Jak dlouho s Janem Žižkou žijete?
S Petrem Jáklem na něm dělám čtvrtým rokem. Celkově se vytváří sedmým, možná osmým rokem. Z hlediska producentství je to největší projekt za posledních možná dvacet třicet let, ono se to s tím komunismem těžko přepočítává. Ale rozhodně je to největší porevoluční film, co se týče objemu peněz. Jeho rozpočet je 450 milionů korun.
Je to částka, s níž jste počítali původně?
Ne, když jsem dělal první rozpočet, takovým tím českým stylem, jako by se dělal český film – a pokoušel se do toho zakomponovat ten mezinárodní rozměr, dostali jsme se na 270 milionů. A tehdy se mi to zdálo hodně.
A hodně to je, ne?
Když si vezmete, že herec hraje sedm dní, je to někdo hodně známý a stojí dva a půl milionu dolarů, přitom jste ještě rád, že jste ho za tuto cenu dostal, pak ta částka až tak vysoká není.
Celý rozhovor v pořadu Drive na ÓčkuFilmový producent Viktor Krištof bude jedním z hostů pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 8. března ve 22:00 hodin. Povídal si s ním Jakub Buba Ouvín. |
Dá se říci, pro porovnání, kolik stojí průměrný český film?
Pokud řeknu jednu cifru, kolegové mě ukamenují. Fond kinematografie říká, že hraný film by měl stát 15 milionů korun. Ale jde natočit něco levnějšího a na druhou stranu za patnáct až dvacet milionů se dá natočit slušná vztahovka, kdy herce nepřeplácíme, ale zároveň máme dostatek natáčecích dní. Když se bavíme o něčem dobovém, historickém, jde to nahoru. Nejdražší jsou historické filmy a pohádky, tam se ta částka pohybuje od 50 milionů výše. Když to chcete udělat tak, jak by se to dělat mělo. Vždy to nejde, ale zajímavé projekty se dají pořídit i za méně peněz.
Kde jste vzali na Jana Žižku?
Podařil se zázrak. Petr Jákl si udělal jméno v zahraničí, v Americe, měl kontakty z dřívějších filmů, kde byl jako kaskadér, je velmi pracovitý člověk. Do Jana Žižky dal srdce. A ti Američani to ocenili. Stal se zázrak a oni řekli: Dobře, my tomu věříme, věříme té postavě, scénář se nám zdá super, my na ten projekt dáme x set milionů.
Takže nám Jana Žižku sponzorují Američané.
V podstatě ano, toho Žižku, toho hrdinu, o kterém v životě neslyšeli… I když na West Pointu se o něm tedy vlastně učí jako o jednom se sedmi nikdy neporažených vojevůdců. Amerika ten film musela zasponzorovat, aby to byl snímek, který může jít do zahraničí, na trh, kde ho může vidět pár set milionů lidí…
Jak film naloží s českou historií? Bude pozměněná? Jak je vlastně možné zajistit, aby výsledek zajímal Američana stejně jako Čecha?
Kdyby tady takto uvažovali všichni, bylo by to super. Chci tím říci, že když točíte film pro českého diváka, můžete natočit historicky věrný film. I tak ho tedy jedna skupina historiků poplive, zatímco ta druhá se s ní bude hádat. Když však chcete udělat zahraniční film, musíte počítat s tím, že mainstreamový, světový divák neví nic o české historii, možná ani neví, že nějaké Česko existuje, neví nic o Žižkovi, o rodech, o heraldice. To vše mu musíte vysvětlit, aby to během dvou hodin pochopil, ale aby si zároveň užil příběh, emoci. Film totiž dělá právě ta emoce, divák je do kina za ní.
Jak jste k tomu přistoupili v Janu Žižkovi?
Ten film se mockrát přepisoval, scénář měl asi sto verzí. Bylo potřeba do toho dostat vše. A povedlo se to. Nevyprávíme příběh o tom, jak Žižka drtil svými vozovými hradbami nepřítele. Vyprávíme o člověku, který byl lapkou, zbojníkem, ale najednou se změnil a začal bojovat za věc, která pro něj byla svatou. Zajímá nás ta obroda, hledáme cestu od vyvrhele k hrdinovi. Samozřejmě je tam láska, je tam Jan Hus. A film skončí tam, kde začíná to, co o Žižkovi víme nejvíc. Šli jsme na to trochu fikaně. Udělali jsme si svůj příběh, který vypráví o zrodu Žižky hrdiny.
