Identifikovat původ úderného zvolání Poručíme větru, dešti, pamětníkům potíže nečiní. Pochází z textu Písničky mladých budovatelů, za jejímž textem by měl stát jinak spíše pohádkově laděný Václav Čtvrtek.
K heslovité zkratce by se ovšem v zájmu přesnosti slušelo dodat ještě další část písně, a to: „Proměníme celou zemi v rudých květů záplavu, dokážem to všichni se všemi od východu k západu!“ Proč? Třeba proto, že nejen na Východě nabývaly myšlenky na tvorbu kontrolovaného nebo částečně modifikovaného počasí docela zajímavých podob.
Vážně se jimi zabývali i experti na Západě. A ne vždy šlo jen o vytváření lepších podmínek pro hospodařící zemědělce. Proměnlivé počasí totiž mělo ty nejlepší předpoklady být využito jako zbraň. Historie k tomu nabízela hezkou řádku inspirativních příkladů.
Války, které vyhrávalo počasí
Slavnou Grande Armée císaře Napoleona na počátku 19. století cestou na Moskvu nerozložila ani tak vůle obránců Rusi, jako spíše mrazivé klima (a epidemie tyfu).
Něco tak obyčejného, že s tím geniální stratég nepočítal. Podobně pak postup tankových vojsk nacistů na východ ve století dvacátém nezpomalila taktika sovětských generálů, jako rasputica: na jaro a podzim v rovinách všudypřítomné bahno.
Obávanou španělskou flotilu, Armadu, v roce 1588 zredukovala k nepoužitelnosti bouře v Atlantiku. Způsobila jí škody větší než zápalné lodě Britů. Plánovaná invaze tím byla odložena na neurčito. Boj za americkou nezávislost mohl trvat jen velmi krátce a mít jiný výsledek, kdyby se generálu Washingtonovi nepodařilo včas a v husté mlze zmizet před Angličany z Long Islandu. A vlastně i Velká francouzská revoluce by nejspíš měla řádově menší podporu obyvatelstva, kdyby jí nepředcházela dvě hladová léta, diktovaná neúrodou kvůli počasí.
„Nehrajte si s klimatem“ platí teprve chvíli
Přízeň či nepřízeň regionálního klimatu; mlha, déšť, sucho i bezvětří, mnohokrát svévolně přepsaly dějiny válek a bitev. Rozhodovaly o invazích, vyloděních, utajení pohybu, o konkrétních manévrech a jejich rychlosti. Nevypočitatelnost počasí byla zásadním prvkem nejistoty, se kterou se potýkaly všechny armády. Takže se nemůžeme příliš divit, že snaha chytře ovlivnit lokální klima a tím i výsledek střetu byla i po druhé světové válce velmi živým tématem, na Východě i Západě.
A byť se součástí kodexu Ženevských dohod v roce 1977 stala i Úmluva o modifikacích životního prostředí (přesněji O zákazu vojenského či nepřátelského užití modifikačních technik k úpravě životního prostředí), kterou postupně signovalo 48 zemí, nechat si zmanipulované počasí jako trumfovou kartu v rukávu zvažovali nejspíš všichni velcí hráči globální politické scény.
Ani déšť, ani mráz nás nezastaví
Notoricky známým příkladem manipulace s počasím je Operace Popeye. V rámci ní se od roku 1967 Američané pokoušeli ovlivnit frekvenci a vydatnost dešťů nad státy na západ od Vietnamu. S tím, že extrémní srážky zneprůchodní tzv. Ho Či Minovu stezku a tím odřežou své severovietnamské protivníky od přísunu proviantu. Výsledek byl spíše rozpačitý.
Americká vojenská základna ve vietnamském Khe Sanh (1971)
Dalším, méně známým příkladem z této války bylo „sprejování“ ovzduší nad americkou vojenskou základnou v Khe Sanh solí. Ta se měla postarat o redukci oblačnosti a především mlhy, klimatických faktorů jinak zásadně limitujících možnost nasazení letecké podpory a zásobování. Ani tady nebyl efekt odpovídající očekávání.
Stranou nestojí ani Britové, kteří se od II. světové války pokoušeli zbavit mlhy a zvýšit operační schopnost vlastního letectva. Jak? S pomocí programu FIDO, tedy spalováním rozptýleného hořlavého aerosolu poblíž přistávacích ploch.
Nad vlastním letištěm dokázali rozptýlit mlhu a dostat stroje do vzduchu, zatímco síly protivníka byly stále blokovány nízkou viditelností. Tedy, alespoň se o to pokoušeli. Během experimentů s realizací bylo spáleno na 460 tisíc litrů rozptýlených pohonných hmot a projekt zůstal v činnosti až do roku 1959.
Zjevné neúspěchy podobných experimentů nikomu z rozděleného světa nebránily rozvíjet podobné teoretické myšlenky dál. Mít na své straně v rozhodující moment ničivou sílu tsunami, pozměnit směr mořských proudů, zbavit území osazené protivníkem ozónové vrstvy, to vše byly příliš slibné cesty na to, aby nebyly zkoumány.
Meteorologické dělostřelectvo slouží lidu
Umět poručit větru a dešti je samozřejmě příhodné i v době míru. Své o tom vědí v Číně, která válku za mír s počasím vede už od padesátých let. Ani dnes není neobvyklé, když ze Sloní hory v kopcích Xiangshan uslyšíte v podmračený den kanonádu. Nálet, vojenské cvičení, předzvěst války? Nikoliv.
Pracovník pekingské státní instituce pro modifikaci počasí nabíjí kanon pro rozptýlení děšťových mraků nad čínskou metropolí. (19. července 2007)
Desítky protiletadlových kanónů tu pravidelně pálí do vzduchu speciálními kanystry, naplněnými jodidem stříbrným, chloridem vápenatým a tekutým dusíkem. Proč? Zmíněné látky podporují kondenzaci vodních par a zvyšují šanci na vydatný déšť. Déšť, který o hezkých pár kilometrů dál může určit, jak vydatnou úrodou budou na konci sezony zemědělci disponovat.
Zní to pochybně, ale čínští meteorologové si stojí za tím, že tímto opatřením zvyšují úhrn srážek v okolí Pekingu o tři až pět procent ročně. A když je sucho, počítá se každá kapka. I proto čínské meteorologické baterie čítají až sedm tisíc upravených „oblačných“ pojízdných raketometů. Vodu střelbou do mraků přivolávají i na severu Číny, v Tchien-ťin a v regionu Nanyang. Tady se mimochodem názorně projevují některé možné komplikace spojené s modifikací počasí.
Krádeže mraků? Není to úplná fikce
Města v prefekturách Pching-ting-šan a Sü-čchang si na nedostatek deště nestěžují: dělostřelecká baráž dešťotvorných substancí jim zajišťuje srážky okolo sta milimetrů (průměrný úhrn za 4 dny srážek v červenci 2004 - pozn. redakce). Což sice není žádná sláva, ale vzhledem k jejich geografické poloze a místním podmínkám se to cení.
O to hůř se mají v sousedící prefektuře Čou-kchou. Od té doby, co jejich sousedé začali pálit do mraků, tu prší výrazně méně. Přesněji jen kolem 27 milimetrů nad zastavěnými oblastmi a kolem sedmi milimetrů srážek nad venkovem, což je opravdu bída. A proto mezi prefekturami panuje poněkud abstraktní spor o „krádež mraků“. V Čou-kchou věří, že kdyby jejich sousedé nemanipulovali počasím, byla by k nim distribuce srážkového profilu geograficky spravedlivější.
Proměnlivé počasí lze ovládat oběma směry - do neúrodných oblastí tak vědci dokážou dodat potřebnou vláhu. A naopak jdou rozehnat dešťové mraky, jak se tomu dělo například při pořádání olympijských her v čínském Pekingu v srpnu 2008.
Debata o krádežích mraků rozhodně není jen teoretická a má vážné diplomatické dopady. Pákistán z nedostatku vláhy nepřímo obviňuje Indii, byť ústředním bodem jejich sporu je spíše výstavba přehrad na Indu a Čanábu. Pákistán je ve sporu o vláhu i s Afghánistánem a ten je zase viněn Íránem. Meteorologové v Teheránu si nedokážou vysvětlit, proč je většina srážek ve formě sněhu míjí.
Zatímco jiné státy, od Středozemního moře až po Afghánistán, mají v horách o nadmořské výšce nad 2 200 metrů sněhovou nadílku (a tím i vláhu do jara) takřka garantovanou, v Íránu tomu tak není. Vysvětlení brigádního generála Gholama Rézy Jalaliho, vrchního velitele Organizace civilní obrany Íránu, nicméně nevybočuje z průměru. Jak potvrdil v roce 2018, za sucho a nedostatek sněhu podle něj pochopitelně může zlotřilý Izrael.
Do mraků se nestřílí. Nebo ano?
Snahy zamezit svévoli počasí v devastaci úrody, majetku a lidských životů, ovlivnit dopady přírodních katastrof, mají už také svá léta. Zatímco staří Řekové odháněli a odváděli nebezpečně vyhlížející dešťové mraky od svých polností s pomocí modliteb – dlužno dodat, bez většího úspěchu – v roce 789 vydal franský král Karel Veliký progresivní nařízení o zákazu vyzvánění před blížícím se deštěm. V souladu s poznáním doby věřil tomu, že hluk vydávaný kostelními zvony přivolává i krupobití.
Rozpačité a nejasné to bylo i se střelbou do mraků. Dost dlouho se věřilo tomu, že je to cesta jak ničivý déšť odehnat, stejně jako jej přivolat. Císařovna Marie Terezie roku 1789 střelbu do mraků rozhodně zapovídá, aby se její Rakousko-Uhersko o necelých sto let později (v roce 1886) zapojilo do přesně opačného experimentu. Své o tom vědí i Italové. Ti v roce 1900 dokázali shromáždit v Pádské nížině na deset tisíc kusů „houfnic a kanónů“, aby zastavili nekonečný déšť. Neúspěšně.
Američané se poperou i s hurikánem
Efekt už rozhodně nelze upřít pozdějším experimentům. Třeba tomu z roku 1947, při kterém se Američané rozhodli oslabit a rozmělnit sílu hurikánu King.
Muž sleduje řádění hurikánu King na Floridě. (1947)
Masa tropických bouří postupujících z Karibiku tehdy způsobila na Floridě děsivé záplavy. A protože s neméně destruktivním potenciálem postupovala dále podél západního pobřeží na sever, rozhodli se odborníci 13. října „modifikovat a snížit ničivou sílu hurikánu“.
Jak? S pomocí suchého ledu rozprašovaného z letadel podél tropické cyklóny. Svým způsobem se jim to povedlo. Bohužel počáteční oslabení hurikánu vedlo ke změně jeho dosavadního směru a místo nad Atlantik zamířil nad pevninu. Zasaženy byly státy Georgia, Jižní Karolína a Alabama.
Nedá se jednoznačně říct, že za to mohla snaha expertů, ale vývoj pohybu hurikánu po modifikaci byl skutečně nečekaný. A neméně ničivý. Přesto dnes napočítáte vládní programy na kontrolu a ovlivňování regionálního počasí u 52 zemí světa.
Divoké a děsivé plány
Manipulace s počasím má dlouhou tradici i na území Ruska. Své počátky datuje k roku 1921 a výzkumům profesora Vikteviče. Ten si při laboratorních pokusech povšiml, že pokud je zvýšená prašnost ovzduší, jsou kapky deště větší a těžší. Jinými slovy, naprší toho více. Jeho myšlenky pak rozvedl profesor S. L. Bastamov z Leningradského institutu pro experimentální meteorologii, kde s pomocí „pískování“ vzduchu z letadel testoval možnosti boje proti suchu.
Centrum aerologického průzkumu, spadající pod hydrometeorologický ústav, pak ve spolupráci s geofyziky sovětské Akademie věd realizovalo od šedesátých let dlouhou sérii experimentů, které měly ovlivnit srážkovou aktivitu a tvorbu dešťových mraků, případně utlumit krupobití nad Kavkazem, Krymem a Gruzií.
Divoké plány Sovětů a Američanů byly v 60. letech minulého století v mnohém podobné. Sověti přemýšleli nad výstavbu obřího vodního díla, kterým by ovlivnili tah a směr Golfského proudu. Což by někde vyvolalo nekonečnou zimu a jinde věčné jaro. Teoreticky.
Američané zase zvažovali využití série podmořských jaderných explozí k prohloubení dna Pacifiku podél Aljašky, se záměrem oteplení regionálního klimatu. Hrátky s nukleárními zbraněmi a počasím patřily k myšlence, kterou od roku 1945 rozvíjel Julian Huxley, britský biolog a první ředitel Světového fondu na ochranu přírody (UNESCO). Cílem mělo být rozpuštění ledových polárních čepiček a navýšení rozlohy životního prostoru.
A poměrně nedávno zazářil s nápadem na jaderné bombardování hurikánu i americký prezident Donald Trump. Dlužno dodat, že to nebyl úplně jeho nápad. Poprvé se tato myšlenka zjevila v roce 1959, v Národních meteorologických laboratořích Sandia. Meteorolog Jack Reed tehdy navrhoval s pomocí nukleární exploze rozetnout základnu spirály hurikánu, čímž by se rozvolnila do plochy oblast nízkého tlaku, srovnala by teplotu u mořské hladiny a zpět do středu by nasála vzduch suchý. Hurikán by zmizel.
Pravda, vzhledem k velikosti hurikánů by bylo zapotřebí spíše několik stovek malých a dokonale načasovaných explozí, následná radiace by nejspíš způsobila výrazně větší škody na životním prostředí, ale to už je jen detail.
Pořád tedy platí, že počasí může být pomocníkem i nepřítelem. A ten, kdo jej jednou dokáže kontrolovat, bude mít své straně velmi užitečného spojence. Který bude škodit jen nepřátelům.
