Vážily téměř dva kilogramy, měřily 56 centimetrů, nesly porcelánovou hlavu a tělo jim propojovaly dřevěné klouby. A v trupu měly fonograf s dvacetisekundovými nahrávkami v několika verzích. Panenky je přeříkávaly, zatímco kroutily hlavou ze strany na stranu.
Brilantní vynálezce si od panenek produkovaných ve své továrně ve West Orange sliboval hodně. Především to byl první pokus reprodukovat zvuk pro komerční, zábavní účely. A těžce, grandiózně se nevyvedl.
Zdá se, že něco je špatně
„Bude to Edisonův poslední elektrický módní výstřelek, abychom tak řekli,“ velebil podle serveru Weird Historian nápad na panenky v roce 1988 list The Daily Argus, „nejenže bude ona hračka velmi zisková, navíc vloží geniálnímu vynálezci na krk další vavřínový věnec.“
A opravdu, vše tomu nasvědčovalo. Thomas Alva Edison se rozhodl vdechnout dětské hračce hlas. Do tělíčka každé panenky nechal implementovat miniaturní model svého fonografu, jehož kónický amplion vedl k sérii dírek v panenčině hrudníku. Jimi měly znít do prostoru verše uspávanek, které zaměstnanci Edisonovy továrny vtělili do válce přístroje.
Pás cudnosti: vychytávka, která chránila před masturbací. Hlavně muže Prý si jím pojišťovali věrnost svých dam účastníci křížových výprav, podle jiných byl hitem na francouzském dvoře 17. století. Hodně historiků ale označuje pásy cudnosti za jeden velký mýtus. Dost možná se s nimi lidstvo nejvíc trápilo ne v temném středověku, ale v moderní době, kdy měly bránit "škodlivé" masturbaci. |
Repertoár panenek zahrnoval rýmovánky jako Jack a Jill, Třpyť se, třpyť se, hvězdičko nebo Mary měla malou ovečku. A v továrně je namlouvaly Edisonovy zaměstnankyně, bylo jich kolem osmnácti a staly se tak, mimochodem, vůbec prvními umělkyněmi v sektoru zvukových nahrávek.
Podle serveru Arts and Culture panenek vyrobil vynálezcův podnik na deset tisíc, kontrolou kvality však prošlo něco přes dva a půl tisíce. A začaly vyrážet na pulty, aby dobyly srdce dětí a peněženky rodičů. Panenka bez šatiček stála deset dolarů, vybavená garderobou dvacet, to v přepočtu obnáší dnešních pět tisíc korun a dvanáct tisíc korun.
Jenže již po několika měsících se prodejcům a následně továrně začaly vracet. „Přišlo nám zpátky dost vašich panenek, a řekli bychom, že něco je špatně,“ sděloval Edisonově továrně v dubnu roku 1891 zástupce bostonského dodavatele panenek firmy Horace Partridge & Co. A další byznysmeni se přidávali.
Pan A. B. Dick si stěžoval, že fonografické zařízení se zdá být velmi křehké a mělo by se nahradit odolnějším, s ohledem na to, že s panenkami mají zacházet děti, „které zpravidla nejsou příliš opatrné“. Byla to pravda, panenky neměly motorek a udržovat fonograf v chodu musela dítka sama s pomocí kliky. Nijak trvanlivé nebyly ani dřevěné klouby.
Největší problém však byl s tím, co mělo být esem panenek – hlas. Některé hračky vůbec nemluvily, jiným hlásky postupně slábly. Jenže pravá lapálie spočívala v tom, že pokud panenky rýmovánky recitovaly, bylo to ještě horší.
Místo roztomilosti horor a děs
Dítka od nich odvracela zrak, zacpávala si ouška. Snažila se schovat před hlasem, který vynikal zdeformovanou nepřirozeností, plochým zvukem, který jako by vycházel ze záhrobí. „Místo okouzlujícího, zpěvného dětského hlásku připomínal zvuk, který se dral z hrudníčků panenek, hlas týrané, vyděšené ženy, která byla nucena zastřeným, kvílivým hlasem předčítat verše pod hrozbou fyzického trestu,“ jak barvitě popisuje server The Vintage News.
Celý nápad skončil velkým krachem a na Edisonovi si smlsly noviny, které předtím jeho nápad tak vynášely do nebes. Hlásky malých kreatur se odsuzovaly jako „ploché, nepřirozené skučení“. Dokonce ani samotný vynálezce nezastíral, že hlas panenek není povedený. „Hlas oněch monster byl k poslechu nadmíru nepříjemný,“ shrnul sám.
Kolik panenek se skutečně prodalo, se přesně neví, konzervativní odhady se zastavují na číslu pět set, dodává se však, že většina se s reklamacemi vrátila k prodejcům. Edison nakonec sice stihl svůj produkt vylepšit a zkonstruovat druhou, vylepšenou generaci mluvících panenek, jenže bylo pozdě. Byznys leckdy nedává druhou šanci, jeho firma Edison Phonograph Toy Manufacturing Company si sáhla na padesát tisíc dolarů dluhu a nebyla si schopná na druhou výrobní řadu sehnat půjčku.
„Panenky měly kratičký moment, kdy byly brilantním nápadem, obchodně však selhaly,“ uzavírá v magazínu The Smithsonian Carlen Stephens z Thomas Edison National Historical Park v New Jersey. Peter Liebhold z National Museum of American History souhlasí: Panenky představují nezdar jednoho z božstev vynálezů.“
Poučil se z komerčního propadáku Edison? Ne. Přenesl se přes něj s optimismem vynálezce, který vyhlíží další mety. A víc se o něj nestaral, soudí Paul Israel, autor knihy Edison: A Life of Invention. „Nemyslím, že by Edison rozuměl příliš dobře spotřebitelským trhům.“ Ze svých chyb v oblasti experimentování vyvozoval ponaučení, ze svých podnikatelských kiksů ne.
A osud všech těch panenek? Většina zmizela v propadlišti dějin. Zbylá hororová porcelánová monstra jsou dnes velkou sběratelskou vzácností. Jedno vlastní zmíněné Edisonovo museum. Dvě jsou v majetku Robina a Joan Rolfových a vešly ve známost v roce 2015, kdy je majitelé svěřili do rukou odborníků, aby dali jejich záhrobním hláskům zaznít. Sami se toho nikdy neodvážili, aby citlivý mechanismus neponičili, líčí list The New York Times. Vládní laboratoři se to povedlo. Rýmovánky deklamované hororovým hlasem tak dokážou děsit i po víc než jednom století.
