Jaká byla vaše cesta k filmu?
Než jsem začal točit, měl jsem cílů daleko víc. Chtěl jsem být hokejista, spisovatel nebo překladatel. Nejvíc hokejista, samozřejmě. Ale vždycky mě zajímal film. Se svým kamarádem a spoluhráčem z hokeje Jirkou Studničkou jsme chodili dvakrát třikrát týdně do kina, dělali jsme si filmový víkendy, napůjčovali jsme si DVD nebo véháesky. Měli jsme hodně nakoukáno.
Sledovali jste i filmy náročného diváka?
Taky. My jsme měli docela velký rozsah, koukali jsme na romantický filmy, crazy komedie, v těch třinácti patnácti letech jsme jeli i náročný filmy. Vždycky jsem si říkal, že bych mohl dělat filmy, že to je moje pole. A nakonec se tak i stalo.
Vám se podařilo poměrně brzy opustit škatulku hrdiny komedií pro teenagery...
Jo, měl jsem štěstí. Jestli tam byla škatulka, tak vydržela rok dva. V podstatě hned jsem začal dostávat skvělé příležitosti. Bathory, Děti noci. Když od začátku dostanete šanci vykročit takhle doširoka, pak je to jen na vás, jak to ukočírujete. Vlastně vůbec nevím, jestli mám větší podíl dramatických rolí nebo komedií.
Jsou role, které vám vyloženě nesedí? Protože se vám blbě hrají?
Jsou hůř a líp napsaný role, to je jasný. A měl jsem třeba dvě tři role, který mi podle mě nesedly, protože jsem byl na ně prostě moc mladý. Ty jsem neměl brát. Já se nikdy nebál riskovat a ani nebojím, ale věkový miscast už neudělám.
To nemáte žádný film, o němž byste si řekl, že je to fakt průšvih?
Ale jo, mám jeden, kterého hořce lituji. Vždycky, když se mě na to někdo ptá, říkám: „Nevím, o čem mluvíte, tam jsem nehrál.“ A to jsem z toho vyšel ještě relativně dobře.
Máte jednotnou myšlenku, kterou byste svými filmy rád sdělil světu, nebo se soustředíte vždy jen na konkrétní téma?
Mám pocit, že moje látky, ony jsou vlastně jen tři, dvě jsou natočený, třetí připravuji a o čtvrtý uvažuji, že ji napíšu, mají společné jmenovatele dva. Jedním je přátelství a potom radost ze života navzdory něčemu. K tomu ve svých filmech tíhnu. Jde mi o energii, kterou obsahují. Mám rád, když nejsou ani pozitivní, ani negativní, když je to spíš reálný a promítá se v nich ironie osudu, štěstí v neštěstí.
Máte rád dlouhý filmy?
Když to má důvod, vůbec mi to nevadí. Jednou jsem viděl Bertoluciho film XX. století, hrál tam De Niro, Sutherland, Depardieu, a je to film, který má přes pět hodin. Mapuje v něm život dvou kluků, jak se mění v průběhu historických událostí. Tam to chápu, protože s nimi musíte strávit určitý čas. Když se vrátím k našemu filmu Hra, Alejandro je specifický tím, že má ve svých filmech často pozorovací scény.
My jsme zvyklí, že scéna má mít drama, akci, pnutí. A on má scény, kdy jenom trávíte čas s hrdinou, čekáte dramatickou situaci, ale ona nevznikne. Až později se vám to pozorování hrdiny zhodnotí v diváckém zážitku. Tento způsob filmování je asi jedním z důvodů, proč ho tolik zvou na filmové festivaly. Pozorovací scény jsou specifikem dlouhých filmů a já je vydržím. Což nic nemění na tom, že některé filmy jsou fakt moc dlouhý.
Když usednete do režisérské židle, dokážete se oprostit od divácké zkušenosti, nebo si u scény naopak říkáte, že byste ji chtěl natočit jako třeba Tarantino?
Nějaké vlivy určitě jsou, ale spíš podvědomé. To je jako s bruslením, když se naučíte přešlapovat, už na to nemusíte tak myslet. Takže já si spíš zpětně zanalyzuji, proč jsem nějakou scénu natočil tak, jak jsem natočil, a co mě přitom ovlivnilo. Mám hodně rád italského režiséra, který se jmenuje Giuseppe Tornatore. A občas se přistihnu, že si u některé scény řeknu: „Aha, tak to jsem mu šlohnul.“ U něho se k tomu vyloženě hlásím.
Český novinář z šedesátých let jako hrdina
Chtěl byste uvést na plátno nějakého svého hrdinu?
To nevím. Já odmalička miluji Supermana. Doma mám všechno od Supermana. Kalendář Superman, hrníčky... Mimochodem, když jsem šel sem na rozhovor, támhle na rohu jsem potkal pána, který byl celý oblečený jako Superman. Ale remake Supermana asi dělat nebudu a hrát už vůbec ne. Já mám svého hrdinu. Milana Weinera.
Podle jeho osudů se bude odvíjet váš další film, je to tak?
Ano, je to historické téma ze šedesátých let. Příběh redakce mezinárodních zpravodajů v Československém rozhlase, vedl ji právě legendární Milan Weiner, pro mě ohromně zajímavý člověk, hrdina a přece jen dost opomíjená osobnost.
Jaké zdroje k tomu máte?
Chodil jsem do archivů, přečetl spoustu literatury a s některými z aktérů jsem se setkal, s Věrou Šťovíčkovou, Janem Petránkem, Lubošem Dobrovským… Chci udělat moderní, dynamický a napínavý film. Dokonce jsem přesvědčený, že na ten film půjdou hlavně mladí. Ta doba je jen kulisa. Jde hlavně o boj, hrdinství, lásku.
Proč je právě on pro vás hrdinou?
Je pro mě symbolem intelektuálního hrdiny. Prošel koncentrákem, vstoupil do komunistický strany, byl nadšený komunista, pracoval v Číně, kde měl kvůli svému židovskému původu problémy. Vrátil se a začal budovat v rozhlase redakci zahraničních zpravodajů. Působil také jako rozhlasový komentátor a přitom ráčkoval, ale s takovou důstojností... Je to pro mě hodně silná postava.
Když se prostřednictvím těchto postav vrátíte do 60. let, vyvolává to ve vás reflexi vůči současnosti?
Samozřejmě velkou. V něčem je to jedna ku jedné a v něčem obráceně. Ukazuje se, že jsme zase ve sféře vlivu cizí mocnosti, že je tu boj o svobodná média, a myslím, že se ukazuje důležitost veřejnoprávních médií. Najednou to obnažuje velký problém, že veřejnoprávní média jsou schopná udržet spoustu hodnot a že když jsou dobře vedený, vedou národy někam dál. Jsou názory, že veřejnoprávní média nepotřebujeme, ale když jsou pak povodně, tak na co lidé koukají? Do mraků? V tu chvíli jim dojde, na koho se mohou spolehnout.
Máte tendence vyjadřovat se k politické situaci?
Vlastně tolik nemám. Nedělám to často, ale moje kroky mají často velkou razanci, takže se může zdát, že jsem v tom pořád.
Esquire Man 2019Už samotná nominace je oceněním. Je totiž certifikátem, že kandidát je: aktivní ve svém profesním i soukromém životě ● slušný k druhým ● odpovědný za svá rozhodnutí a činy ● svobodný a samostatný, pro svá rozhodnutí nepotřebuje autority ● statečný, staví se k problémům čelem ● čestný, drží slovo ● rovný rozený lídr s přirozenou autoritou. Patnáct mužů, pět kategorií Redakce časopisu Esquire vybrala patnáct mužů, kteří podle ní náročná kritéria splňují. Rozdělila je do pěti kategorií: Human, Sport, Byznys, Art a Kategorie do 35 let. Hlasujte O tom, který vám ve své kategorii personifikuje osobnost Esquire Man nejvíc, můžete hlasovat od 1. srpna do 5. listopadu 2019. Hlas můžete v každé kategorii dát vždy jednou, celkem tedy můžete hlasovat pětkrát. Hlasujte na esquireman.cz, kde najdete též výčet všech nominovaných ve všech pěti kategoriích. |
Děláte to z vlastního popudu, nebo vás k tomu někdo vyzývá?
Vlastně obojí. Popud nějaký je, ale já nepůjdu a nezorganizuji si pódium na Václaváku. Musí být někdo, kdo to udělá a pak mě tam pozve. A to buď přijmu, nebo nepřijmu. Když byl řetěz akcí Milionu chvilek pro demokracii, mluvil jsem na té předposlední na Václaváku.
A myslíte, že to má nějaký smysl?
Myslím, že každá občanská aktivita má smysl. V tomto konkrétním případě to mělo smysly dva: lidi stejného zaměření a názorů měli najednou pocit, že v tom nejsou sami, a pak se ukázalo zcela jasně, že to není jenom záležitost Prahy. To se ukázalo tak jasně, že se o to bojí otřít i prezident.
Psaní knih se nevyhnu
Měl jste někdy chuť překročit svým filmařstvím hranice České republiky?
Samozřejmě že měl. Třeba Na střeše jsem chtěl točit v Německu, už jsme měli přislíbenou účast Bruno Ganze, ale bylo hodně obtížné sehnat v Německu financování. Německé fondy, když už dají někomu ze zahraničí peníze, a že jich mají strašně moc, tak to musí být jméno. A já jsem jako režisér mezinárodně ještě malý pivo. Museli jsme se tedy podívat pravdě do očí, takže jsme to nakonec udělali jako česko-slovenský film.
Považujete se spíš za týmového hráče, nebo sólistu?
Nad tím často přemýšlím. Určitě jsem sólista. Byť v týmu, ve společnosti se totiž cítím dobře. V zásadě jsem však samotář. Teď jsem byl v cizině pět týdnů de facto sám. Vzpomínám si, jak jsem si jako malý vzal od mamky dva chleby, ty jsem si položil v lese na větev, když jsem šel kolem, tak jsem si kousl, pil jsem vodu z potoka a domů se vrátil až večer. A to mi zůstalo dodneška.
Co vás vaše režisérská práce naučila, abyste byl dobrý lídr?
Mám pocit, že to je připravenost. Je v pořádku váhat a někdy v nově nastalé situaci nevědět. Ale nebýt připraven na věci, které jsou dané, to vůdce sráží. Když jsem šel režírovat svůj první film, a bylo mi šestadvacet, byl jsem megapřipravený. A na ten druhý film snad ještě víc. Pak za vámi lidi, kteří rádi pracují, dostávají za to peníze a vidí, jak jste připravený, jdou.
Nedal vám nikdo najevo, že jste cucák?
Nikdy. Ale myslím, že filmaři to tak prostě nemají.
Jiří MádlNarodil se v roce 1986. Jeho život se z pohledu veřejnosti dělí na dobu před Snowboarďáky, v nichž hrál v roce 2004, a po onom filmu, kdy se objevil například v Dětech noci, filmu Bathory, Colette, Probudím se včera, v minisérii Sever. Režíroval snímky Pojedeme k moři a Na střeše, u obou je též autorem scénáře. O titul Esquire Man 2019 se uchází v kategorii Art. Spolu s ním je nominovaný sklářský výtvarník Lukáš Novák a vizuální umělec Jan Gemrot. |
Jak plánujete svou filmovou dráhu? Dlouhodobě, nebo krátkodobě?
V režii se dá dobře plánovat. Sice to zabírá hodně času, ale dá se plánovat. Já jsem chtěl projekt udělat za dva roky a udělal jsem ho za osm. Ale víte, že věci mají posloupnost. Jako herec takhle plánovat můžete jen těžko. Nejde o to, jestli je někdo nejlepší. Musí vzniknout projekt a v něm musí být role pro vás. Když jste právník, máte práci a můžete dokazovat svoje kvality prakticky pořád. Jenže herec čeká. A někdy může být opravdu dobrý, a přesto může čekat celý život a role ho se správným načasováním netrefí.
Neplánujete herecké aktivity potlačovat na úkor těch režisérských?
Vůbec ne. Spíš si své profese o jednu rozšířím, ale žádná neubude.
A přibude jaká?
To nechci říkat.
Co spisovatelství?
Uvidíme. Myslím, že to musí přijít, to je skoro nevyhnutelné. Já jsem chtěl vždycky psát, ale jak mě to odneslo k filmu a hrál jsem, přelila se touha psát do scénářů. Ale touha napsat knížku nezmizela. Já mám i téma, ale ještě jsem si to neutřídil. Snažím se teď hodně číst, protože si myslím, že bych měl mít načteno alespoň z poloviny tolik, jako jsem měl nakoukáno filmů. Pak můžu psát.
Druhý film bývá těžší
V říjnu jdou do kin dva filmy, ve kterých hrajete. Půlhodinový film První akční hrdina a snímek Hra. Ten vznikl koprodukcí Česka, Chile, Francie a Jižní Koreji. V čem ono propojení spočívalo?
Koprodukce jsou dneska někdy skoro nezbytné, jde většinou o peníze a lidské zdroje. Je pravda, že dát dohromady tři kontinenty neobvyklé je. Režisér a scénárista jsou z Chile, kameraman původně Peruánec, nyní Chilan, hudba taky Chilan, pak je tam pár lidí z Francie, ale točilo se to tady a film je v češtině.
Režisér Alejandro Fernández Almendras měl filmy v Cannes, na Sundance, ten i vyhrál, je to tedy velké jméno. Rozhodně nejznámější režisér, s jakým jsem kdy dělal. Ten film je hodně odvážný, je černobílý, je tam spousta scén natočených na jedno jetí… Říká se mu trošku nepopulárně festivalový film. Já to označení nemám moc rád, ale řekněme, že ten film je jiný. Má ten jihoamerický šmrnc.
Zatím jsem na něj četl spíš negativní reakce. Dokážou vás takové kritiky otrávit?
Ne, to k tomu patří. Pozitivních jsem slyšel po první předprojekci daleko víc, ale na netu často skočí první ty negativní.
Když píšete film, který pak i režírujete, máte oblíbeného dramaturga?
Samozřejmě. U Pojedeme k moři jsem měl Jardu Sedláčka z České televize a u filmu Na střeše jsem měl výhodu, že jsem scénář psal na škole v New Yorku. Tam bylo dvanáct spolužáků plus pedagogické vedení. Výhoda je, že každý spolužák je vám i dramaturgem. Tam to chytlo hodně důležitý vývoj. V pozdějších fázích mi byl dramaturgem Michal Reitler a americký dramaturg Gyula Gazdag.
Měl jste problémy s realizací ve smyslu shánění peněz?
Obrovské problémy. Pojedeme k moři mělo cestu od prvotního nápadu na plátno asi dva a půl roku, což je na film hodně krátká doba. Jenže Střecha trvala od prvního nápadu po plátno osm let. To už je moc. Odevšud jsme slyšeli samé ne. To bylo dost deprimující. Člověk má pocit, že když už udělal první film, který byl úspěšný i ve světě, bude druhý jednodušší. Ale vůbec. Ono to tak bývá, ten první je taková pozvánka do světa a u druhého už dostanete za uši.
Rozhovor děláme v rámci vaší nominace v soutěži Esquire Man. Mají podle vás podobná ocenění smysl?
Jednou za čas upozornit na něco, ať je to cokoli, má smysl. Kdysi jsem moderoval ocenění, tuším Bílá Lilie, byl jsem k tomu skeptický, a pak jsem si uvědomil, že jsem o těch lidech neměl vůbec tušení. A to mi přijde dobré. Že to může ostatní motivovat. A motivovat k chlapským hodnotám dneska? No samozřejmě.
Šestý ročník soutěže Esquire Man
zná své vítěze
Ocenění Esquire Man uděluje na popud čtenářského hlasování redakce časopisu Esquire.
Redakční rada časopisu Esquire vybrala napříč všemi oblastmi lidského snažení patnáct mužů, rozdělila je do pěti kategorií a nechala čtenáře, aby si vybrali toho, kdo je jim nejsympatičtější. Z pohledu redakce byly už samotné nominace oceněním práce a chování každého kandidáta. Jde nám o to, představit muže známé i méně známé, kteří mají pozitivní vliv na své okolí i na celou společnost, jejichž práce nebo podnikání pozitivně ovlivňuje životy ostatních a jejichž působení je pro druhé motivující. Výsledky hlasování byly vyhlášeny na slavnostním ceremoniálu ve středu 13. listopadu v pražském podniku Royal.
53 let, spisovatel a nakladatel
33 let, producent
50 let, neurochirurg Nemocnice Na Homolce
33 let, profesionální cyklista
54 let, handicapovaný sportovec
41 let, pilot
36 let, obchodní a marketingový ředitel R. Jelínek
42 let, radikální inovátor a městský hacker
30 let, majitel agentury Socialsharks
32 let, sklářský výtvarník
32 let, herec a režisér
35 let, vizuální umělec a malíř
31 let, reportér
30 let, podnikatel
33 let, spisovatel
