Nacistické Německo se během války s plánem na „konečné vyřešení otázky židovského obyvatelstva“ nijak netajilo. Průmyslové zabíjení, továrny na smrt A koncentrační tábory nebyly výsledkem morálního selhání jednotlivců.
Čtyřiadvacítka obviněných u Norimberského procesu sice patřila mezi velké ryby, ale stěží se dalo věřit tomu, že osobně mohli za všechna válečná zvěrstva. Z tohoto úhlu pohledu bylo celé soudní jednání zahájené 20. listopadu roku 1945 teatrální náhražkou spravedlnosti.
Proces, který nezahojil staré rány
Obvinění Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels spáchali sebevraždu už před koncem války, potažmo před zahájením procesu. Dvanáct dalších si vysloužilo trest smrti, tři další doživotí. A zbytek odešel s tresty od dvaceti let níže, nemálo z nich bylo za deset let propuštěno. A tři obvinění byli dokonce osvobozenI.
To bylo něco, co nedokázala většina Židů, kteří zažili holokaust na vlastní kůži v jeho děsivé celistvosti, akceptovat. Norimberk jim nepřinesl ani odpovědi, ani satisfakci. A nedostalo se jim toho ani v jiných procesech.
Kdo řídil a spravoval tábory smrti? Kdo zavíral dveře do plynových komor, kdo objednával pelety otravné látky Cyklonu B? Kdo dozoroval správu ghett a shromaždišť Židů, kdo prováděl hromadné popravy u masových hrobů? Jen v poválečném západním Německu zůstalo 13,2 milionů bývalých členů NSDAP, kteří byli součástí administrativně-byrokratického a státního aparátu.
Obviněno jich bylo méně než 3,5 milionu, 2,5 milionu se obešlo bez procesu. To nejhorší, čemu čelili, byla konfiskace nakradeného majetku, potažmo omezení jejich budoucího zaměstnání ve státní správě. V roce 1949 bylo v západoněmeckých věznicích 300 nacistů. Dnes tam možná sedí přívrženců této ideologie víc.
Smrt si pro vás jednou přijde
Irving Milchberg: kluk, který pašoval zbraně do Varšavského ghetta Byl svědkem vraždy svého otce, matku a sestry mu zavraždili v koncentráku, jemu se povedlo z transportu třikrát uprchnout. Protloukal se Varšavou, kradl, prodával cigarety. Především však Irving Milchberg ve svých patnácti zásoboval vzbouřence ve Varšavském ghettu zbraněmi. Nacistům přímo pod nosem. |
Fakt, že většina válečných zločinců unikla potrestání, dal vzniknout zvláštní vojenské skupině Dam Jehudi Nakam, jejíž název můžeme přeložit jako Židovská krev bude pomstěna. Tvořili ji Židé, dílem bývalí partyzáni z rusko-polského pomezí, dílem ti, kteří přežili peklo koncentračních táborů. Židovští partyzáni z bývalé sionisticko-komunistické Spojené partyzánské organizace srovnávali účty v Polsku, Židovská brigáda z Bukurešti prováděla svou mstu v Rakousku, operace odplaty, Chulijot, probíhají i v Itálii a Německu. A byli tu i Nokim, Mstitelé, kteří v rámci pomsty nepřemýšleli v malých číslech.
Obvyklý průběh operace se moc neměnil. Šlo o to nalézt aktuální místo bydliště bývalého vysokého důstojníka SS a nechat jej týdny sledovat. V průběhu této fáze byl „ztotožněn“ těmi, kdo jej pozorovali. Tvář toho, kdo vám postřílel rodinu, obvykle nezapomenete do konce života, takže to moc těžké nebylo. A pak jej mstitelé unesli. Většinou přitom na sobě měli uniformy vojenské policie, předstírali zadržení kvůli podání vysvětlení. Místo na vyšetřovnu nacistu odvezli na odlehlé místo. Tam zasedal tribunál, jednotlivci s vlastní vizí spravedlnosti rozhodli o vině, vynesli trest a rovnou ho vykonali. Oběšením nebo smrticí injekcí kerosinu.
Oko za oko. Zub za zub
Centrální utajená organizace Dam Jehudi Nakam byla spíše zastřešujícím celkem, který tuto činnost jen lehce koordinoval, zajišťoval vybavení, zbraně a uniformy a také falešné dokumenty. I proto se někteří budoucí prezidenti Izraele za svou podporu společné věci nestyděli: podporovali totiž Dam Jehudi Nakam a teoreticky tedy nemuseli vědět, co za tím stojí. I když to bylo dost zřejmé.
Velitel této skupiny, charismatický Aba Kovner byl však s výsledkem jednotlivých akcí nespokojen. Podle něj si Německo zasloužilo dostat opravdovou lekci biblických rozměrů. Opravdové „Oko za oko, zub za zub“.
„Seděli jsme a přemýšleli a najednou ta myšlenka už nebyla ve vzduchu, ale před námi na stole,“ vzpomínal později Paša Reichman, jeden ze členů organizace. „Všichni jsme chtěli pomstu.“ A tak se zrodil komplikovaný plán, jehož definitivní podobu znal jen Kovner a jeho nejradikálnější druhové.
První bod? Sehnat v maximálním množství jed, který bude smrtelný i v minimální koncentraci. O to se už se nepřímo postaral Chajim Weizmann, vynikající chemik a mimochodem také první prezident státu Izrael. Na jeho popud se ke Kovnerovi dostaly dva desetilitrové kanystry arzenu. Jen si je musel z tehdejší Palestiny odvézt. Celé to však bylo trochu složitější.
Chceme pomstu, ale ne masovou vraždu
Světová sionistická organizace s Wizemannem v čele, stejně jako další chemici Efrajim a Aharon Katzirovi, potažmo Ben Gurion, tedy budoucí první premiér Izraele, netušili, co přesně má Kovner v plánu. Hovořilo se o tom, že členové Dam Jehudi Nakam chtějí otrávit nějaké německé příslušníky SS. Kovner však měl svou vlastní ideu, misi, na jejímž konci by nejspíš bylo kolem šesti milionů mrtvých Němců. Tedy číslo odpovídající množství počtu nevinných Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Chtěl otrávit vodní nádrže u pěti velkých měst, Norimberku, Výmaru, Hamburku, Frankfurtu a Mnichova.
Je velmi pravděpodobné, že to členové Světové sionistické organizace nepřijali s nadšením. I oni chtěli pomstu, ale ne masovou vraždu. Podobný teroristický čin by navíc úplně kompromitoval jejich snahu o založení židovského státu. A tak se nejspíš sami postarali o to, aby Kovner svou toxickou zásilku z Jeruzaléma do Evropy nikdy nedovezl. Před přistáním jej a jeho doprovod zadrželi Britové, kteří si „náhodou“ všimli jeho falešných dokumentů. Část arzenu skončí v moři, Kovner pak ve vězení v egyptské Alexandrii.
Bez jedu a velitele, ale též bez potřebné opory ve vlastní zemi, byl proto čas na plán B.
Arzen smrt nepřinesl
Ten spočíval v sice skromnějším, ale o poznání lépe zacíleném činu. Otrávený chléb měl zabít patnáct tisíc příslušníků SS, které hlídali Američané v zajateckém táboře Stalag XIII.. Dvě kila koncentrovaného arzenu se spiklencům podařilo sehnat v Miláně a v pekárně, která lágr zásobovala, už nějakou dobu pracoval Leipke Diestel, jeden ze členů Dam Jehudi Nakam. Ten 12. dubna 1946 vpustil do podniku dva další komplice, ze směsi lepidla, mouky a horké vody vyrobili hmotu, kterou obohatili arzenem, a štětci ji pak natřeli na povrch tří tisícovek upečených bochníků.
Den na to začalo ve Stalagu drama, s křečemi a úpornými bolestmi v břiše se po snídani hroutí 2 283 německých zajatců. O život dvou stovek z nich museli bojovat američtí lékaři. I když by si Diestel vsadil na stoprocentní úspěch, nikdo z otrávených nakonec nezemře. Jak je to možné? Pozdější vyšetřování americké tajné služby potvrdí, že všechny otrávené bochníky nesly zhruba 0,2 gramu jedu.
Což spadá mezi koncentraci 0,1 až 0,3 gramu, kterou člověk může s velkým štěstím ještě přežít. A němečtí zajatci prostě měli štěstí. Jinak by množství jedu dokázalo „při správné aplikaci“ vyhubit osazenstvo tábora čtyřikrát.
Tento „neúspěch“ pak celou organizaci Dam Jehudi Nakam paralyzoval. Zvlášť když vyšly na světlo podrobnosti o Kovnerově původním plánu. S otravou vodních nádrží by drtivá většina původních členů a podporovatelů organizace nesouhlasila, ostatně i operace v pekárně jim přišla slušně řečeno předimenzovaná. Víc tíhli k individuální spravedlnosti. O podobně masivní akce se už organizace nikdy nepokusila, v padesátých letech ukončila svou činnost oficiálně.
