Popsat dnešnímu čtenáři duši jednoho z hlavních rakouskouherských katů Jana Pipergera není jen tak. Naštěstí se z roku 1888 dochovala reportáž mladého pražského novináře Karla Ladislava Kukly, který kata stopoval do jediného místa, kam chodil mezi lidi – do Černého pivovaru na pražském Karlově náměstí, kde se pivo vařilo už od středověku.
„Mráz mi přeběhl po těle, když lidé tvrdili, že jim Piperger pro žert vymkl vaz a obrátil hlavu do týla,“ psal tehdy 24letý Kukla. V hospodě kata zahlédl, strach mu nedovolil ho oslovit. Brzy se však vydal do jeho bytu v Platnéřské ulici u Staroměstského náměstí. „Nepříjemný pocit úžil mi prsa, když jsem vešel do starého vetchého stavení, v němž temné dlouhé chodby a nízká klenutí zdály se být katakombami,“ popsal reportér.
V prvém patře zaklepal na dveře, na nichž se černal nápis: „Jan Křtitel Piperger, popravčí mistr Království českého!“. Z nitra pokoje zahřmělo hlučné: „Dále.“ Vešel, leč hranatý hubený muž chorobného vzezření mu pokročil vstříc. „Co chcete?“ zahřímal kat a novinář ze sebe vysypal, zda je pravdou, že pozítří, 12. ledna 1888, vykoná v Kutné Hoře popravu Augustina Augusta a Karla Přenosila za vraždu mladého četníka Melichara z Větrného Jeníkova.
Místo odpovědi se obyvatel teskného bytu otočil ke skříni, kde stál otevřený žlutý turistický vak plný kladek, háků a konopných provazů stočených v pestré směsici.
„Poprava bude,“ ukázal a všiml si, jak se Kukla zachvěl. „Nebojte se! To jsou mé necessairy. Umrlčí toaleta mých kutnohorských klientů. Novinář a mít strach! Fuj. To je hanba,“ pronesl s křivým úsměvem Piperger. Usadil mladíka na kavalec a začal vyprávět.
Rodinná kletba nese smrt
Nejdříve o tom, že tradici katů založil jeho praděd ze Saska. Býval bohatým šlechticem, po vraždě svůdce své milenky utekl až do Pešti, kde se ukryl v katovně a nakonec se oženil s dcerou tamního popravčího. Řemeslo se začalo dědit. „Až jsem se v Grazu roku 1838 tamnímu katovi Bedřichu Pipergerovi narodil já. Otec právě skládal zkoušku s moderní šibenicí, neboť téhož roku vyšel zákon rušící dosavadní stínání mečem a sekyrou,“ vyprávěl kat.
Přitom otevřel černou truhlici a vyňal dvojsečný široký meč. „To je nástroj, jímž můj otec vykonal poslední krvavou justifikaci. Pěkná rodinná památka,“ dodal suše.
Vzpomínal na své dvě sestry, které se staly herečkami, a šestnáct bratrů, kteří vykonávali smutné řemeslo katovské ve všech končinách říše – v Praze, Vídni, Záhřebu, Pešti, Segedíně, Oseku, Štýrském Hradci, Benátkách i Mantově. „Už jen já jsem živ,“ dodal smutně s tím, že bratři byli zavražděni, lynčováni nebo zemřeli na nemoci.
Jan chtěl rodinné kletbě uniknout, proto se vyučil v Bratislavě čalouníkem. Leč na smrt nemocný bratr Antonín ho zavázal, ať převezme jeho místo. „Ve 24 letech jsem popravil prvního odsouzeného,“ dodal kat, který se v roce 1865 nechal přeložit do Prahy. Za 23 let služby poslal na věčnost 50 odsouzenců včetně Jana Janečka roku 1871, což byla poslední veřejná poprava v českých zemích do 2. světové války.
Místnost potemněla soumrakem. V tu chvíli Piperger vyskočil a z jeho zsinalé tváře pouze svítily divné hrozné oči, jichž zornice v polotmě zářily zelenavým svitem. „Já již dlouho churavím vadou srdeční a vím, že brzo zemřu. To není náhoda, vím, že se temné mé tušení uskuteční.“
S tím Kukla odešel. Bylo úterý 10. ledna. Ve čtvrtek následovala v Kutné Hoře poprava, po které Piperger ucítil dusící tlak v levé dutině hrudní. Spěchal zpět do Prahy, další den hodinu před půlnocí zemřel náhle raněn mrtvicí. Byl pátek 13. ledna 1888.