Osm let v zajetí, z toho čtyři roky strávené v úplné izolaci na samotce. A k tomu neustálý teror ze strany věznitelů, kteří vás moří hlady, bijí a slibují vám pomalou smrt. Takové vzpomínky měl na pobyt v severovietnamském zajateckém táboře v Hanoji pilot Jeremiah Denton.
Podobné zážitky sdílelo dalších nejméně 591 amerických vojáků, ale jen on o nich mohl promluvit přímo před kamerou. V roce 1966 si jej k tomu jeho věznitelé vyvolili. Dílem proto, že jimi zadržení letci byli považováni za elitu USA. Doslova ho tedy vytáhli z díry, nakrmili, omyli a dali mu text, který se měl naučit nazpaměť. Úloha to nebyla těžká, měl jen pro účely severovietnamské propagandy před kamerou v rozhovoru potvrdit, že s americkými zajatci jednají věznitelé důstojně, dostává se jim řádné stravy a nejsou vystaveni fyzickému násilí. Což byla lež.
Denton se v rámci naaranžovaného interview nemohl od předem schváleného textu odchýlit, ale přemýšlel, jak sdělit to podstatné. A tak přišel se jednoduchou lstí, kterou vietnamští propagandisté neprokoukli. Na otázky před kamerou reagoval uvolněně a rozvážně papouškoval slova o tom, jak se má v zajateckém táboře dobře.
Přitom však mrkal očima jako divý. Jeho věznitelé tomu nepřikládali důraz, podle nich za to mohlo příliš ostré světlo nebo nervozita zpovídaného. Jenže pilot vymrkával Morseovu abecedu.
Znak za znakem Denton během své chvály na podmínky severovietnamského vězení vymrkával slovo „torture“, mučení. V Spojených státech vzkaz lidé z námořní rozvědky pochopili. Denton se v únoru roku 1973 vrátil v rámci výměny zajatců do USA jako hrdina a později byl zvolen senátorem.
Jehla a nit jako lék i zbraň
Mohlo by se zdát, že pro majora Alexe Casdagliho válka rokem 1941 skončila. Byl totiž jedním z 6500 britských zajatců, kteří na Krétě padli do německého zajetí. Horké klima ve Středomoří museli nedobrovolně vyměnit za oplocené baráky lágru v Dossel-Warbungu. Němečtí dozorci si dali hodně záležet, aby jejich morálku podlomili a vzali jim chuť ke vzpouře.
Jenže Casdagli nečinnost rád neměl, proto vzal za vděk i nenáročnou aktivitou. Začal svým kolegům vyspravovávat potrhané oblečení a uniformy. Před válkou totiž vlastnil textilní továrnu, k jehle a niti měl tedy blízko. Nakonec se v lágru naučil i vyšívat. „Balíčky Červeného kříže mi zachránily život, ale vyšívání mě udrželo při zdravém rozumu,“ bude po válce vzpomínat. Vyšívání jako dočista neškodnou zábavu přitom využil k vyjádření svého odporu proti nacistům.
Nenapravitelný útěkář: Billa Ashe nacistické ostnaté dráty nezastavily Byl to tulák, nájemný boxer, protinacistický rváč, excelentní student, pilot, ale především nezdolný útěkář z nacistických zajateckých táborů. Kopal tunely, schovával se na latrínách, prosmýkával se v přestrojení. William Ash měl velmi pestrý život. |
Když poprvé přešil deku jednoho krétského generála, vyzdobil ji nejen nezbytnými symboly hákových křížů a srpů s kladivem (nezapomeňte, psal se rok 1941) a věnováním, ale také nenápadnou všivkou v morseovce po stranách. Z teček a čárek můžeme vyčíst jiné než pokorné poselství poražených. Třeba zvolání „Bůh ochraňuj krále“ a „Fuck Hitler“. Podobných deček a potahů vyrobil desítky a německá vězeňská správa je pak sama začala vystavovat. Casdagli od ní dostával šicí potřeby, aby pro potřeby nacistické propagandy vytvářel další doklady o řádných životních podmínkách a vyžití britských válečných zajatců. Výšivky, které posílají Hitlera a Třetí říši tam, kam slunce nesvítí, zdobily kanceláře představených hned čtyř zajateckých táborů.
Gesto, které Korejci neznali
USS Pueblo byla americká špionážní loď, která měla monitorovat podezřelé severokorejské aktivity. Bohužel nebyla informována o tom, že se 20. ledna 1968 pokusilo 26 Severokorejců projít demilitarizovaným pásmem a zabít prezidenta Jižní Koreje. Mise nebyla úspěšná, ale v Pchjongjangu byl i tak stupeň nejvyšší pohotovosti.
A nejspíš právě proto se loď Pueblo dostala 23. ledna 1968 do pořádných potíží. Pohybovala se totiž 14 kilometrů za hranou severokorejských výsostných vod a nechala se u toho nachytat stíhačem ponorek. Došlo i na střelbu. Za dvacet hodin už bylo 81 mužů posádky zadrženo a plavidlo eskortováno pod dohledem stíhaček do přístavu ve Wonsanu. KLDR taktně pomlčela o neúspěšném pokusu o atentát na cizího prezidenta, ale slavila velké politické vítězství, protože zadržela imperialistické špehy.
Propaganda KLDR si hodlala úspěch mimořádně vychutnat. Zajatce bude zadržovat 335 dní a incident vyprovokuje obrovské vojenské manévry a málem i jadernou válku. Zadržení vězni podstupovali kruté mučení, hladovky, několikrát jim byl přečten rozsudek smrti a byli vedeni před popravčí četu. To vše proto, aby z nich Severokorejci vymámili doznání a usvědčili USA ze špionáže.
Pro účely mezinárodního vyjednávání chtěli Severokorejci prezentovat, že se svými zajatci zacházejí nad poměry dobře. Proto pro fotoaparát pečlivě naaranžovali scénu, Američané byli v nažehlených uniformách, stopy po bití zakryla retuš. Něco však tvůrci propagandy přehlédli, jasně vztyčené prostředníčky amerických vojáků. Takové gesto v Koreji neznali. Snímek se stal velmi slavným a s velkým ohlasem ho otiskla většina západních deníků.
Důchodce, který se nebojí dobrodružství
Říct, že francouzský generál Henri Honoré Giraud nebyl zrovna dítě Štěstěny, není úplně přesné. Ano, v obou světových válkách nešťastnou náhodou upadl do německého zajetí. Jenže pokaždé se mu z něj podařilo utéct. Poprvé vcelku bez obtíží opustil lágr v Belgii a zdařile dokázal předstírat, že je kočujícím cirkusákem.
V roce 1940 už to bylo těžší. Skončil totiž ve VIP vězení, na zámku Königstein nedaleko Drážďan. A pod okny jeho zamřížované cely byla padesátimetrová propast. Němci si chtěli být opravdu jistí, že se historie nebude opakovat. Proto byl pod bedlivou kontrolou a často mu prohledávali celu. Jednašedesátiletý Giraud si zvýšenou péči vcelku užíval, ale nakonec přesvědčil strážné o své stařecké nemohoucnosti. Dokonce se s jejich pomocí začal učit německy. Bude se mu to hodit.
Generál měl i ve vězení jisté výsady, a tak poměrně vydatně korespondoval se svou početnou rodinou. Listy pochopitelně procházely cenzurou, ale nacisté byli na francouzštinu evidentně slabí. Nechápali náznaky a nadsázku, příměry a obraty. Generál totiž většinou psal o odrůdách vína na domácí vinici.
Právě řečmi o víně byl Giraud schopen sdělovat a přijímat řadu užitečných informací. Dozvěděl se například o tom, že kolaborantská vláda ve Vichy usilovala o jeho život nebo že s ním generál de Gaulle počítal při osvobozování Francie.
Proto se rozhodl zmizet. Z motouzů a drátů, kterými byly opleteny balíčky od rodiny, vytvořil lano. Přepiloval mříže a zmizel. Mimochodem, za denního světla a v den Hitlerových narozenin. Protože byl vybaven ukradeným tyrolským kloboukem a nově i znalostí němčiny, neměl větší problém dorazit do Švýcarska, aby nakonec začal velet francouzským jednotkám.
