učí pracovat se sexuální energií, pohlavní ani orální styk její služby nezahrnují.
Jaký je váš názor na sexuální asistenci?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 29. listopadu 2018. Anketa je uzavřena.
