Slova, která zazněla při vyhlašování Nobelovy ceny za chemii v roce 1960, zněla velkolepě: „Jen opravdu zřídka se stává, že by objev na poli chemie nalezl takové uplatnění a velmi výrazně ovlivnil lidské bádání v tolika rozmanitých oborech. Jen málokterý objev se kdy těšil tak širokému zájmu veřejnosti.“
Tak velkému uznání kolegů se těšil Willard Libby, americký fyzikální chemik, který objevil a popsal datování pomocí uhlíku 14C. Jeho radiokarbonová metoda dokázala s velmi vysokou přesností zařadit biologický materiál do historického kontextu. Turínské plátno, mumie faraonů, svitky od Mrtvého moře nebo kosterní pozůstatky ze Stonehenge? Libbyho metoda dokázala potvrdit jejich stáří, a tím výrazně zamávala s vědeckým poznáním.
Jenže než se Libby dopracoval na vrchol, kolegové pro něj dobrého slova většinou neměli.
Muž, který věří na silová řešení
V padesátých letech byl považován, slušně řečeno, za zapšklého morouse. Proč? Aktivně se zasazoval o tvorbu jaderného arzenálu Západu, otevřeně kritizoval mírové hnutí a vystupoval proti iniciativám na jakékoliv americké odzbrojení. Byl skálopevně přesvědčen o tom, že nic jako definitivní nukleární armageddon nehrozí. Přesněji řečeno věřil, že i jaderný konflikt se dá s patřičnou přípravou přežít.
Aby to uštěpačným kolegům z univerzit dokázal, vybudoval si pod svým rodinným domem jaderný kryt. Ten však bohužel kvůli závadě na elektroinstalaci po několika týdnech vzplál. „To dokazuje nejen to, že existuje Bůh, ale také že má smysl pro humor,“ vtipkoval fyzik Leo Szilard, kritik testů jaderných zbraní.
Radioaktivita je celý jeho život
Libby byl s jadernými a vodíkovými zbraněmi srostlý víc než pevně, účastnil se totiž jejich vývoje od samého začátku. Nejprve spolupracoval s chemikem Haroldem Ureyem na výrobě první atomové bomby v rámci projektu Manhattan. Jeho přísně tajným úkolem byla plynová difúze a obohacení uranu 235.
Po válce se stal členem americké komise pro atomovou energii a po mnoho let vedl Institut geofyziky a planetární fyziky, neustále měl kontrakt s americkými ozbrojenými silami, konkrétně s letectvem. A právě pro letectvo Libby, který si kolem roku 1953 teprve hraje s teoretickým poločasem rozpadu uhlíku, pečlivě vypracoval kuriózní výzkumný projekt. Jmenuje se Sunshine a je přísně tajný. Jeho neobvyklost přitom nevychází ani tak z řešeného tématu, které je v době studené války velmi praktické, ale spíše z netradičního badatelského přístupu, jaký Libby zvolí.
Projekt Sunshine totiž hledá odpověď na otázku, zda se dá přežít jaderný konflikt. Libby nepochybuje, že v dohledné době k něčemu takovému dojít může. Zajímá jej, jak může série jaderných explozí ovlivnit přírodu, půdu, úrodu, lidské zdraví v oblastech výbuchem bezprostředně nezasažených. A co s lidmi dělají v té době pravidelné testy jaderných zbraní.
Svou prací navazoval na předchozí neméně tajený Projekt Gabriel, s jehož výsledky však byl do krajnosti nespokojen. Jeho autoři totiž tvrdili, že s biosférou na Zemi by nezamávalo 2 500 ani 10 tisíc jaderných výbuchů, ekvivalentních bombě z Hirošimy. Aniž by to podložili solidními důkazy.
Tomu se Libby zdráhal uvěřit, viděl mezeru v poznání a chtěl ji zaplnit. Dobře věděl, že třeba radioaktivní izotop Sr-90, který je nejčastější součástí spadu po výbuchu jaderné pumy, dokáže setrvat v prostředí minimálně třicet let a negativně působit na své okolí.
Hledáme vykradače hrobů. Spěchá
Chce tedy na požádání letectva Spojených států amerických a korporace RAND zkoumat vliv radioaktivních izotopů na lidské tkáně. Copak o to, koncentrace stroncia se v laboratoři dobře zjišťuje ze zpopelněných ostatků. Jenže tu je jeden podstatný problém. Kde ty lidské tkáně sehnat? Oficiálně to totiž dost dobře nejde, zvlášť když si má projekt Sunshine zachovat své utajení.
Libby si dokonce nechal od nezávislé právní společnosti vypracovat rozbor platné legislativy, aby zjistil, za jakých podmínek by mohly být krádeže těl bez vědomí pozůstalých nebo pohřbených legální. Nepochodil. A tak to zkusil jinak.
„K analýze máme absolutní nedostatek vhodných vzorků, zvláště pak tkání dětských,“ bude si 18. ledna 1955 stěžovat Libby spolupracovníkům: „Já opravdu nevím, jak se k nim dostat. Ale je to otázka primární důležitosti. Víte co? Jestli náhodou znáte někoho, kdo je dobrý ve vykrádání hrobů, dejte mu na mě číslo. Může velice pomoci celé naší vlasti.“
Jakkoli byla ona výzva podivná, zafungovala. Netrvalo dlouho a do jeho laboratoří v Chicagu skutečně začaly proudit anonymním popiskem označené „vzorky“ z celého světa, od Austrálie přes Indii po Evropu. „Odkud přesně pocházel materiál na pokusy, vám nepovím, nikdo to raději vědět vlastně ani nechtěl,“ vzpomínal později doktor John Laurence Kulp, profesor Univesrity of Columbia, který se na experimentech podílel.
„Existovaly prostě určité kanály, které dokázaly zajistit dostatek vzorků k testování v celé šíři hledaného věkového spektra. Ti lidi nám byli schopní dodat jakékoliv poptávané zboží. Měli jsme tři čtyři hlavní zásobovače, kteří dodávali materiál z prakticky jakékoliv geografické zóny světa,“ líčil. Přímo ve Státech proudilo zboží z Houstonu, Vancouveru a New Yorku. „Zrovna tak snadno jsme však mohli dostat materiál z Portorika,“ dodává Kulp. „Prakticky kdokoliv zesnulý v této oblasti mohl být náš.“
Zásobovacích kanálů prý existovalo dohromady 26 a do šedesátých let dodaly do Libbyho laboratoří přes šest tisíc vzorků lidských kostí. Ne nutně celých těl, často jen nepatrných fragmentů. Navazující experimenty v letech následujících si vyžádaly další čtyři tisíce vzorků tkání.
Osudy anonymních vzorků
Z průvodní listiny se badatelé dozví například jen to, že vzorek B-1102 pochází z mrtvolky blíže nespecifikovaného osmiměsíčního dítěte nebo že tkáň označená B-595 patřila původně třináctiměsíční holčičce. Jsou tu i starší exempláře. Vzorek B-199 patřil čtyřiatřicetiletému muži z Vancouveru, který zemřel na encefalitidu. Vancouver byl dobrým zdrojem podpultových lidských těl, na Projekt Sunshine odtud přišlo 127 těl.
Zahanbit se však nenechala ani Velká Británie, požadovanými dětskými tkáněmi pravidelně zásobovala USA i nemocnice v Middlesexu u Croydonu. Pořád to zní jen jako poněkud morbidní příběh o šíleném badateli, který na neoficiální bázi spolupracuje se zloději těl a vykradači hrobů. Jenže tak úplně veselé to zase není.
Své o tom věděla i Jean Prichardová. Při předčasném porodu v roce 1957 přivedla na svět mrtvé dítě. Když se truchlící vydala pro ostatky do márnice, aby ho mohla řádně pohřbít, zjistila, že jí ho nechtějí vydat. Tělíčko bylo buď „založeno“, administrativní chybou omylem spáleno, nebo už pohřbeno, tvrdili jí.
Až později se ukázalo, že neživému nemluvněti byly odňaty obě nohy a expedovány do laboratoří doktora Libbyho. Mlžení o ztraceném těle bylo součástí kamufláže zmíněného činu. Případu se mnohem později chopili britští novináři, kteří zjistili, že podobná praxe se často odehrávala i v dalších nemocnicích. V Cambridge, Newmarketu, Norwichi a Chelmsfordu. Dílem pro potřeby domácího i zahraničního výzkumu.
Ujištění, že se s nelegálně nabytými ostatky blízkých zase „nic tak zvláštního nestalo“ a všechny se nakonec dočkaly v chicagských laboratořích kremace, pozůstalé neuklidnilo. Británie s Amerikou na dodávkách těl a tkání spolupracovala vědomě, s tichým souhlasem vlády. Tvrzení o tichém souhlasu však stojí na vratkých nohách, americká ani britská vláda nikdy oficiálně nevydala memorandum, které by krádeže těl či jejich části nějak schvalovalo. Politici a úředníci prostě jen ponechali badatelům volnou ruku při shánění materiálu a nebránili jim v pokusech, jejichž výstupy tehdy nutně potřebovali.
V roce 1958 se část výzkumné větve projektu Sunshine přesunula do Belgie, kde i nadále pracuje s podloudně získanými částmi těl. Projekt Sunshine byl oficiálně ukončen v roce 1974, veřejnost se o něm poprvé dověděla v roce 1995. Tehdy totiž americký prezident Bill Clinton nařídil přísné vyšetření popisovaných událostí. Tou dobou už je však Willard Frank Libby, laureát Nobelovy ceny, čestný člen americké akademie věd, nositel ceny Alberta Einsteina a dalších významných ocenění, patnáct let po smrti.
