Satana potkala před východem slunce. Na schůzce s ním se vzdala křtu, při oné ceremonii jí ďábel jednu ruku položil na temeno hlavy, druhou na chodidlo a prohlásil, že vše, co je mezi tím, patří jemu. Nato s ním musela obcovat. „Jeho kůže byla chladná, měla tmavou, bledou barvu, na hlavě měl klobouk a jeho nohy měly kopyta,“ vypovídala.
A dostaveníčko prý s ďáblem nepodstoupila pouze jediné. Potkávala ho i na hromadných seancích, na jedné bylo dvacet třicet žen, tančily, ďábla vítaly voláním „náš princ“. A další seanci prý osvětlovala „záře vycházející z temnoty a vcházející do temnoty“.
Paní Lilias Adie, bylo jí již přes šedesát, se o svých stycích s ďáblem svěřovala vyšetřujícím vedeným reverendem Allanem Loganem koncem července roku 1704 v útrobách věznice ve skotské vesnici Torryburn. Po měsíčním věznění, jehož součástí bylo tvrdé mučení.
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
Obvinění a doznání jí vyneslo trest upálení. Před jeho vykonáním ji našli v cele mrtvou, utýraná nešťastnice spáchala nejspíš sebevraždu, aby se mučivému konci vyhnula. Její tělo po zakopání zavalili mohutnou půltunovou kamennou deskou. To aby jí ďábel nemohl vdechnout život a nenechal svou poddanou páchat na místních obyvatelích zlo dál.
Její příběh nebyl ve Skotsku v letech 1563 až 1736 nijak ojedinělý.
Skotsko: centrum honu na čarodějnice
Během oněch dvou století byla země jednou z bašt honu na čarodějnice. Jeho rozsah i intenzita předčily horečku, která zachvátila kontinentální Evropu. Unikátní výzkum nazvaný The Survey of Scottish Witchcraft se bolavou fázi tamních dějin snažil zmapovat, téměř detektivně. Exaktně, pečlivě, co nejdetailněji. Výsledkem je působivá webová stránka, která nabízí jak databázi případů obvinění z čarodějnictví, tak zásobárnu mnoha interaktivních grafů a interaktivní mapu jednotlivých kauz.
Celkem nalezli záznamy o 3 212 jménech lidí obviněných z čarodějnictví. Dalších 625 záznamů patří bezejmenným jednotlivcům nebo skupinám. „Není to úplné číslo, ale je pravděpodobně docela přesné,“ tvrdí autoři projektu. Finální verdikty se přitom dochovaly v 305 kauzách. Popravou skončily dvě třetiny případů, celých 67 procent procesů.
Inventura čarodějnictvíZ 305 kauz se jmény skončilo vynesením trestu popravy celkem 205, 52 pak zproštěním obžaloby, 27 obžalovaných bylo vykázáno z oblasti, 11 prohlášeno za uprchlé, šest exkomunikováno, dva případy skončily prohlášením za psance, jeden vězením a jeden veřejným zostuzením. Na 98 lidí před vyšetřováním uprchlo. |
Překvapivé je, že rozhodně ne všechny obžalované byly ženy. Tvořily však 84 procent. Autoři projektu upozorňují, že obdobné genderové složení vykazuje i většina dalších evropských oblastí. Ovšem výjimky existovaly. „V oblastech, jako je Estonsko, Rusko a Finsko, je procento mužů obviněných z čarodějnictví stejně vysoké jako procento žen, v jistých regionech dokonce vyšší,“ konstatují s tím, že naprostou anomálií byl Island. Procento mužů popravených kvůli čarodějnictví dosáhlo devadesáti procent.
Příčiny? Pomluvy, rozmíšky, závist, hloupost
A proč se ženy i muži do soukolí procesů s čarodějnictvím dostávali? Nebohou Lilias Adie z úvodu článku shodila do propasti obvinění jisté Jean Bizetové. Ta o ní nejprve mumlala nejasná, ale varovná slova, když byla jednoho červnového večera roku 1704 opilá. A poté v litaniích pokračovala následujícího dne: „Kriste, Bože! Kriste Ježíši, ochran mě! Už je tu Lily a jde si pro mě!“ To stačilo, aby soukolí čarodějnické hysterie nebohou Lilias vtáhlo.
Issobell Youngovou zase lidé vinili z hrubiánství, slovního, někdy i fyzického. A ovšem z toho, že jako čarodějnice seslala na sousedy neštěstí a chudobu. Nemlčel ani její muž, prý se jej po jedné domácí hádce pokusila kouzly zabít. Janet Cornfootová zase měla přivolat nemoc na syna sousedů. A Janet Boymanová, žena, která se živila jako léčitelka, měla předpovědět regentovo úmrtí, měla se obrátit na zlé síly, aby s jejich pomocí vyléčila jednoho ze svých zákazníků. A měla porodit pět dětí bez jakékoli bolesti.
Co pro komunity nelidské tresty udělované ženám – a mužům – ocejchovaným jako čarodějnice, znamenaly? „Lidé o tom nenechali žádné zápisky. Žádná svědectví, v nichž by se ptali: ‚Jsme si opravdu jistí, že ta osoba byla čarodějnice? Cítíme se lépe, když jsme viděli, jak je upálena na hranici?‘“ líčí v listu The New York Times Julian Goodare, vedoucí projektu, který čarodějnictví ve Skotsku mapoval.
Nebohá stará paní a příběhy stovek dalšíchZnovuobjevený příběh Lilias Aide se stal emblémem skotského honu na čarodějnice. I proto, že její hrob na torryburnském pobřeží je jediným známým místem posledního odpočinku oběti fanatického běsnění. I proto, že existuje dokonce rekonstrukce jejího obličeje. V roce 1852 totiž její hrob otevřeli hledači starožitností. Nalezli lebku s většinou zubů, vypadaly zdravě a bíle. Stehenní kost odpovídala kosti člověku o výšce 1,8 metru, bytelná dřevěná schrána, v níž tělo leželo, ostatně měřila o deset centimetrů více. Podle svědectví z rakve zloději nechali vyrobit vycházkové hole, jednu prý zakoupil průmyslník Andrew Carnegie. Lebku nejprve získal antikvář a frenolog Joseph Noel Paton, nakonec se dostala do muzea Univerzity St. Andrews, ještě v roce 1938 byla vystavena v Glasgowu. Poté lebka zmizela, zachovala se však její fotografie z roku 1904. Na jejím základě vytvořil Christopher Rynn 3D model a digitální obrázek údajné čarodějnice. „V jejím příběhu není nic, co by naznačovalo, že by dnes měla být považována za něco jiného než za oběť strašlivých okolností. Proto jsme neměl žádný důvod dát její tváři nepříjemný, bídný výraz. Dostala docela laskavou tvář,“ vyložil Rynn. „Nad jejím příběhem se svírá žaludek, je to ohavný osud, nemůže se ubránit pohnutí,“ dodává archeolog Douglas Spier s tím, že Lilias Adie se nakonec stala celebritou. Stala se z ní tvář umučených a zavražděných žen i mužů. Dnešní komunita z oblasti Fife, kde se Torryburn nachází, chce postavit všem obětem honu na čarodějnice památník. „Uznání, že ti lidé byli zabiti bez důvodu, schází,“ říká tamní radní Kate Stewartová. |
Málokdy však z obvinění z čarodějnictví někdo materiálně těžil, konstatuje jeho práce. Majetek odsouzených konfiskovaly úřady. A ačkoli se většina obviněných, 64 procent, rekrutovala, ze středních majetkových poměrů a mezi chudé, velmi chudé a bezzemky patřilo jen 29 procent, zabrání majetku obvykle jen stěží pokrylo náklady na věznění při vyšetřování před soudem. Zisk přinášel hon na čarodějnice jen hlavním náhončím, specialistům na jejich odhalování a usvědčování, jako byl John Kincaid, drobné zůstávaly taky bachařům, katům.
„Většina lidí zapojených do honu na čarodějnice naproti tomu svůj čas a peníze investovala. Dělali to proto, že tomu, co dělali, věřili. Čarodějnice byly nenáviděné a obávané, a bylo třeba je eliminovat,“ píší autoři.
V procesu, který měl doložit, že paní Youngová nebyla jen hulvátkou, ale především „čarodějnicí“, proti ní nakonec svědčil zástup pětačtyřiceti ctihodných občanek a občanů. A ony davy svědků líčily příběhy, které pokrývaly předchozích čtyřicet let jejího života.
Mimochodem, historici poukazují právě na to, že mnohé ženy byly souzeny už v pokročilém věku, 64 procentům obžalovaných, jejichž jména známe, bylo přes 40 let, a to v době, kdy se lidé dožívali podstatně méně než dnes. Ovšem skutky, které měly dokazovat jejich čarodějnictví, páchaly po dlouhé roky, desetiletí předtím.
Byly to akumulované sousedské rozmíšky, nesrovnalosti, příkoří, nedorozumění, nepravosti, větší nebo menší závisti.
Ďáblovo znamení a halucinace
Soudy přitom mohly sáhnout po kvartetu důkazů. Jedním bylo ďáblovo znamení, jímž zlá moc údajně cejchovala tělo při iniciačním rituálu. Mohlo jím být buď viditelné znaménko na kůži, nebo necitlivý bod na těle. Ten bylo třeba najít pícháním jehlicemi, čehož se ujímali buď řadoví vyšetřovatelé, nebo speciální protičarodějničtí lovci, jichž bylo ve Skotsku deset a mezi něž patřil již jmenovaný pan Kincaid.
Dalším důkazem bylo svědectví ostatních čarodějnic a též výpovědi svědků. A vrcholným bylo přirozeně přiznání k paktu s ďáblem. Mnohdy vynucené mučením, které mělo nejčastěji podobu spánkové deprivace. „To byla velmi účinná cesta k vynucení přiznání, protože vedla k halucinacím,“ uvádějí autoři projektu. A připomínají, že před rokem 1162 se odpírání spánku za mučení ani nepovažovalo. Naproti tomu test topením, při němž se obžalovaná buď utopila, a tedy byla nevinná, nebo přežila, a prokázala se tak její smlouva s ďáblem, Skotsko téměř neznalo.
A tresty? Například Issobell Youngová byla oběšena a spálena na hranici. Janet Cornfootová našla smrt v rukou fanatického davu mužů, spořádaní rozhořčení občané chránící svou pospolitost ji veřejně škrtili, bili a kamenovali, její tělo nakonec rozdrtili pod prkny s naskládanými kameny, poté ho několikrát nechali přejet vozem taženými koňmi.
Vědci mají data o 141 rozsudcích smrti. Sto dvacet předepisovalo uškrcení a následné upálení, 17 nařizovalo upálení, ačkoli podle historiků se zaživa upalovalo jen výjimečně, i tak tomu předcházelo uškrcení. Tři verdikty sahaly po stětí, jeden po pověšení.
Dostat ženy pod kontrolu
Létání na košťatech je kontinentální představaNěkolik zachovaných popisů vykresluje skotské „čarodějnice“ jako osoby se schopností měnit se ve zvířata nebo strašidla nebo létat. Na košťatech však nelétaly. „To je kontinentální idea,“ píší autoři skotského výzkumu. Obdobně jim scházely kočky a zvířecí pomocníci obecně. „Nebyli významným aspektem skotského čarodějnictví,“ shrnují autoři. |
Masakrování čarodějnic stálo na strachu z jinakosti, na sousedských rozmíškách. Při životě ho držela bída, nejistota, závist, pomluvy, chuť pomstít se. Ale též tmářství. A misogynství. V roce 1560 nastoupila svou cestu nezávislá skotská protestantská církev, ovlivněná kalvinismem, která podtrhovala nebezpečí, jímž mohou společnost ohrožovat ženy jako nositelky morálního zla a zkázy. Čarodějnictví vycházelo „z groteskního strachu, že ženy mají schopnost kontrolovat muže, a tedy křesťanskou společnost ovládanou muži ohýbat pro vlastní cíle“, cituje server The Smithsonian historika Stevena Katze.
„Lidé se báli, a protože drtivá většina obžalovaných byly ženy, byly to pravděpodobně ženy, kdo se bály především. V oněch nejintenzivnějších údobích honu na čarodějnice se jeho obětí mohla stát jakákoli žena. A ony věděly, že se jí může stát úplně jakákoli žena,“ dodává Julian Goodare.
Protičarodějnické běsnění ve Skotsku samozřejmě úzce souvisí s tím, jak pod něj přikládaly polínka úřady, soudní systém, církev, stát. Autority. Oněch dvě stě let obnášelo několik cyklů intenzivního honu na čarodějnice, tažení zostřil například Jakub I. Stuart, který se stal sám vyšetřovatelem čarodějnictví a napsal obranu honu na čarodějnice s názvem Démonologie.
Poslední ženou, kterou úřady popravily jako čarodějnici, byla Janet Horneová, psal se rok 1727. Již předtím začali někteří soudní právníci o procesech pochybovat, jak o přiznáních při mučení, tak o identifikaci ďáblova znamení jehlicemi. Klíčové však bylo rozhodnutí britského parlamentu o zrušení anglického zákona o čarodějnictví.
